Kapitola 18. Dong Ting

V Dong Tingu bylo rušno a hlučno. Za pouhou jednu noc se zde shromáždili lidé různých řemesel napříč celým Jianghu, a poté, co si mezi sebou oznámili své tituly, si každý všímal svých postranních úmyslů.

Skupina Zhou Zishua byla během jídla ve dvou krčmách svědkem nejméně tří bojů.

Zhou Zishu měl dojem, že není toto místo o nic lepší než psí trh. Lidé na sebe neustále štěkali a soutěžili o úplně triviální věci. Docela ho zajímalo, jak toto ‚Shromáždění hrdinů‘ dopadne.

Deng Kuan a Xiaolian je vzali s sebou na panství, aby poznali především Gao Chonga. Existovaly pouze tři říše, které měly velení: Shaolin byl v bojovém světě velmi respektován, přičemž jejich síla byla jen okrajová, a mnich Gu z hory Chang Ming byl nepolapitelný, ale velmi obdivovaný a známý jen pro svá bojová umění. Ten, kdo se nejvíce zapojoval, byl pan Gao, protože měl široký okruh známých
napříč mnoha velkými sektami. Proto měl z těchto tří stran největší vliv.

Vlastně vůbec nebyl typem hrdiny s příjemným zjevem a půvabnými způsoby. Na první pohled nevypadal ani hezky, ani zle, ale jako starý, malý statný muž s prošedivělými vlasy na spáncích. Dle toho, jak mluvil, měl zjevně zdravého ducha a jeho smích byl hlasitý a srdečný.

Jediný pohled na něj stačil Zhou Zishuovi, aby si uvědomil, proč se dostal tam, kde dnes je.

Každý člověk měl svou jedinečnou auru a lidé se shlukovali a rozdělovali do skupin podle tohoto neviditelného prvku.

Příkladem takových lidí může být Wen Kexing a Zhou Zishu. Jeden vypadal jako nemocný, potácející se žebrák a druhý jako výtržník se stříbrným jazykem a někdo kdo miluje krásu mužů. Na první pohled nebyli ničím zvláštní, ale někdo s bystrou myslí snadno vycítil jemné rozdíly, které je prozradily.

Bylo možné, že oba dokážou splynout v davu, aniž by si jich kdokoliv všimnul, ale koneckonců nebyli takové typy, takže přirozeně nebyl důvod, aby něco takového dělali. Navíc, kdyby jen splynuli s davem, byly by z nich další rekvizity v této hře.

Ale Zhou Zishu byl ostražitý vždy, když se Wen Kexing přiblížil. A během svého prvního setkání s Wen Kexingem varoval Gu Xiang před jeho provokováním.

Byl to druh instinktu, který mu pomáhal identifikovat vrstevníky.

O to však v případě Gao Chonga nešlo.

Dokázal být s kýmkoli přátelský a lidé by tak přehlédli vše od jeho věku až po postavení. Ať už by byl někdo mladý nebo starý, byl by pro spravedlivé sekty jen potulný muž, který v nich vždy dokázal vyvolat pocit důvěry, jako by spolu prožili kus života.

Zhou Zishu a Wen Kexing nedobrovolně ustali ve svém nic neříkajícím rozhovoru, jen aby mlčky pozorovali tohoto nechvalně známého Gao Chonga, s níž si vyměnili jen nezbytný pozdrav a zdvořilostní rozhovor.

Zhou Zishu si nemohl pomoct a pomyslel si: ‚Kdyby mělo Okno nebes takové talenty.‘

Ale na celém světě existoval jen jeden Gao Chong.

Přišli do Dong Tingu poměrně brzy. Až o několik dní později se začali sjíždět zástupci velkých sekt a Dong Ting se proměnil v místo ‚‘rodinného setkání‘. Každý den se opakovaly stejné scénáře: „Ach, vy musíte být někdo…Někdo, o kom jsem slyšel. – Prosím, nelichoťte mi. Samozřejmě, Údolí duchů je na cestě zla již dlouhou dobu. Nezastavíme se, dokud je nevyhladíme. Je přirozené, že vám propůjčím svou sílu, abychom mohli udělat společný krok ve jménu spravedlnosti…“

Během posledních dní to musel Zhou Zishu poslouchat, a jeho uši to musely snášet. Ale cítil se poněkud znuděně, protože se kolem něj nemotal Wen Kexing. Bez něj tam bylo takové ticho…

Procházel se ulicí v nových šatech, které mu poskytla rodina Gao. Bylo zřejmé, že to byla jedna z výhod, když se vmísil do davu s Cao Weiningem, protože si tak mohl užít příjemný pobyt s vynikajícím jídlem na panství Gao, a ještě mu dali nové šaty, aby nechodil jako otrhaný žebrák. Vlastně mu i chvíli trvalo, než si na nové oblečení zvykl. Hrubý materiál nosil tak dlouho, že mu hladká látka připadala kluzká a studená na dotek, stejně jako sliz.

Posměšně zavrtěl hlavou nad svýma bledýma, hubenýma rukama a nažloutlým vychrtlým obličejem. Zdálo se, že toto hřeby zpustošené tělo není schopné se srovnat s látkou, která se dotýká jeho zranění a lehce roztřásá jeho tělo, které se jí snaží vzdorovat. Sám věděl, jak uboze vypadá. Stačilo, aby se podíval do zrcadla, a moc dobře věděl, že mu nic nepomůže. Bylo jasné, že ani dračí zbroj by z něj neudělala dračího prince.

V duchu si myslel, že to jen Wen Kexing ho bezmyšlenkovitě pronásleduje. S nedostatkem takových kurtizán, které mají krásné závoje, by si mohl i žebrák vybírat. To byl očividně důvod, proč se k němu ten muž přilepil a chtěl mu urvat svým hlasem uši.

„Neříkalo se snad, že i po třech letech v armádě bude vypadat i prasnice jako bohyně?“ Zhou Zishu měl pocit, že se jeho situace s Wen Kexingem o moc neliší. Jen se zajímal spíš o kance než o prasnice.

Dnes na vlastní pěst navštívil krčmu. Vybral si místo u okna a požádal o nějaké jídlo a džbánek žlutého vína, aby si ho mohl v klidu při opalování vypít.

Wen Kexing spatřil jeho záda hned jak vešel. Nebylo mu to jasné, ale při pohledu na záda věděl, že je to Zhou Zishu. V tom davu by ho kdykoli poznal.

Jeho záda byla vždy rovná, často se líně zkřivil, ale jeho eleganci to neovlivnilo a působil dojmem pohodlného člověka. Wen Kexing zjistil, že když na něj hledí, neexistuje jediná věc, která by sužovala jeho mysl. Naopak se cítil nezvykle klidně.

Nemohl si pomoct. Zastavil se a tupě zíral na jeho uvolněnou postavu. Probudila se v něm emoce
– emoce nicoty. –

Vypadalo to, jako by se tento mužský postoj vysmíval všem, kteří tam venku měli velké starosti, ale museli předstírat, že jsou v pořádku.

‚Zhou Xu, máš duši jako vodní čočky a pevné tělo jako vrbu,‘ pomyslel si.

Svět byl nekonečný s tolika cestami a scenériemi, které bylo možno vidět a zažít, tak jak by je mohl člověk úplně ignorovat a zůstat v naprosté bezstarostné pustině?

Rozhodně mu nebyl lhostejný. Jeho emoce přicházely a odcházely mrknutím oka, ale zdánlivě nikdy neexistovaly.

Wen Kexing se zhluboka nadechl a sklopil pohled. Za chvíli už se mu na tváři objevil veselý výraz, když došel k Zhou Zishuovi a posadil se naproti němu. Bez ptaní si vzal šálek a vytrhl džbánek s vínem z jeho ruky, jen aby si nalil a pomalu začal z kalíšku upíjet. „To víno není špatné,“ poznamenal.

Zhou Zishu se na něj překvapeně podíval a potom promluvil: „Promiňte, mohu dostat další džbánek? Připište mi ho na účet.“

Wen Kexing na něj mlčky zíral. Zhou Zishu se na něj jemně pousmál, a aby dokázal, že není lakomý, vysvětlil: „Stále jsi mi dlužil tři stříbrné liangy. Jen ti dávám šanci, abys mi je splatil bez dalších úroků. Je to ve tvůj prospěch, ne?“

V tu chvíli se Wen Kexing zmohl jen na jediné slovo: „…Díky.“

„Nemáš zač, bratře Wene.“ Opětoval mu Zhou Zishu úsměv.

Wen Kexing měl neobvykle silné nutkání ho škádlit, ale v tu chvíli se otevřely dveře krčmy a za Zhou Zishuem se ozvaly hlasy: „Zatím tady zůstaneme a dáme si jídlo. Večer navštívíme bratra Gaa.“

Jim známý hlas odpověděl: „Jak si přejete, strýčku Zhao.“

Jak se to stalo, Wen Kexing byl svědkem velmi zábavné scény. Jeho přítel, který byl před pár minutami zcela střízlivý, náhle zakolísal a ‚opile‘ sebou praštil o stůl. Jeho prsty stále svíraly pohárek vína a obličej měl přilepený ke stolu. Vypadal, jako by se chtěl postavit, ale nevěděl, jak na to. „Ne…Opilý…Mohu pít víc… “

K Wen Kexingovi se přidala Gu Xiang a společně sledovali Zhou Zishua a Zhang Chenglinga. Snad jen Zhou Zishu si tenkrát v ošuntělém chrámu všiml, že Wen Kexing nezanechal na Zhang Chenglingovi žádný dojem.

Zhou Zishu se ještě víc přitiskl ke stolu, když mladík procházel kolem spolu se Zhao Jingem, a nevšimli si jich. Poté, co zmizeli nahoře, jim číšník nesl jídlo i víno. Cestou zavadil pohledem o Zhou Zishua. „Nebyl ještě před chvílí střízlivý? Opil se tak rychle…“

Zhou Zishu se bez problémů znovu posadil a než stačil číšník cokoli říct, začal znovu pít ze džbánku a na jídlo se ani nepodíval.

Číšník byl ohromen, když na něj Zhou Zishu mávnul. „Neříkal jsem, že jsem opilí a mohu pít dál? Nejsem z těch, co by o tom žertovali.“

Číšník byl natolik zkušený, že ho ignoroval, otočil se a odešel.

Wen Kexing se tiše zasmál. „Ty ses toho kluka bál?“

Zhou Zishu na něj nevzhlédnul. „Proč bych se ho bál?“

„Tak proč ses schovával?“

Zishu si hrál s arašídy a pomalu upíjel víno. Potom neurčitě opověděl: „Potíže. Ve chvíli, kdy mě uvidí, mi začne říkat ‚mistře‘ a přilepí se na mě jako dívka.“

Wen Kexing pozvedl obočí. „Proč jsi ho tedy tehdy zachránil? Nechal ses koupit za dva ingoty.“

Zhou Zishu chroupal arašídy a až po chvíli odpověděl: „Vypadal žalostně.“

Wen Kexing potom utichl. Vytáhl z náprsní kapsy váček a spočítal stříbro, než ho od sebe odsunul.
„Tady máš tři liangy a dva ingoty. Tři liangy jsou můj dluh a tebe si chci koupit dvěma ingoty. Slibuji, že se o tebe postarám a nedovolím, aby ti někdo ublížil.“

Zhou Zishu se podíval na lesknoucí se stříbro a napil se vína. Zdánlivě si to užíval. Dva liangy mu zase přisunul. „Toto na víno stačí.“

Když se nad situací zamyslel, posunul k němu i dva ingoty. „Neprodám se ti.“

„Proč pak?“ Měl Wen Kexing na tváři tajemný úsměv.

„Vypadáš otravně,“ odpověděl mu zpříma Zhou Zishu.

Wen Kexing se zasmál. Docela ho to povzbudilo.

Když všichni dorazili do Dong Tingu, bylo to o půl měsíce později. Gao Chong požádal, aby se jako místo setkání využilo nedaleké chrámové nádvoří. Po dalším půl dní přišel opat Ci Mu z chrámu Šaolinu se svými učedníky, aby předložil druhý token.

Jak se dalo čekat, mnich Gu se osobně neobjevil. Nařídil dvacetiletému, úctyhodně vyhlížejícímu žákovi, aby šel místo něj a přinesl třetí token.


< ←KAPITOLA 17. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 19.→ >