Kapitola 29. Opožděná lítost

Ye Baiyi se mírně zamračil. Jeho tvář vypadala ještě falešněji než ta Zishuova, protože se zdálo, že byla dlouho strnulá a každý nepatrný pohyb v ní vypadal divně. „Zase ty? Kdo jsi? “

Wen Kexing se krutě usmál a opětoval mu: „Proč se dřív nepředstavíš ty? Takhle mnich Gu učí své žáky slušnému chování?“

Zhou Zishu se stále opíral o Kexinga, protože mu vzpřímené stání dělalo problémy. Párkrát suše zakašlal až měl pocit, že ho pálí v krku. Odvrátil se, ústa mu zaplnila krev.

Když to Wen Kexing viděl, potemněla mu tvář a vynadal mu: „Jsi tak hloupý Zhou Xu. Proč jsi mu dovolil, aby tě tak rozčílil, když ani nevíš, kdo to je?“ ‚Ještě jsem neměl ani příležitost se tě dotknout,‘ pomyslel si a zahleděl se na Ye Baiyiho.

Zishu byl zaneprázdněn snahou o uklidnění svého těla, které Baiyi rozhodil, takže neslyšel žádný z nesmyslů, které Wen Kexing vypustil z úst. Jen se na něj schváceně podíval.

Ye Baiyi se ptal dál: „Tvé kung fu není špatné, čí jsi žák? Jaký je tvůj vztah k tomuto mladíkovi?“

Kexing konečně spatřil tu podivnost, kterou muž mluvil. Slova vyslovoval velmi pomalu jako stařec a výraz v obličeji měl podrážděný a opravdu podivný. Kexing nebyl bezmyšlenkovitý typ. Teď, když jeho počáteční impuls vyprchal, začala v něm růst pochybnost.

Než stihl odpovědět, Zishu zvedl ruku a rukávem si otřel krev v koutku úst. „Jaký je Váš záměr, mnichu Gu?“ Optal se.

Ye Baiyi nerušeně odpověděl: „Chci zjistit, zda tě i přes tvá zranění lze zachránit.“ Po krátké odmlce dodal: „Nikdy jsem neřekl, že jsem mnich Gu, tak nedělej unáhlené závěry.“

Wen Kexing nebyl překvapen, protože věděl, že má Zishu vnitřní zranění, ale druhá věta ho zaskočila. Zhou Zishu ho považoval za mnicha Gu, zatímco Ye Baiyi to popíral a způsob jakým to říkal nenesl žádný pocit respektu, spíš mluvil, jako by byl mnich Gu jeho vrstevník.

Wen Kexing si nemohl pomoci. Znovu sjel Ye Baiyiho pohledem a zahleděl se na jeho svěží uhlazenou pokožku bez jediné vrásky. Co za ohavné stvoření ten starý muž je?

Ye Baiyi znovu promluvil k Zishuovi: „Mladší budou vždy následovat kroky svých mistrů. Vím, že Qi Huai Zhang všechno naprosto zpackal, když učil své žáky, ale radím ti, aby ses držel dál od tohoto muže, když ho pořádně neznáš. Přinese ti jen neštěstí.“

Kexing měl pocit, že se ten muž s bezedným žaludkem narodil jako jeho úhlavní nepřítel. Hruď měl sevřenou, když vyhrkl: „Ani ty mě tak dobře neznáš. Slyšel jsi někdy o pojmu spřízněná duše, starče? Strkáš svůj prastarý nos do problémů druhých a teď nám chceš dokonce diktovat, co máme dělat?“

Ye Baiyi, který už od prvního pohledu nevypadal jako příjemný člověk, zavrčel: „Koleduješ si o smrt,“ a vrhl se na něj.

Zhou Zishu nebyl ve svém stavu vůbec způsobilý zasahovat do tohoto boje mezi těmito drzými muži, tak se chytře stáhl do ústraní a posadil se na vrchol nedaleké zdi, odkud se na ně mohl dívat a zotavovat se.

Teď, když lidé obraceli své pohledy ke Skleněnému prstenci, Údolí duchů a nikdo z nich nemohl pořádně spát, netušili, že se v této malé uličce dochází k nevídanému střetu dvou mistrů bojových umění. Ye Baiyi popřel, že by byl mnichem Gu, a Zishu si teď nebyl jistý kým vlastně je, ale když viděl jeho úroveň bojových umění, nezdálo se mu, že by se podobal mnichovi Gu.

  Na druhou stranu Wen Kexing nedal najevo, že by byl v nevýhodě. Když se na něj Zishu podíval blíže, jeho přístup k bojovým uměním byl zcela odlišný od jeho otce ‚božského‘ Wen Ruyu – ne, dokonce ani legendární Wen Ruyu nedokázal udržet klidnou svíčku nad svým synem. Těch pár pohybů, které Kexing tehdy naučil Chenglinga, bylo vytaženo z otcových metod a působily tak velmi neutrálně a vyváženě.

Právě teď Zhou Zishu viděl, že každý jeho pohyb vyzařuje neuvěřitelnou bezohlednost, ale nebyl schopen rozeznat ze které sekty by mohl být. Tento styl boje pro něj byl zcela neprobádaným územím. Vypadalo to podobně, jako když bojovala Gu Xiang, ale zdál se být zkušenějším než ta dívka. Evidentně to nebylo ale něco, co by zdědil po svých rodičích… Zhou Zishu přimhouřil oči a pomalu formoval svou teorii.

Zároveň ale nevěděl, co si o tom má myslet. Dnes večer tu před ním stojí postavy ze světa bojových umění, které nedokázal identifikovat.

Náhle pocítil, jak z oblohy začaly padat dešťové kapky a vítr se ochladil. Po pár kapkách se dostavilo jemné mrholení. Zishu si kolem sebe víc omotal vrchní vrstvu hábitu, natáhl nohy a rozhoupal je. Zvýšil hlas, aby ho bojující muži uslyšeli: „Mistře Ye, bratře Wene, začalo pršet a je mi zima, tak co kdybychom to dnes ukončili?“

Jeho hlas zněl jako hlas cirkusového publika a ne někoho, kdo by chtěl ukončit šarvátku mezi dvěma mistry bojových umění.

Ye Baiyi vydal z hrdla zavrčení a o několik kroků ustoupil. Když získal pevnou zem pod nohami, upravil si rozcuchané oblečení a vlající rukávy, které mu Wen Kexing roztrhal. Zishu měl pocit, že tohle bylo Wen Kexingovým špatným zvykem, protože se o jeho orientaci často diskutovalo nahlas a nemohl si pomoct a nutil ji všem ostatním.

Wen Kexing měl po jeho útocích co dělat. Chytil se za hruď a udělal několik kroků zpět. Při nich měl pocit, že se mu všechny vnitřní orgány otočily vzhůru nohama. Vykašlal krev a po Ye Baiyiho útoku ho bolela dokonce i žebra. Netušil, zda některá z nich nemá zlomená.

Ye Baiyi na něj mlčky zíral a pak promluvil: „Překročil jsi svůj limit. Kdybych nepřestal, tak bych ti v dalších pěti pohybech vzal život.“

Wen Kexing se předklonil a chladně na Ye Baiyiho zíral.

Zhou Zishu si povzdechl. „Mistře Ye, jste náš starší. Proč nás chcete neustále zabít? Vraťte se prosím na horu a žijte si svůj život, jako do teď. Proč se nestaráte o své věci, ale přišel jste do Dong Tingu, kde se pletete do záležitostí ostatních?“

Jako by tato slova vlila Wen Kexingovi novou sílu do žil promluvil: „Už nejsi ve svých nejlepších letech. Pokud budeš za deset let naživu, budu to já, kdo ti vezme život.“

Ye Baiyi teď vypadal ohromeně, jako by právě slyšel ten největší vtip na světě. Hned se začal smát a jeho kamenná tvář připomínající Buddhu se rázem znepokojivě změnila. Zhou Zishu se obával, že pokud bude pokračovat, mohly by mu svaly ve tváři prasknout.

Ye Baiyi odpověděl: „Vezmeš mi život? Dobře, dobře… Za posledních padesát let se mi to nikdo neodvážil říct. Určitě si na tebe počkám.“ Už se chystal odejít, když si vzpomněl. Otočil se zpět k Zishuovi a potichu promluvil: „Nevím, jak tvé zranění ošetřit.“

Zishuův výraz ve tváři se nezměnil, jen v něm zajiskřilo pobavení. Ye Baiyi náhle zněl, jako by si ho velmi vážil nebo tak něco. Přesto odpověděl: „Nikdo není vševědoucí, pane a nečekám, že budete mít nějaké řešení.“

Ye Baiyi zavrtěl hlavou: „Tvé meridiány téměř vyschly, jako prastarý strom bez kořenů. Ani pokud odstraním jed, nepomůže to. Vlastně je to naopak. Pokud to tebe vpravím víc energie, zničí to tvé umírající meridiány a zemřeš.“

Wen Kexing se šokem zapotácel. Když se otočil, nevěřícně se na Zishua podíval. Ten stál klidně a lhostejně na vrcholu zdi, kde na něj padal déšť a byl celý mokrý. Jeho obrys těla zářil v paprsku těla, a kdyby nebyl Wen Kexing svědkem toho, co udělal v jeskyni, nenapadlo by ho, že je zraněný.

Vzduchem se nesl Zishuův smích: „Takže je můj osud zpečetěn?“

Ye Baiyi bez okolků přikývl.

Při pohledu na něj si Zishu uvědomil, že se Ye Baiyi v hoře ukrýval příliš dlouho, a kromě své nekonečné chuti k jídlu ztratil i svou taktnost. Povzdechl si: „Starší, proč mě tak nepřímo zesměšňujete? Nikdy předtím jsem Vám neublížil, tak to prosím nedělejte. Není hezké o tom mluvit.“

Ye Baiyi na něj mlčky zíral a až do svého odchodu nepromluvil už žádného slova.

Zhou Zishu měl dojem, že ho sem muž přivedl z jiného důvodu, ale po boji na to zapomněl. Nehodlal mu to připomínat a seskočil ze zdi.  Wen Kexing na něj stále hleděl s nečitelným výrazem, tak na něj zavolal: „Proč tam pořád tak stojíš? Jsi zraněný nebo…“

Větu nedopověděl, protože k němu Kexing rychle přešel a sevřel jeho tvář ve svých chladných dlaních.

Voda stékala Wen Kexingovi po tváři a svět kolem nich byl naplněn zvuky deště. Jeho pohled byl nic neříkající, vlasy měl divoce rozhozené a v bledé tváři mu ztmavly oči. Ty oči připomněly Zishuovi jeho pohled, když se na něj při prvním shledání díval z terasy hostince.

Wen Kexing začal mluvit: „Když jsem byl malý, matka mě nutila číst a otec mě nutil, abych se učil bojovat. V naší vesnici si ostatní děti hrály a já nemohl. Musel jsem zůstat v domě. Učil jsem se číst a cvičit s mečem. Ven jsem mohl jít až za tmy. Byl jsem nadšený, že mohu ven za ostatními, ale to je rodiče už volali zpět domů na večeři.“

Zishu měl pocit, že jejich aktuální pozice je trochu divná, a tak zaklonil hlavu ve snaze vymanit se z jeho sevření. Pak ale uviděl Wen Kexingův omámený pohled; déšť mu ulpěl na řasách a jak zamrkal, stékal mu po tvářích a vyvolával tak iluzi pláče.

„Tehdy jsem své rodiče nenáviděl, takže jsem vždy trucoval. Otec mi řekl, že pokud budu s trénováním svých bojových dovedností čekat, dokud nevyrostu, mohlo by být už pozdě. A já byl opačného názoru. Byl jsem dítě a chtěl jsem si hrát, než bude pozdě a už nebudu moct.“

Odmlčel se, slovo ‚pozdě‘ měl v ústech a opakoval ho, jako by chtěl pocítit všechnu tu hořkost. Pak Zishua objal kolem krku jako zhrzené dítě.

Zhou Zishu si povzdechl. Wen Kexing nebyl jediný, kdo ochutnával hořkost tohoto slova.

Pak ho Kexing pustil a zeptal se: „Vážně je tvé zranění neošetřitelné?“

Zishu zavrtěl hlavou a posměšně se usmál.

Wen Kexing se pak do ticha znovu optal: „Kolik…Kolik ti zbývá let?“

Zhou Zishu to přepočítal. „Asi dva až tři roky.“

Wen Kexing náhle vyprskl smíchy a Zishu si pomyslel, že s jeho postojem není něco v pořádku: „Jsi v pořádku?“

Kexing zavrtěl hlavou a krok za krokem ustupoval. „Za celý svůj život jsem se nemohl bavit s tím, s kým jsem chtěl. Když jsem vyrostl chtěl jsem studovat a učit se od rodičů, které jsem už neměl. Řekni, nemyslíš, že jsem se narodil ve špatnou dobu? Jaké štěstí…“

Přestal se smát, otočil se a odešel, nechávajíc za sebou zmateného Zishua.

‚Jaké štěstí, že jsem se do tebe nezamiloval.‘

‚Na podzim padá studený déšť, čínský Wuton umírá. Slabé oblečení nevydrží chladnou noc. Jak čas plyne, chci s tebou projít životem a smrtí. Všechny výčitky mám až na konci toho všeho. Výčitky, že jsme se nesetkali dříve.‘

< ←KAPITOLA 28. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 30.→ >