Kapitola 26. Sedmý lord

Svěží zeleň stromů, které kvetou po celý rok, ptáci prolétávající kolem pravidelně se táhnoucích hřebenů hor, vypadajících jako ladné křivky zad mladé dívky a už na první pohled všude zářící prosperita.

Tím místem byl Jižní Sin-ťiang.

Pod starým, minimálně sto letým stromem, seděl chlapec z Jižního Sin-ťiangu. Držení jeho těla bylo dokonalé a dělal své úkoly. Mohlo mu být kolem deseti let. Možná byl mladý, ale jeho odhodlání bylo velmi silné. Už dvě hodiny se pilně soustředil na své úkoly a zdálo se, že ho nic nemůže vyrušit.

Na lehátku vedle stolu odpočíval muž. Byl oblečený jako někdo z Centrálních plání a na jeho stehnech spočívala otevřená stará kniha.

U mužových nohou polehával malý Sobol. Toho, když si nikdo nevšímal, tak znuděně naháněl svůj vlastní ocásek.

V tu chvíli si to k nim kráčel bojovník s dopisem v ruce. Když viděl, že osoba před ním odpočívá, ztišil své kroky a pak mlčky čekal vedle něj.

Muž na lehátku otevřel oči. Vypadal, že je mu něco přes dvacet a jeho protažené úzké oči v sobě nesly záblesk pobavení. Kdyby se měl porovnat s muži kolem sebe, opravdu byl výjimečný krasavec. Malý Sobol mu hbitě skočil do objetí a vyšplhal se mu na rameno, ocásek mu nechaje pod bradou.

Bojovník mu zdvořile předal dopis. „Můj pane, to je dopis od hlavního komorníka Songa.“

„Sedmý Lord,“ vyslovil slovo téměř bez zájmu a otevřel dopis. V polovině čtení se náhle posadil a jeho pohled vystřízlivěl. „Opravdu je to on?“

Když malý Sobol viděl tajemný papír před sebou, natáhl drápky, ale jeho majitel ho chytil za krkem a položil na stůl, u kterého seděl chlapec.

Ten teprve až teď zvedl hlavu: „Kdo to je, otče?“

Muž neodpověděl. Vstal a udělal dva kroky kupředu. V klidu složil dopis a začal mluvit úplně o něčem jiném: „Lu Ta, pamatuješ si, co jsem ti minule říkal o principu tohoto světa? O tom, jak rozdělení předchází jednotu a naopak? Je to jako začarovaný kruh.“

Zdálo se, že je chlapec zvyklý na to, že jeho otec říká nesmysly, než se dostane k jádru záležitosti, tak si s ním taky slovně hrál: „Říkáš, že je to prostě tak, že se po dlouhém sezení musí člověk postavit, a když už nezvládne stát znovu se prostě posadí. Není v tom žádná filozofie. Je to jen o tom, že jsme se my lidé narodili pro to, abychom trpěli.“

Na mužově tváři se objevil spokojený úsměv a otočil se k čekajícímu bojovníkovi z Jižního Sin-ťiangu.
„Anxinlai, jdi najít Velkého šamana a zeptej se ho, jestli si myslí, že to, co jsem řekl, je rozumné.“

V bojovníkově tváři se jevil zmatek. Muž se chystal něco říct, když za sebou zaslechl lehký smích a něžný hlas: „To máš tolik volného času, že chceš způsobovat potíže?“

Muž, který právě vešel, byl od hlavy až k patě oblečen v černém a v ruce svíral také celou černou hůl. Když ho Anxinlai uviděl, uklonil se: „Velký šamane.“

Šaman mu odpověděl a pokynul mu: „Běž dělat svou práci.“ Stočil pohled na muže vedle něj: „Beiyuane, nedělej, si legraci z dobrých lidí.“

Beiyuan mu podal složený dopis a stále se usmíval: „Hádej, kdo poctil náš obchod svou svatou přítomností.“

Šamana to nijak zvlášť nezaujalo, ale stejně dopis přijal: „Pokud to nebyl císař Da Qing…tak? Lord Zhou?“

Na Beiyuanově tváři se zračil úšklebek, který nenesl žádné dobré úmysly. „Můj malý škodíku, co kdybychom navštívili Zhongyuan? Když nás starý přítel prosí o pomoc, nemělo by být přirozené, že kvůli němu půjdeme riskovat životy?“

Šaman se podíval na jeho zlomyslnou tvář, aniž by něco řekl. Moc dobře věděl, že chce Beiyuan jen sledovat nastalý chaos, zatímco ‚pomáhá‘ svému příteli.

—

Zhou Zishu, který nevěděl, že si svou známostí podepsal svůj osud, byl v současné době znepokojen velmi materialistickou záležitostí – Přítomnost Ye Baiyiho ‚Obřího žaludku‘ mu způsobila problém s penězi.

Po krátké přestřelce s Wen Kexingem došel jednomu závěru: Kdyby by byl Kexing spolehlivý, tak by i prasnice dokázala lézt po stromě. Skvělé. On měl zrovna takové štěstí, že narazil jak na jedlíka, tak na darmožrouta.

Když Kexing spatřil, jak Zishuův pohled ztrpknul, nějak si nemohl pomoci a instinktivně si utáhl oblečení víc k tělu. Pak tiše řekl: „Prodávám pouze svůj humor, ne tělo. Nesmíš mě tu nechat.“

Zhou Zishu se na něj podíval: „Tak co teď budeš dělat?“

Kexing promluvil: „Vzhledem k tomu, že jsi nás pozval ty, měl by ses prodat sám.“

Zhou Zishu vykřikl: „Nejsem žádná podělaná služebná, kterou můžeš prodat. Vykoupíš mě snad potom?!“

Wen Kexingovi oči se rázem rozzářily: „Samozřejmě, že tě vykoupím! I kdybych měl prodat všechno své jmění!“

Zishu se znovu utišil: „A nemohl bys prodat všechno své jmění, abys zaplatil za tohle jídlo?“

Po nekonečné chvíli ticha Kexing konečně promluvil: „A Xu, a co kdybychom prostě utekli?“

Zhou Zishu se bezeslova odvrátil. Je možné, že z něj byl někdy darebák a dělal nepravosti, jen aby ušetřil, ale měl v sobě i zbytek svědomí a odejít bez zaplacení jídla bylo proti jeho kodexu chování a…Podíval se na Kexingův drzý výraz ve tváři a vedle něj byl ten opovrženíhodný muž.

Ve chvíli, kdy přejížděl pohledem dál, uviděl někoho vcházet do hostince. Zishu pocítil záchvěv naděje: „Jaká je tohle náhoda, mladá slečno Gu!“

Jen to Gu Xiang uslyšela, zezelenala strachem. Chtěla okamžitě odejít, ale nebyla tak rychlá jako Wen Kexing. Už stál před ní a klidně se jí ptal: „A Xiang, proč utíkáš?“

Bledá Gu Xiang sotva dokázala odpovědět. „P…Pane, jen jsem…šla…špatným směrem.“

Kexing jí poplácal po rameni a vtáhl jí dovnitř. „Nestyď se a zůstaň tady, když už tu jsi.“

Gu Xiang cítila, jak jí naskakuje husí kůže. Její pán určitě nezamýšlel nic dobrého. Ale teď, když nemohla utéct, musela se mu držet blízko a následovat každý jeho krok. Držení jejího těla připomínalo vězně, který má být popraven. Kexing jí zavedl k jejich stolu a zeptal se: „Máš u sebe peníze?“

Dívka vytáhla vše, co u sebe měla schované, od stříbrných hrudek, po papírové bankovky a zlaté ingoty. Teprve teď Kexing spokojeně přikývl a s jistotou vykřikl: „Doneste nám účet!“

Gu Xiang si pomyslela: ‚Není divu, že mi věštkyně řekla, abych své bohatství použila k tomu, abych se vyhnula smůle. Ach milosrdný Buddho!‘

Když jim Gu Xiang pomohla, byl Wen Kexing natolik rozumný, že dívku už nevyháněl a nechal ji jít vedle sebe. Před nimi šel Zishu, který stále o něčem přemýšlel. Po chvíli se na ně ohlédl a zpříma se zeptal: „Bratře Wene, proč jsi zapálil oheň v pokoji toho spratka Zhanga?“

Gu Xiang se zatvářila znepokojeně: „Mistře, Vy jste se dopustil žhářství?“

Wen Kexing nehnul ani brvou a zcela vážně řekl: „Viděl jsem astronomický jev, který naznačoval, že to dítě bude čelit velké pohromě a bude muset uhasit oheň, tak jsem to hned udělal.“ Během svého projevu postřehl pohrdavé tváře A Xiang a Zishua, tak dodal: „Činy konané z dobré vůle není třeba říkat nahlas. Nemusíte na mě shlížet tak zbožně.“

A Xiang se zeptala: „Mistře, vidíte můj osud taky ve hvězdách?“

Wen Kexing odpověděl: „Pokud nebudeš aspoň jeden den zticha, tak se ti stane něco hrozně ošklivého.“

Jak se dalo očekávat, Gu Xiang už svá ústa neotevřela.

Vrátili se na místo, kde se stala vražda. Většina davu se rozprchla a po duchovi se slehla zem. Povídalo se, že mu byly zničeny bojové dovednosti a lopatky mu propíchli háky, aby ho udrželi na místě.
V tu chvíli dorazili i Cao Weining s Zhang Chenglingem, kteří je hledali. „Bratře Zhou, mladší bratr Zhang mi řekl, že jsi jeho mistr…“ Náhle zmlkl a zůstal zírat na A Xiang, která stála za Wen Kexingem.

Gu Xiang párkrát zamrkala a Weining na ní dál přihlouple zíral.

Zhou Zishu si vedle něj odkašlal, to Weininga vytrhlo z omámení až se začervenal a začal koktat: „S…Slečno, nechtěl jsem být hrubý. Omlouvám se, opravdu jsem jen chtěl…“

Gu Xiang nevěděla, co si o tom má myslet. Měla dojem, že to ten mladík nemá v hlavě v pořádku. Weining náhle ustoupil o několik kroků zpět a tiše promluvil: „Mé příjmení je Cao, křestní jméno Weining. Jsem z Tai…Tai Hang a patřím do linie ‚Wei‘ sekty Jemného větru [Qing Feng]. Můj mistr je p-patriarcha sekty Jemného větru Mo Huaiyang…“

A Xiang ho sjížděla pohledem a zeptala se Wen Kexinga: „Mistře, co to s ním je?“

Weiningovy čisté mladistvé city, které právě rozkvetly, se roztříštily o zem dřív, než stihl říct celý svůj rodokmen.

Zishu pohlédl na Chenglinga a po chvíli si ho přivolal: „Pojď sem, spratku.“ Chengling byl nadšený, že se mu starší už nevyhýbá, tak ho nadšeně a zvesela následoval. Wen Kexing poplácal Weininga po rameni a odešel i s Gu Xiang do svého pokoje.

Ve chvíli, kdy kolem něj Gu Xiang procházela, ucítil mladík její vůni, která mu popletla hlavu. Až nějakou chvíli poté, co odešli se probral z transu a začal si užasle šeptat: „Uprostřed severních vod naříkal orel, který byl proslulý svou krásou… Kdo bude s takovým gentlemanem tvořit osudový pár…Jak by mohla existovat taková krásná mladá dívka, která by…“

Odcházel, zatímco stále naříkal a topil se ve své zamilovanosti.

Když byli dostatečně daleko A Xiang muži vedle sebe zašeptala: „Mistře, je tu starý Meng. Chce s Vámi mluvit…“

Wen Kexing se tvářil naprosto nevzrušeně. Jen zvedl koutek úst, ale v jeho očích se záblesk úsměvu nezaleskl. Přesto něžně řekl: „Dokonce i starý Meng mi chce říkat, co mám dělat?“

„…Ano.“

Zishu po cestě mlčel. Odvedl Zhang Chenglinga do svého pokoje a pokynul mu: „Posaď se. Chci se tě na něco zeptat.“

Chengling se poslušně posadil: „Co chcete vědět, mistře?“

Zhou Zishu chvíli ještě přemýšlel, než se ho zeptal. „Ptal se tě nějaký muž s tetováním v podobě ruky, zda jsi nenarazil na muže, kterému chybí prst?“

Chengling přikývl. Zishu se ho znovu zeptal: „Takže jsi ho potkal?“ Chengling zavrtěl hlavou. „Mistře, kdo je ten muž?“

Zishu neodpověděl. Zkřížil nohy a ukazováčkem si lehce poklepal na jedno koleno. Říkalo se, že Xue Fang, Oběšený duch přišel o prst. Díky tomu věděl, že muž v černém, kterého Gu Xiang zabila v opuštěné svatyni, nebyl on.

Jaký byl ale záměr rudě oděného Potěšeného mrtvého ducha?

Když znovu promluvil, měl v hlase nezvyklou vážnost. „Chlapče, zkus si vzpomenout, zda jsi v tu noc neviděl něco neobvyklého.“

Tím ‚tu noc‘ měl na mysli noc, kdy byla vyvražděna rodina Zhang. Chenglingovi se zrychlil dech a Zishu ještě víc zněžnil hlas. „Nespěchej na sebe. Zkus si pečlivě vzpomenout. Obávám se, že tvé vzpomínky mohou být velmi důležité.“

Chengling pobledl. Po chvíli zavrtěl hlavou a přidušeně odpověděl: „Mistře, ptáte se mě, zda se stalo něco neobvyklého, ale nebyla celá ta noc neobvyklá?“

Zhou Zishu svraštil obočí a dál už na něj netlačil. Po chvíli hrobového ticha řekl. „Naučím tě mnemotechnickou říkanku. Musíš se jí snažit pochopit a využít jí k dalšímu rozvoji své kultivace. Když ti něco nebude jasné, můžeš za mnou přijít.“

Chengling oněměl úžasem.

Na to hned Zishu dodal: „V dalších dnech bys neměl opouštět společnost pana Zhaa a nesmíš jednat na vlastní pěst ani opouštět panství Gao, rozumíš?“

Chlapci se rozzářily oči: „Mistře…Děkuji, mistře!“

Zhou Zishu neobratně zakašlal a vynadal mu. „Přestaň s těmi nesmysly a zapamatuj si, co říkám. Opakovat to nebudu.“

< ←KAPITOLA 25. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 27.→ >