Kapitola 27. Porážka

[Pozor, v této kapitole se setkáte s názorně popsaným násilím]

Věděl, že je to sen, ale zdálo se mu to až moc skutečné, než aby tomu uvěřil. Severní vítr mu šlehal do tváře, ale chlad nepociťoval. Čekal tam dlouho. Tep měl pomalejší než obvykle. Slunce přešlo oblohu a začal padat soumrak.

Zishu to všechno sledoval zpovzdálí, jak byl zvyklý. Nevěděl, jak se na sebe dívat, jako na člověka-někoho s emocemi a smyslem pro dobro a zlo. Dělal to sám pro své dobro. Dokud bude jednat bez přemýšlení, nedožene ho to k nepříčetnosti.

Měl jen pár krvavých rukou, na kterých spočívalo království Da Qing. Prosperita byla jako krásné zdobené rukávy a jeho ruce v nich byly navždy skryty, proto bylo pro lidi těžké ho spatřit. Dokud tento prohnilý věk neskončí, nad lidmi nezavládne mír a nezačne další kapitola dějin…

Zhou Zishu sklonil hlavu. Tvář osoby v jeho snu byla zamlžená, ale zdálo se mu, že vidí rysy, které patří malé dívce, kterou v náručí svírala chůva jako nevinného bezmocného beránka, zatímco ona jako ochránce plnila se zoufalým výrazem ve tváři svou úlohu.

Malá dívenka vzhlédla a tiše řekla: „Můj otec je dobrý člověk, můj velký bratr a já také. Všichni jsme dobří lidé, neměl byste nás zabíjet.“

Pak si vzpomněl. Za vlády zesnulého císaře, dostalo Okno nebes rozkaz zavraždit celou rodinu dvorního úředníka Jiang Zhenga, aby zasadili smrtelnou ránu druhému princi. Jiang Zheng byl z úřadu vyhozen a plánoval opustit hlavní město. Jeho dceři Jiang Xue byly pouhé čtyři roky, ale byla to neuvěřitelně chytrá dívka. Jaká by asi byla, kdyby dostala příležitost vyrůst?

Zhou Zishu ucítil, jak zvedl ruce, a pak noční oblohu prorazil ženský výkřik. Meč prošel její hrudí a pak tělem malé dívky. Necítil žádné znechucení nebo zármutek. Od chvíle, co přišel do své pozice byl na zabíjení zvyklý.

Záleží snad na tom, zda jsou lidé dobří nebo loajální? Nikdy neexistoval zákon, který by zakazoval vzít život dobrým lidem.

Ve vzduchu však zaslechl táhlý povzdech. Někdo pronesl: ‚Oko za oko…‘

Když se zděšeně probudil a posadil se, hrudí mu projela ostrá bolest. Chytil se za hruď a trhanými pohyby se předklonil. Zuby zaťaté, aby mu z úst nevyšel bolestný výkřik. Prsty pevně svíral roh přikrývky, až mu zbělaly kloubky. Vlasy měl divoce rozházené a vypadal opravdu uboze. Uprostřed agónie, které mu drtily orgány si omámeně pomyslel: ‚Zhou Zishu, ty zatracený bastarde, takhle zemřeš.‘

Dnes v noci byl spánek odepřen jak Zishuovi, tak Wen Kexingovi i Ye Baiyimu.

Kexing místo toho, aby šel ven, seděl mlčky před oknem. Gu Xiang stála vedle něj a v její obvykle upřímné tváři se zračila vážnost. Zahleděla se ven na ponurou noční oblohu, která se nelišila od oblohy v jiné dny a díky tomu vypadala jako nejasná lucerna.

Otevřené okno propouštělo do místnosti chladný vítr, který si pohrával s jejími šaty a vlasy. Na stole byla položena erotická kniha a vítr si pohrával s jejími stránkami které vydávaly šustivé zvuky. Wen Kexingovi se na tváři rozlil nepatrný úsměv a tiše promluvil: „Čekal jsem na to dvacet let.“

Gu Xiang na něj jen mlčky hleděla. Úsměv na jeho tváři ukazoval nepředvídatelnou úlevu, která hraničila až se šíleným veselím. Bez zdroje světla v okolí téměř nevypadal jako člověk, což v ní vyvolávalo pocit úcty.

Wen Kexingova ruka se natáhla a udělala chvatný pohyb, jako by chtěl chytit vítr.  „Mým přáním je, aby mi v cestě nestály žádné síly, ať už to jsou lidé nebo duchové, nesmrtelní nebo démoni… Chci, aby se jich svět zbavil, a oni byli vrženi zpět do pekla, kam patří.“

V druhé ruce svíral list papíru. Gu Xiang na něm spočinula pohledem. Na zažloutlém listu byla chaoticky načmáraná tvář ducha-vypadalo to jako malba dítěte. Wen Kexing vstal, zapálil svíčku a nechal nad ní papír, dokud zcela neshořel na popel. V jeho výrazu se zračilo čiré uctívání své myšlenky.

Ye Baiyi spal, dokud nebyl z neznámého důvodu vytržen ze snu. V očích se mu zračila nepřítomnost a lehký náznak dezorientace, což bylo pro někoho, kdo se právě probudil typické. Zůstal ležet a zvedl si k očím podivný přívěsek, který nosil na krku. Při bližším pohledu bylo vidět, že je šperk miniaturou přesné kopie Velitelství říše.

Ye Baiyi zavřel oči a zamumlal: „Changqing, mám z toho špatný pocit. Proč tu už nejsi…“

Byl by svět mnohem klidnější, kdyby Velitelství, Údolí duchů, Skleněný prstenec a Okno nebes přestaly existovat?

Druhého dne ráno, všechny kromě slunečního světla přivítala i další mrtvá těla.

Bylo jich celkem devět, uspořádaných do kruhu na místě nedaleko panství Gao a uprostřed bylo krví napsané slovo ‚Duch‘. Celá scéna se odehrávala na rozloze asi deseti metrů na šířku a blokovala celou ulici přímo na místě, kde byl včera ráno popraven Duch.

Když se tam Zishu dostal, byla většina mrtvol už identifikována. Duchové byli dostatečně spravedliví, aby zajistili, že každá sekta dostane stejné ‚požehnání‘. Za každou z osmi sekt, včetně rodiny Gao zde leželo jedno tělo, různého pohlaví, věku a postavení.

Jedním z nich byl i Gao Chongův žák. Zishu měl dojem, že to byl méně známý žák než Deng Kuan a také byl velmi tichý. Občas hostům vypomáhal, ale moc toho nenamluvil. Gao Xiaolian plakala tak, že téměř omdlela, ale Gao Chong svou drahocennou dceru kvůli opatovi Ci Mu ignoroval a nechal Deng Kuana, aby se o ní postaral.

Jedna oběť měla kolem krku hedvábnou nit, další byla zasažena krvavou dlaní, jiný byl zbaven krve a další byl zase rozřezán na kousky… Zdálo se, že každá smrt měla jinou příčinu.

Zishu vedle sebe zaslechl povzdech. „Všichni duchové z hřebene Qingzhu vylézají ze svého hnízda.“

Otočil hlavu a spatřil Ye Baiyiho. Zishu byl překvapen, když na jeho tváři spatřil náznak smutku. Vypadal tak jako porcelánová socha Guanyin.

Zhou Zishu se instinktivně zeptal: „Co?“

Ye Baiyi na něj vrhl nic neříkající pohled: „Jsi hluchý?“

Zishu se okamžitě odvrátil, protože se nechtěl ještě víc ztrapnit. Yi Baiyiho ruka mu přistála na rameni a promluvil k němu jako ke starému známému: „Přijď dnes večer. Chci ti ukázat jedno místo.“ Tón jeho hlasu byl podobný jeho, když včera mluvil s Chenglingem.

Zhou Zishu chtěl toho muže ignorovat, dokud se znovu nenaučí mluvit jako normální člověk, ale navzdory tomu bezděky přikývnul. Hned toho litoval a přál si utnout svou hlavu. Zvažoval, zda by nestálo za to zabít žáka mnicha Gu, aby uklidnil svou duši a zahladil tak i stopy.

Náhle se z davu ozval hlas: „Proč byli zabiti jen oni? Každý z nás Údolí duchů odsuzuje a Duchové se s námi spojili, aniž by to kdokoli věděl. Proč se zaměřili pouze na těchto devět lidí? Jsou opravdu tak hloupí, že chtějí vést válku proti celému pugilistickému světu nebo nám tady někdo něco tají?“

Když to Gao Chong uslyšel, vstal a na první pohled vypadal vyčerpaně. Zdálo se, že trochu klopýtl, ale když se k němu Deng Kuan přiřítil, aby mu pomohl, jeho ruku odstrčil. Jeho oči přelétaly po členech rozzuřených sekt a pak stočil pohled k těm, kteří si špitali pochybnosti.

Zdálo se, že v jeho pohledu všichni viděli jistou váhu a donutilo je to zmlknout.

Pak ho spatřili. Legendu mezi bojovníky, muže s víc jak pětadvacet let prošedivělými vlasy a vážnou tváří, jak pomalu mumlá: „Tohle je krvavý dluh.“

Gao Chong shlédl na devět mrtvol a zvýšil hlas. „To je krvavý dluh… Dluh, který dluží rodině Gao. Dluh, který dluží všem sektám, světu… Dluh, který dluží každému, kdo má svědomí!“

Chvíli se zdálo, že má problémy s dýcháním. Opat Ci Mu posouval modlitební korálky ve svých rukou a řekl „Amithabha.“ Poté zavřel oči a zamumlal modlitbu za mrtvé. Deng Kuan se znepokojeně podíval na svého mistra a stále mu chtěl pomoci, ale potlačil toto nutkání, protože to považoval za neuctivé.

Když Gao Chong vzhlédl, měl v očích slzy. Ukázal na mrtvé tělo, které patřilo jeho rodině. „Tento můj žák osiřel, když byl malý, připojil se k mé rodině a přijal mé příjmení. Jmenoval se Gao Hui. Moc toho nenamluvil a ostatní děti si z něj dělaly legraci. Říkali mu, Starý tluč…“

Vypadal, jako by se chtěl smát, ale nemohl. Žačky z panství Gao se už neudržely a všechny brečely.

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Tenhle malý uzavřený chlapec, byl hodný. Museli jste ho sami vidět, jak byl nevinný a upřímný. Přesto, že byl hodný, vždy tvrdě pracoval a nikdy se na nic nevymlouval. Měl babičku, která ho adoptovala, aby nemusel živořit na ulici. Teď jí je přes osmdesát. Je slepá, špatně slyší a nemá nikoho jiného než svého vnuka. Jak jí mám říct, co se stalo? Všichni jste rytířští hrdinové, smilujte se nade mnou prosím a řekněte mi, jak jí o tom mám říct!“

Podzimní vítr v Dong Tingu hlasitě zašuměl a ulicí se rozhostilo mrtvolné ticho. Gao Chong, stará a vážená osoba, se jim klaněl a prosil je. V tom nastalém tichu se nikdo neodvážil říct jediné slovo, aby nebyl označen za zvíře.

Jako první pak promluvil Hua Qingsong, nově jmenovaný patriarcha sekty Tai Shan. „Dokud nebudou duchové vyhlazeni, tento svět nepozná mír. Od této chvíle slibuji, že je naše sekta Tai Shan pod velením pana Gao! Položíme své životy, abychom pomstili bývalého patriarchu a pomstili smrt našich nevinných spolu učedníků!“

Po náhlé smrti patriarchy sekty Tai Shan zůstala sekta bez vůdce a Hua Qingsong byl ve svých dvaceti letech příliš horlivým mužem. Netušil, že jakmile promluví, nemají ostatní velké sekty jinou možnost než následovat jeho příkladu a přidat se.

Odpoledne téhož dne se pod vedením Gao Chonga konal velký pohřeb pro mrtvé. Obloha Dong Tingu byla pošmourná a město utichlo.

Gao Chong byl schopný muž, který sjednotil všechny, kteří dříve jednali pouze na vlastní pěst.

Když Zhou Zishu poslal v noci Chenglinga pryč-chlapec se znovu vykradl ven, aby ho viděl-, byl přivítán nezvaným hostem, kterým byl Ye Baiyi. Muž byl tak lhostejný, že si ani nevzal tmavé oblečení, které by ho v noci skrylo a bezostyšně zaklepal na okno: „Ty, následuj mě.“

Na provedení jeho původního vražedného plánu bylo již pozdě, a tak ho Zhou Zishu následoval ven.

Ve vedlejší místnosti slyšel Wen Kexing všechno, co se děje. Zkřížil ruce a prsou a kysele se zamračil.

Gu Xiang, která už na střešním trámu usínala, se probudila. Zívla a zeptala se: „Mistře, už od začátku jste říkal, že tenhle Zhou Zishu má ve svém původu víc tajemství a sám je víc, než se na první pohled jeví. Taky jste měl strach, že by Vám zničil plán. Je to pár dní, co jste ho začal následovat a už ho neustále sledujete a nepouštíte ho z očí?“

< ←KAPITOLA 26. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 28.→ >