Kapitola 30. Deštivá noc

Gu Xiang otevřela deštník a druhý si držela u hrudi, zatímco se drala silným deštěm. Vyšívanými botami našlapovala na kameny a na nohy jí šplouchala voda. Závan studeného větru jí mrazil po těle až měla pocit, že nikdo nemůže být víc oddaný a loajální jedinec jako právě ona teď.

Když dívka vzhlédla, spatřila muže, který šel sám v dešti se sklopenou hlavou.

Wen Kexing byl promočený na kost, roztrhané oblečení se mu lepilo na tělo. Vůbec nevěnoval pozornost svému pobuřujícímu vzhledu.

Gu Xiang na něj zakřičela: „Mistře!“

Wen Kexing se k ní neotočil, ani se na ní neohlédl, i když jí zřetelně slyšel a zastavil, aby na ní počkal. Gu Xiang k němu přišla a dala mu druhý deštník. Vnitřně cítila, že v tomhle počasí trpí venku bez sebevětšího úsilí. Když viděla, jak se její mistr běžně chová, byla si zcela jistá, že se teď dopustil nejspíš nějaké neslušnosti nebo činnosti na nevhodném místě.

Stiskla k sobě pevně rty a pak se s náznakem nesouhlasu v hlase zeptala: „Byl jste za někým, mistře?“

Wen Kexing rozevřel deštník, udělal pár kroků vpřed a pak tiše odpověděl: „Šel jsem bojovat.“

Gu Xiang se instinktivně zeptala: „Do ložnice?“

Když se Wen Kexing otočil a zadíval se na ní, trklo jí, co a jakým tónem řekla: „Huso hloupá, vypláchni si pusu, co to chrlíš za nesmysly? Nemůžeš říkat takové věci.“ Nadávala si.

„A Xiang.“ Přerušil jí.

Gu Xiang zamrkala. Silně pršelo a voda tvořila hustou mlžnou vrstvu, která jí bránila v pohledu na svého mistra. Po nekonečném tichu se zahleděl k nohám a špitl: „Řekl…Že brzy zemře.“

Gu Xiang ho nechápala a netušila, jak reagovat. „Kdo zemře?“

„Zhou Xu.“

Kexing udělal pauzu, která naznačovala buď to, že už nemohl mluvit dál, nebo chtěl, aby se Gu Xiang ujala slova. Jak šel vpřed, promluvil obvyklým nonšalantním hlasem: „Má vnitřní zranění. Z toho, co jsem ale viděl, jsem usuzoval, že nejsou nijak vážná. Ale dnes jsem se dozvěděl, že jsou nevyléčitelná a zbývají mu maximálně dva až tři roky života. V tu chvíli jsem si uvědomil, kdo to je… Hah! Kdybych to věděl už od začátku, nikdy bych ho nezačal sledovat!“

Gu Xiang měla vyvalené oči, protože se zdálo, že má potíže se zpracováním pravdy. Po dlouhé době se pak zeptala: „Zhou Xu?“

„Ano.“ Kexingův hlas byl tichý. „Nejdřív jsem si myslel, že není z Okna nebes. Z toho místa není úniku a ti, co se o to pokusili, skončili s Hřeby sedmi otvorů na tři podzimy v těle. Díky tomu ztratili svá bojová umění a všechny smysly. Stali se z nich mrzáci, kteří střežili toto tajemství stejně dobře, jako kdyby byli mrtví. Myslel jsem si, že v sobě hřeby nemá, když jsem viděl, jak je schopný… Ale vzpomněl jsem si, že existuje metoda, která proces zpomalí, ale výsledek bude stejný. Nebude žít déle než tři roky.“

 Gu Xiang o něčem takovém slyšela poprvé. Sotva dýchala, když ho poslouchala. Na to se zeptala: „Mistře…Jak to víte?“

„Já?“ Wen Kexing se podivně zasmál. „Myslíš, že bych dokázal ty roky přežít, kdybych toho nevěděl víc než ostatní?“

Po krátkém tichu Gu Xiang opět pokračovala: „Pak…Ten Zhou Xu, je…“

„Jednou jsem někoho z Okna nebes potkal.“ Odmlčel se. „Neexistoval nikdo, kdo by se dokázal vyhnout procesu zmrzačení. Evidentně to ale nebyla pravda. Z toho mohu odhadovat, že byl minimálně výjimečným sluhou. On…By možná mohl být i bývalý vůdce.“

Gu Xiang byla překvapená: „Kdyby byl opravdu bývalým vůdcem, proč by utíkal…?“ Pak se zarazila, protože si nejspíš něco uvědomila.

Wen Kexing teď šel velmi rychle, jako by to všechno chtěl nechat za sebou. Gu Xiang měla krátké nohy a musela poklusávat, aby mu stačila. Když Kexing stále zrychloval, rozhodla se narušit ticho mezi nimi: „Mistře, máte zlomené srdce?“

Kexing se ani neohlédl, když jí klidně odpověděl: „Z čeho bych měl mít zlomené srdce?“

Když se nad tím dívka zamyslela, musela přiznat, že si tím taky není jistá. Slyšela, jak se tiše směje a místo chůze spíš po zemi klouže. „S tím jeho přestrojením ani nedokážu s jistotou říct, zda je krásný nebo ne… Kromě toho mám rád něžnější typy, takže by nebyl podle mého vkusu, i kdyby byl krásný.“

Ani se svým kung fu ho nedokázala Gu Xiang dohnat, tak za ním vyhrkla: „Ale jednou jste řekl, že se Vám líbí vysocí muži s útlým pasem a pěknými lopatkami…“

„To sis zapamatovala špatně,“ přerušil jí. Pak jen dodal: „Jen jsem měl pocit, že jsem konečně našel někoho, s kým se mohu ztotožnit. Gu Xiang, přestaň mě sledovat.“

Než se Gu Xiang vzpamatovala, byl Wen Kexing již několik metrů před ní. „Proč, mistře? Čím jsem Vás znovu naštvala?“

Wen Kexing zmizel v dešti a k jejím uším se donesl jen jeho vzdálený hlas: „Moc mluvíš.“

Gu Xiang tak zůstala úplně sama. Nedůtklivě dupala v kalužích a nadávala. „Byla jsem na Vás tak hodná a zrovna tohle jsem chápala!“

Pak zvedla pohled, aby se podívala směrem, kterým Wen Kexing zmizel, a náhle se jí vybavil obraz jeho promočených zad s širokými rameny, jeho neochvějné kroky deštěm, které na nikoho nečekaly. Šla vedle něj, ale ani jednou se na ní nepodíval. Jako kdyby už dlouho cestoval sám.

Trochu ho litovala.

Nebylo nic špatného na tom, najít si někoho s kým by se mohl spojit… Ale ten člověk umíral. Byl jako blikající lampa, která za pár let zhasne, tak jaký to mělo smysl?

Díky studenému větru a dešti si člověk mohl myslet, že něčeho dokáže dosáhnout. Kdo na tomto světě ale mohl žít tak, jak chtěl? Mohl by tak žít?

Nikdo nevěděl, kam Wen Kexing té noci šel.

Brzy ráno někdo ustavičně bušil na Zishuovi dveře. Když je otevřel, mále do něj narazil mladý Cao Weining. Mladší ho hbitě hned vytáhl ven a za běhu na něj vyděšeně spustil: „Jak si můžeš v pokoji, tak klidně spát, když jde tvému žákovi o život?!“

„Cože?“ Po té chaotické noci se Zishuovi ještě neustálily myšlenky, takže si je potřeboval nejdřív uspořádat. Trvalo mu několik dlouhých sekund, než zareagoval a zamračil se. „Myslíš Zhang Chenglinga? Co se stalo? Proč vždycky on?“

Cao Weining si povzdechl. „Mám pocit, že je tento rok pro něj velmi nešťastným. Nemám ponětí, proč se dostává do takových situací. Znovu se ho pokusil někdo zavraždit, ale naštěstí si toho pan Zhao vedle všiml a podařilo se mu útočníka zajmout. Bohužel to ale byl muž ze sebevražedného oddílu, takže se okamžitě otrávil a-“

Weining se odmlčel a začínal mít jisté podezření. Vzpomněl si na to, co mu dnes ráno řekl jeho starší strýc Mo Huai Kong. ‚Mezi všemi významnými osobnostmi, které se v Dong Tingu sešli, není nikdo, kdo by toužil po zpackaném životě dítěte, jasné? Spíš než ho zabít, chce někdo něco zakrýt.‘

I Weining se svou prostou myslí věděl, že něco není v pořádku. Ve vzduchu bylo něco špatného. Bylo to něco, co potlačilo Gao Chongovu stranu, ale pochybnosti se šířily jako mor.

Co přesně byl ten Skleněný prstenec?

Když s Zishuem dorazili k Chenglingově pokoji, byl Zhao Jing obklopen davem čumilů. Zhao Jing byl od pasu nahoru nahý, rameno mu krvácelo a momentálně seděl na dlouhé lavici a někdo mu obvazoval rány. Měl nepříjemný výraz, vedle sebe meč potřísněný krví.

Na zemi ležely dvě mrtvoly, obličeje fialové. Vypadalo to, že byli otráveni. Zhou Zishu spatřil vedle jednoho těla dýku, a hned si jí spojil se Škorpiony.

Ve skutečnosti bylo mezi Škorpiony několik frakcí, v závislosti na ceně jejich pronájmu. Například ti, kteří byli s Potěšeným truchlícím duchem a pomáhali mu vylákat Chenglinga ven, nepatřili mezi ty, co by obětovali své životy. Za někoho takového musel člověk zaplatit mnohem vyšší cenu.

S těmito zabijáky to bylo složitější. Nikdo neví, kolik jich je. Jakmile jedna skupina selže, nastoupí na jejich místo jiná a všichni jsou nebojácní. Pokud uspějí, dostanou slušně zaplaceno. Pokud selžou, musí se sami zabít.

Proto jejich služby nejsou vůbec levné.

Kdo by utrácel tolik za to, aby zabil Zhang Chenglinga? Mají snad pocit, že ten neschopný nafrněný fracek má tolik inteligence, že by jim mohl v budoucnosti přinést problémy?

Zishu měl v hlavě zvláštní myšlenku. Pomyslel si, že za své doby si udělal spoustu nepřátel, ale ti se nechovali tak přehnaně. Vrhl po Chenglingovi pohled, ze kterého nebylo možné nic vyčíst.

Zhou Zishu však neočekával, že by se mladý chlapec stojící v rohu nebál nebo nebyl překvapen. Jen klopil hlavu, jako by se díval na dvě těla a všem ukazoval se chtěl skrýt. Rozhostilo se kolem něj ticho. Kdykoli se ho někdo na něco zeptal, jen přikývl nebo zakroutil hlavou.

Gao Chong se k němu sklonil a s milým hlasem se ho zeptal: „Chenglingu, znáš ty lidi?“

Chengling se na něj podíval, znovu sklopil hlavu a zavrtěl s ní.

Gao Chong na něj po chvíli zkusil opět promluvit a natáhl ruku, aby ho poplácal po hlavě. „Neboj se, mé dítě, pomstíme tě. Řekneš mi, co ti ti dva minulou noc provedli?“

Chengling se mu do očí nepodíval, jen znovu zavrtěl hlavou. Gao Chong z něj začínal být zmatený, když někdo jeho myšlenky náhle přerušil: „Co dobrého má z položení takové otázky vzejít, pane Gao? My starší víme, že tito sebevrazi jsou jen čepele Škorpionů, co nepromluví, že? Takový výsměch! Měl byste na toho chlapce víc zatlačit. Určitě ví něco, co my nevíme.“

Byl to Feng Xiao Feng, který momentálně stál na zemi, místo toho, aby seděl na rameni Gao Shanna. Díky své výšce, musel stát na špičkách, aby se mohl přiblížit nebi. To vše doplňoval svým posměšným tónem a když ho lidé chtěli zbít, měli s tím značný problém.

Gao Shann stál tiše za ním. Se svou děsivou tváří byl jako démon z lidových pohádek.

Gao Chong se na něj zamračil. Na druhou stranu Zhao Jing zahodil všechno své vychování a způsoby, když vstal, ukázal na něj a zakřičel: „Ty ohavný trpaslíku, jak můžeš mít to svědomí něco takového vyslovit?!“

Feng Xiao Feng se ušklíbl: „Pane Zhao, přijal jste tohoto sirotka Zhanga, ale proč jste mu od té chvíle nedovolil opustit Vaši přítomnost? Oba ten důvod známe. Nemyslete si, že jsem idiot!“

S jiskrou v očích se podíval na Zhang Chenglinga a jeho hlas byl ostrý jako břitva. „Řekni nám pravdu, chlapče. Víš, kam zmizel Skleněný střípek, který patřil tvé rodině? Máš ho u sebe? Nebo ti ho ukradl tento pan Zhao?“

Zhao Jing byl už rozzuřený. „Ty trpaslíku! Proklínám celou tvou rodinu v pekle!“

Gao Shann náhle vzhlédl a svým pohledem Zhao Jinga přišpendlil na místě. Feng Xiao Feng ho zastavil mávnutím paže a Gao Shann poslušně ustoupil na své místo za ním. Feng Xiao Feng pokračoval. „Narazil jsem na citlivé téma, pane Zhao? Nebuďte tak nezdvořilý.“

Zhao Jing myslel jen na to, jak vyrazí vpřed a dá mu pořádnou lekci.

Do jejich přestřelky rychle vstoupil Gao Chong s vážností v hlase: „Bratře Fengu, tvé obvinění není nijak podložené, takže bys o tom neměl mluvit. Nesmíme dopustit, aby byla narušena naše solidarita. Ať přijde někdo, kdo ta těla odnese, pak teprve probereme další věci…“

Pak ale někdo promluvil: „Pane Gao, proč jste tak tajnůstkářský? Neměl byste se zeptat chlapce teď hned, když jsou tu všichni? Je to pro jeho dobro, aby se dožil konce dne.“

Zhang Chengling vzhlédl, tvář bledou a oči zamlžené. Měl pocit, že na něj všichni zírají, pomlouvají ho a nutí ho, aby jim podal vysvětlení o něčem, o čem ve skutečnosti nic neví.

Zishu byl zvyklý splývat s davem, aniž by si ho někdo všiml. Ale když viděl prázdný pohled v Chenglingových očích, pocítil nával hněvu.

Chtěl dát každému pořádnou ránu a pak chlapce odtáhnout pryč od veškeré té špíny. Ale tak impulzivně by přeci Zishu nikdy nezareagoval, že? Musel pečlivě rozmýšlet, jak se skryje všem očím, než začne jednat. Taková byla vždy jeho zásada.

Tehdy ho dokonce Jeho Veličenstvo chválilo za to, že i s přibývajícími léty je stále více vypočítavý a obezřetný… Ale Ye Baiyi mu pak řekl, že nakonec odhalí své karty.

< ←KAPITOLA 29. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 31. >