Kapitola 28. Mnich Gu

Wen Kexing na ní vrhl chladný pohled doprovázený jedovatým hlasem: „Myslíš si, že můžeš zasahovat do mých osobních záležitostí?“

Jeho tón zněl neobvykle krutě, že to i samotnou Gu Xiang překvapilo. Oči se jí rozšířily a raději seskočila z trámu, na kterém seděla. Kexinga následovala od malička a věděla, že i když bere důležité věci velmi vážně, neznamená to, že si nedovolí vtipkovat. Žertoval s Gu Xiang často a nikdy neprojevil žádný nesouhlas, takže teď nechápala, co se s ním děje.

Obezřetně si ho prohlížela a tiše začala: „Mistře, tohle…“

Wen Kexing mlčel. Pak se po dlouhé chvíli nadechl, ale stále se cítil neuvěřitelně podrážděně. Nenuceně se opřel o okno, aby si vychutnal chladný vítr, a promluvil ke Gu Xiang: „Řekni, podle tebe se zjevně vůbec nezajímám o ženy, ulehám jen k pohledným mužům a ubližuji těm, kteří nejsou pohlední? To nemohu mít jednoho či dva přítele, s nimiž bych si mohl promluvit?“

Neměl v úmyslu jí nijak vyděsit, ale dívka nevěděla, co po ní vlastně chce, tak se vyděsila. V odpověď jen zakoktala: „Ano, mistře, mýlila jsem se.“

Pokud se hodlal Wen Kexing něco říct, tak to neřekl. Když viděl její ztracený pohled, raději mlčel. Mluvit s ní bylo dost náročné, když nebyli na stejné vlně. Někdy cítil, jak se nad ním hromadí to velké množství smutku a v posledních dnech se ho lidé, kterými byl obklopen buď báli nebo si mysleli, že je tvrdohlavý šílenec. Málokdo by s ním jen tak poseděl u ohně a poslouchal ho, jak mluví o starých příbězích, kterým rozuměl jen on.

Najednou se zeptal: „A Xiang, myslíš si, že jsem blázen?“

Gu Xiang byla ochromena a váhavě se na něj podívala. Když viděla na jeho tváři klid bez náznaku hněvu, nervózně přikývla. Wen Kexing se jen ušklíbl a znovu odvrátil pohled.

Po chvíli přemýšlení Gu Xiang dodala: „Ale i kdybyste byl, tak Vás budu dál následovat.“

„A proč chceš následovat blázna?“

Gu Xiang se snažila ze všech sil nějak zformulovat své myšlenky. Od mala se odmítala učit a o to větší byla její radost, že jí do toho nikdo nenutil. Takže toho, co teď věděla, bylo jen velmi málo. Teď si uvědomila, že mít nějaké vzdělání je přeci jen užitečné, protože toho chtěla tolik říct, ale nevěděla, kde začít.

Nakonec se sebe jen vyhrkla: „Koho zajímá, zda jste šílený nebo naštvaný? Pořád si myslím, že jste lepší než ostatní.“

Kexing se na ní podíval a po tváři se mu rozlil úsměv.

Po úsměvu, ve kterém se zračila osamělost, pocítila Gu Xiang uvnitř sebe popíchnutí, a tak bez zábran pokračovala: „Mistře, myslím, že jste ve skutečnosti skvělý člověk.“

Wen Kexing se nahlas zasmál a přikývl: „Velmi dobře! Po všem, co jsi dnes večer řekla už zase konečně mluvíš jako člověk.“ Otevřel okno a vyskočil ven.

Gu Xiang za ním zavolala: „Mistře, kam jdete?“

Kexing jen mávl rukou: „Ye Baiyi není důvěryhodný typ a může vyvolat potíže. Jdu se podívat, jak si proti němu ten malý hloupý Zhou vede. Mám o něj strach.“

Zmizel dřív, než mu Gu Xiang stihla odpovědět. Poté, co se jí mysl opět vyjasnila, si konečně uvědomila, kdo je ‚hloupý malý Zhou‘ a s úsměvem si zamumlala: „Teď konečně vím, jaké je to lhát bez jediného mrknutí. Hloupý malý Zhou… Hloupý malý… Pokud je opravdu takový, tak já jsem ta nejhloupější dívka na Zemi.“

 Možná byla smůla, že jí nikdo neslyšel, jinak by k tomu dostala jistě komentář – Možná po považuješ za sebepodceňující vtip, ale něco pravdy na to rozhodně je –

Ye Baiyi Zishuovi neřekl, kam ho o půlnoci vede. S jeho bleskurychlým pohybováním to vypadalo, že se jen míhá stín. Zhou Zishu si uvědomil, že kdyby na něj Ye Baiyi záměrně nečekal, už dávno by mu zmizel v oblaku prachu.

Hnali se za sebou dlouhou dobu, než se Ye Baiyi zastavil. Zůstal stát zády k Zishuovi, ruce sepnuté. Ten neměl ponětí, proč ho Ye Baiyi přivedl zrovna sem na toto pusté místo, i když jeden tip měl. Stál o pár kroků dál a muže si mlčky prohlížel.

Ye Baiyi nic neřekl a nechal to čistě na jeho pozorování. Tento muž měl statnou postavu a obvykle, když měl někdo na sobě bílou, měl v sobě buď nedostižitelnou éterickou, elegantní auru, nebo frivolní domýšlivou predispozici. Z pohledu cizince by mohlo vypadat, že je jeho postava mohutná, ale tak to v Ye Baiyiho případě není.

V noci vypadal jako starověká socha Buddhy a Zishu měl z nějakého důvodu pocit, že jeho zbraní musí být těžký meč proto, aby si udržel svůj neochvějný postoj.

Po dlouhé době se Ye Baiyi zeptal: „Co jsi zjistil?“

Zhou Zishu se lekl, konečně dokázal určit, proč z něj vyzařoval takový pocit. Sklonil hlavu: „Prosím, odpusťte mladšímu, že Vás nepoznal a choval se k Vám v posledních dnech tak neuctivě.“

Po notné chvíli ticha, Ye Baiyi náhle udeřil Zishua do levého ramene ostrým a brutálním pohybem. Opravdu nebyla žádná šance se s ním domluvit.

Zhou Zishu byl znepokojený. Pomocí kung fu odletěl několik stop, aby se úderu vyhnul. Ye Baiyi se za ním okamžitě vrhnul s napřaženou rukou a úmyslem mu zablokovat všechny důležité akupunkturní body na těle.

Zishu si pomyslel, že styl bojových umění staršího se přiklání k ‚tvrdé‘ cestě, a protože on sám ztratil polovinu svých bojových umění, nemohl riskovat přímou konfrontaci. Původně chtěl svou sílu využít k útěku, ale pak zjistil, že to byla chyba. Ye Baiyi na něj útočil, jak jen to šlo a on se neměl, jak bránit. Jako jediné možné řešení viděl, kopnout ho do zápěstí, aby útok odklonil.

To Ye Baiyiho znepokojilo a chytil ho za lýtko. Zishu využil jeho úchopu, aby sklouzl k zemi. Když se dotkl země, jeho výraz se změnil a pomalu promluvil. „Co, chcete pane?“

Ye Baiyi svůj útok stáhl. Poté ho sjel pohledem a řekl: „‚Očarovaná píseň‘ Qing Song byl kdysi žákem tohoto zatraceného starce, který byl vyhnán ze sekty pro svou neužitečnost. Ve skutečnosti si ale ponechal svou schopnost hrát na nástroje, kterou měl od svého mistra, ale všechna jeho kultivace byla zničena tvou písní. Nejdřív jsem přemýšlel o tom, jak někdo na tento svět mohl přivést, tak nebezpečného potomka, ale ukázalo se…Hej darebáku, používáš ohebný meč, že?“

Zishuovi se rozšířily zorničky, když instinktivně ukročil stranou a stáhl si rukáv. Vražedný pocit, který v něm byl dlouho pohřben, se nyní znovu probudil – Bylo to poprvé, co se ocitl v takovéto situaci a nedokázal odhadnout schopnosti svého protivníka, když on ho evidentně znal dost dobře.

Když to Ye Baiyi viděl, zkřivil rty do strnulého úsměvu a posměšně pronesl: „Vážně si myslíš, že bys tady ještě teď stál a mluvil se mnou, kdybych ti chtěl něco udělat? Kung fu dovednost, kterou jsem právě ukázal, patři do větve ‚Bez hranic, beze stopy‘. Byl tvůj mistr bývalý pán Panství čtyř období Qin Huai Zhang? Je pravda, že ptáci ze stejného hnízda mají stejné peří.“

Zhou Zishu mu na to chladně odpověděl: „Mnichu Gu, jste ve světě bojových umění velmi respektovaný, ale můj mistr zemřel před dávnou dobou. Nedovolím si pošpinit jeho pověst, i kdyby to znamenalo, že se k Vám budu chovat nezdvořile.“

Ye Baiyiho ta odpověď zaskočila: „Co? Qin Huai Zhang je mrtvý?“

Zishu neměl šanci ani odpovědět. Baiyiho pohled ztemněl, jako by se ztratil v minulosti. „Samozřejmě, uplynulo tolik let…Je to už tak dlouho… Nepamatuji si… Tolik věcí se změnilo, dokonce ani Qin Huai Zhang už tu není.“

Zishu se na něj zamračil. Pak si pomyslel, že nejspíš nemyslí nic špatného a postupně se uklidnil.

Byl si jistý, že osoba před ním byl legendární mnich Gu z hory Changming, ale neměl ponětí, jak si dokázal po celá ta léta zachovat mladistvý vzhled. Možná byly zvěsti o jeho nesmrtelnosti opravdu pravdivé.

Ye Baiyi natáhl ruku: „Ukaž mi svůj meč.“

Když se Zishu ani o píď nepohnul, začal být netrpělivý. „Myslíš si, že jsem ho neviděl? Tehdy jsem ho dal tvému mistrovi darem a nechci ho ukrást, tak proč si ho nemohu prohlédnout? Qin Huai Zhang měl tak neschopného žáka!“

V tu chvíli si Zishu vybavil, že na jeho meči je vyryto slovo ‚Baiyi‘. Kdysi si myslel, že je to jen nějaké motto, ale teď se zdálo, že je to jméno tohoto muže.  Jeho tvář se zachmuřila a cítil se zvláštně nepohodlně. Mimoděk si sáhl k pasu a dotykem zkontroloval meč. Pak ho vytáhl a podal Ye Baiyimu.

Yi Baiyi vrhl rychlý pohled na svou nažloutlou podvyživenou kůži své ruky. Zamračil se, když si zkoumavě prohlížel meč, který mu mladší předával. „Vždy nechutně poskakoval okolo, jako nějaký zajíc. Tohle na vás nenávidím ze všeho nejvíc.“

Zishu se neobtěžoval, aby mu odpověděl. Jen si pomyslel, jaký to je zatracený hajzl.

Ye Baiyi držel v ruce ohebný meč. Zbraň, která je plná jeho základní energie zpevněla a začala bzučivě vibrovat. Pod dlouhými tenkými řasami se Ye Baiyimu mihla smutná vzpomínka. Podíval se na meč ‚Baiyi‘ a pomyslel si: ‚Všichni staří známí jsou teď pryč, naopak tyto předměty přetrvávají a jsou v rukách nástupců.‘

Když si ho dost prohlédl, vrátil ho zpět Zishuovi.

 Ten promluvil bez náznaku jakýchkoli emocí: „Vzal jste mě sem takto pozdě v noci, jen abyste si ověřil můj původ…“

Byl zastaven Ye Baiyiho dlaní, která mu přistála na hrudi, tak rychle, že neměl čas zareagovat. Kdyby ho měl v úmyslu zabít, neměl by se šanci ani bránit. Přestal mluvit, tělo mu ztuhlo.

Ye Baiyi však nic jiného neudělal, jen se zamračil. Zishu cítil, jak do něj proudí jeho základní síla, jako by ho zkoumala. Hřeby uvnitř něj se začaly probouzet, až ho polil studený pot. Snažil se jim ale vzdorovat.

Najednou síla ale vzrostla a z neškodného slabého proudu se stala řeka, která zaplavila jeho napůl vyschlé meridiány. Zishu měl pocit, že se hřeby díky tomu množství energie najednou zbláznily. Před očima se mu zatmělo, až se zapotácel.

Za jeho zády se mihl stín a někdo vykřikl: „Co to děláš?!“ Zatímco neznámý chytil Zishua za pas a kolem něj se ohnala ruka, aby odehnala Ye Baiyiho. Mužova ruka se s tou Ye Baiyiho nestydatě střetla. Ten ucítil silnou démonickou auru, a to ho vyděsilo natolik, že ruku stáhl a v hrudi ucítil stísněný pocit.

Wen Kexing byl zaskočen ještě víc. Při tomto útoku však použil většinu své základní síly, ale narazil na zdánlivě neviditelnou zeď. Pevněji stiskl Zishuův pas, když se předklonil, aby kryl muže ve své náruči a stabilizoval tak jeho rovnováhu.

Pak si s přimhouřenýma očima prohlédl Ye Baiyiho. V očích neměl ani náznak veselí, spíš Baiyimu připomínal zmiji – děsivě klidnou a pevně přilepenou na svou oběť, které ohlodával kosti.

< ←KAPITOLA 27. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 29.→ >