Kapitola 19. Ohnivá noc

Zhou Zishu nedokázal před půlnocí usnout, a když meditoval ve svém pokoji, ozvaly se zvenčí najednou pronikavé vyděšené výkřiky. Když vstal a otevřel okno, svraštil obočí. Viděl, jak kolem něj běží lidé se zmuchlaným oblečením, než ho do obličeje zasáhl kouř a dlouhé jazyky plamenů.

„Oheň! Doneste vodu!“

Mrazivou nocí se táhl hustý kouř a zdálo se mu, že je ohnisko nedaleko místa, kde pobýval.
Soudě podle kouře je požár rozsáhlý, ale toto je panství Gao. Je tady mnoho lidí, takže by neměli mít problém oheň uhasit.‘ Pomyslel si Zishu a spěšně zavíral okno, protože se mu kouř dostával do pokoje.

Náhle se objevila ruka, která zadržela Zhou Zishua v zavírání okna. Dokonce ho i hrubě uhodila do hřbetu ruky, než její majitel rychle skočil dovnitř a s úsměvem věnovaným Zhou Zishuovi zavřel okno.

Zhou Zishu sjel nezvaného Wen Kexinga pohledem od hlavy až k patě. Už se chystal něco říct, když ho něco zalechtalo v nose, tak se musel otočit, aby si kýchl a o dva kroky ustoupil. Udržoval si odstup od toho parfémy páchnoucího muže.

Vlasy ‚dobrodince‘ Wena byly neučesané, jen dočasně svázané obyčejnou gumičkou. Jeho oblečení nebylo úplně neupravené, ale límec měl rozevřený a na sněhobílé látce byla patrná tmavě červená skvrna. Z rukávů se mu linula nelibá vůně parfémů a jiné kosmetiky. Na jeho zápěstí bylo slabé škrábnutí od nehtů…Doplňoval to svými chlípnými výrazy, jako by se nemohl dočkat, až lidem ukáže, co dnes večer dělal.

Zhou Zishu si upravil oblečení a posadil se na postel. Narovnal záda, jak se mu instinktivně dostalo pocitu morální nadřazenosti. V tu chvíli se cítil ve srovnání s Wen Kexingem jako takový svědomitý a čestný gentleman.

Wen Kexing se svalil na Zishuovu postel. Byla chladná, což znamenalo, že majitel pokoje byl už nějakou chvíli vzhůru. „Přestaň se snažit být tak důstojný a řekni mi, jsi nespavý, protože se v této hluboké noci cítíš osamělý? Měl jsi mi to říct, vzal bych tě s sebou… Ach, Dong Ting je tak nádherné místo.“

Zhou Zishu se tiše zasmál a upustil od své šarády. Sám až moc dobře věděl, že spravedlnost bude vypadat náležitě jen u spravedlivého člověka. On byl ztělesněním ‚nic nebylo takové, jak se zdálo‘.

Při odpovědi se významně podíval na Wen Kexinga. „Tvé načasování je dokonalé, bratře Wene. Začalo hořet ve chvíli, kdy jsi odešel…“

Nestihl dokončit větu. Wen Kexing v obličeji zbledl a rozhořčeně odsekl: „Nesmysl! Byl jsem pryč už celé hodiny!“

Zhou Zishu byl zaskočen, nevěděl, proč se tak rozzlobil. Pak zahlédl, jak ho Wen Kexing sleduje, jeho vztek ustupuje a tvář se mu uvolňuje do známého chlípného úsměvu. „Měníš taktiku A Xu? Když odhodíš svou masku, mohu ti ukázat…Jak dlouho jsem tam byl.“

Poté si otřel prstem ústa a olízl si koutky rtů, jako by na něco vzpomínal.

Zishu na něj omámeně hleděl, bezmyšlenkovitě si držel šálek u úst a předstíral, že pije. Po dlouhé době, kdy už žádná tekutina nevytékala si uvědomil, že je šálek opravdu prázdný. Wen Kexing ho se zájmem pozoroval a myslel si, že se Zishu pod svou maskou určitě červená, i když si to nepřipouštěl. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc ho to bavilo, až se nakonec začal chechtat.

„Odpusť mi, že jsem neužitečný.“ Zaskřípal Zhou Zishu mezi zuby.

Wen Kexing se teď začal smát naplno.

Kdyby se ostatní nesoustředili na oheň, tenhle parchant by už dostal výprask. Kdo by se mohl smát ve chvíli, kdy lidem hoří domy? Zhou Zishu měl pocit, že slovo ‚nemorální‘ bylo vytvořeno speciálně pro Wen Kexinga.

Následně si svázal vlasy a zamířil ven. Raději by čelil ohni, než aby sdílel prostor s touto osobou.

Zatímco oheň, jehož ohnisko bylo v hostinském pokoji, byl z velké části uhašen, otřásl celým panstvím. Gao Chong byl bledý, zamračený a mluvil s Deng Kuanem.

Gao Xiaolian stála vedle nich. Když Zishua spatřila pokynula k němu zarmoucenou tváří a omluvně promluvila: „Omlouvám se, že jsme Vám narušili odpočinek, Velký bratře Zhou.“

Tím v něm zanechala dobrý dojem, tak se jen pousmál a odpověděl: „Čí pokoj to hořel?“

Přerušil je Wen Kexing, který vyšel ze Zishuova pokoje a nesl v ruce svrchní plášť. Přehodil ho přes Zishuova ramena a pak si na ně položil bradu, líně zazíval a usmíval se na Gao Xiaolian jako pozdrav s předstíranou ospalostí.

Gao Xiaolian okamžitě zrudla a odvrátila pohled. Rychle ze sebe vykoktala: „Slyšela jsem, že to byl pokoj mladého pana Zhanga, ale nic se mu nestalo. Dlouho do noci mluvil s otcem a starším strýcem, takže byl mimo pokoj…“

Ubohá dívka těkala pohledem ze strany na stranu. Viděla Wen Kexingovi paže kolem Zishuova pasu a na zápěstí ranky od škrábanců. Byla v obličeji rudá jako rajče a jen tiše zašeptala: „Připojím se ke svému otci a zkontroluji Zhang Chenglinga.“

Pak se skloněnou hlavou odběhla.

Až potom Zishu uchopil Wen Kexinga za zápěstí a odtáhl jeho ruku od svého těla. Tiskl jeho ruku tak silně, až mu praskaly kloubky, jak byl vzteklý.

Wen Kexing se nevinně usmál: „Proč ten kyselý obličej A Xu? Nemáš náhodou mladého žáka, o kterého by ses měl postarat?“

Zhou Zishu jeho zápěstí nepouštěl, dokonce mu ho držel výš před očima, aby ho zřetelně viděl. Potom se usmál a chladně na Wen Kexinga přimhouřil oči. „Co je to za krásku, že na tobě zanechala…Takový dojem, bratře Wene?“

Wen Kexingovi se rozzářily oči. „Žárlíš, A Xu?“

„Chci tě sežrat.“

Po chvíli, co na něj s vytřeštěnýma očima zíral, se přešťastný Wen Kexing usmál.
„Dobrá, vrátíme se do ložnice a já tě nechám, abys mě sežral, jak si přeješ. Nejlépe víc než jednou.“

Bylo nemožné, aby existoval někdo, kdo se ani na chvilku nezastydí. Zhou Zishu pohrdavě odstrčil Kexingovu ruku. Otočil se a spatřil Chenglinga, obklopeného davem lidí a zmateným výrazem. Pak se odvrátil s úmyslem, že odejde do svého pokoje. Chenglingův pokoj by nezačal bezdůvodně hořet a kam šel uprostřed noci Wen Kexing? Proč ho takhle využil před Gao Xiaolian?

Z jeho přemýšlení ho vytrhl hlas za ním: „A Xu, za celou dobu, co tě znám, jsem tě nikdy neviděl spát po půlnoci, ty taky…“

Zishuovi zorničky se stáhly. I když se výraz v jeho tváři nezměnil, zastavil se.

Slyšel, jak Wen Kexing pokračuje: “Jsi tak osamělý, že si nemůžeš v noci klidně odpočinout?“

Zhou Zishu se znovu rozešel a rychlým tempem došel ke své ložnici, jako by byla Wen Kexingova slova otrávená, a on před nimi musel utéct, aby se neudusil.

Wen Kexing se stále usmíval, ale přestal mluvit. Stál tam a díval se na Zhang Chenglinga. Za těch pár měsíců hrozně zhubl. Zdálo se mu, že chlapec trochu povyrostl, ale jeho tvář byla popelavá, ústa tenká, oči mu zčernaly, přesto v nich byla jiskra, která dokazovala jeho tvrdohlavost a zdrženlivost. Celé jeho tělo bylo zdánlivě jako pohlcené ohněm, který spálil tu malou blešku a místo ní zůstal mladý vlk.

Teprve teď začal Wen Kexing věřit, že to nedochůdče je opravdu potomek Zhangů. Tiše se zasmál a pokynul Chenglingovi. Tiše k němu pronesl. „Radši zůstaň ve střehu, skrčku.“

—

Druhý den, dobrodinec Wen zjistil, že jeho ‚Svatý Zishu‘ – který utekl rychle do pokoje, hned jak viděl Zhang Chenglinga – hned ráno beze stopy zmizel a pokoj měl uklizený tak, že nic nenasvědčovalo tomu, že by v něm někdo pobýval.

Dokonce ani sám Zhou Zishu si nebyl jistý tím, proč od rána Zhang Chenglinga sleduje. Vždy předvídal to nejhorší a našel další masku podobnou pokožce, kterou měl již znovu pečlivě vytvořenou.

Schoval se v davu jako zjevení a procházel kolem lidí zcela bez povšimnutí. Nikdo tak nevěnoval pozornost cizinci v obyčejném oblečení.

Zhou Zishu zůstal v jisté vzdálenosti od Zhang Chenglinga. Všechny matky v aktuálním pugilistickém světě vyjadřovaly svá rozhořčení, a pak tu byl ten kluk, který mlčel a jen si všechny prohlížel, přestože byla jeho osoba velmi důležitá.

Oči měl zeširoka otevřené, tvář bez jediného vousu a byl upřímný. Zhou Zishuovi někoho připomínal. Někoho s hustým obočí a velkýma očima, kterého viděl v temné strašné jeskyni.

Liang Jiuxiaoa.

Matně si pamatoval na jejich dětství. Ten skrček Liang Jiuxiao mu říkal starší bratře a neustále na něm lpěl a ztěžoval mu život, jak jen bylo možné a nemělo to konce. A co hůř, ten hlupák byl vždy pomalý a rád přijímal laskavosti.

Tehdy byl ještě Zhou Zishu mladý a netrpělivý, takže si vybavoval ten nespokojený a nepříjemný výraz, když mu ho mistr hodil na krk.

Jako velký starší bratr by se neměl zlobit, takže toho kluka praštil jen pár krát. Ale zdálo se mu, že se od něj ani tak nechce hnout. Nakonec ho musel Zhou Zishu přijmout.

Liang Jiuxiao vyžadoval mnohem víc péče než normální člověk a hned narazil, když se ho začal vyptávat. Když jeho velkého bratra dotazy rozzuřily, vydržel to nadávání a čekal, dokud bratrův hněv nepoleví. Pak se začal vyptávat znovu.

Stejně jako tenhle spratek rodiny Zhang. Byly jako náplast, která se nechtěla pustit, když byla přilepena na kůži.

Ale…Kdo měl vědět, že ta náplast jednoho dne spadne? Kdo měl vědět, že jednoho dne pán panství Čtyř období, vůdce Okna nebes, bude tiše stát uprostřed davu, zírat na dítě a bolestně truchlit nad minulostí?


< ←KAPITOLA 18. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 20.→ >