Kapitola 20. Muž v černém

Obloha byla ponurá. Počasí nebralo žádný ohled na hrdiny, kteří se v Dong Tingu sešli. Jako kdyby něco zastavilo ve vzduchu déšť a ten se mohl kdykoli spustit. Vlhký vzduch byl chladný a spadaného listí bylo stále méně.

Uprostřed toho všeho stál smutný muž a přemýšlel o svém rodném městě. Třicet let se zdálo být jako dlouhý sen.

Gao Chong sestoupil, aby nechal opata Ci Mua převzít otěže. Zhou Zishu, který se skrýval v davu, slyšel, jak si mladý muž vedle něj povzdechl: „Jednoho dne bych se měl stát někým jako on.“

Xiang Yu, vládce Západního Chu, když viděl průvod císaře Shi Huanga, řekl: „Jsem způsobilý ho nahradit.“ Liu Xiu, císař Guangwu také během svého mládí k někomu vzhlížel a omámeně naříkal: „Vůdce palácové stráže je úctyhodný oficiální titul. Usilovat o něj, je stejné jako žádat hodnou dívku Yin Lihua k sňatku.“ Kdo by ze sebe v tomto rozlehlém a nejasném světě nechtěl vydat vše, aby se stal legendárním hrdinou, který se zapíše do historických knih?

Léta dospívání byla vždy plná vitality, takže na tom nebylo nic neobvyklého. Pokaždé někdo se zatnutýma zubama vzhlížel k mocné osobě, zatnul pěst a vykřikoval: „Jednoho dne bych se měl stát někým jako on!“

Někým, kdo bude mít svět ve své moci.

Ale co přichází po slávě?

Mistr Zhou Zishua zemřel příliš brzy a zanechal usedlost Si Ji v chaosu bez řádného vůdce. Tehdy odpovědnost padla na jeho bedra, protože byl velkým starším bratrem. Ale kolik toho ve skutečnosti mohl dokázat? Toho roku mu bylo sotva patnáct.

Současný císař v patnácti jen čekal, jak jen mohl. Císař Guangwu a jeho druhá choť Yin Lihua se oddávali vínu, potěšení a nechali si jimi zatemnit svou mysl.
Dokonce i velký šaman ze Sin-ťiangu uvízl v patnácti jako rukojmí cizí země. Byl plný zášti, ale neexistovala pro něj žádná cesta ven.

To je důvod, proč se Liang Jiuxiao stal v některých ohledech jeho jedinou útěchou. Oba byli na sobě závislí, aby mohli žít.

Ale kdy se v jejich vztahu objevily trhliny?

Možná to bylo v době, kdy Liang Jiuxiao poprvé navštívil hlavní město a viděl zkorumpované boje. Viděl vyhrocující se konflikty mezi rodinami. Viděl bratry, jak se chladnokrevně vraždili. Viděl všechny ty zločiny, kádrování, dokonce i smrt loajálních úředníků. Za tím vším viděl svého velkého staršího bratra, ke kterému vždy vzhlížel.

Gao Chong již stál a před všemi hrdiny zuřivě odsuzoval Údolí duchů.

Zhou Zishu měl sklopené oči, jako by spal. Za celé ty roky, nebyl schopen zapomenout ani na jediné slovo z dotazů, kterými ho Liang Jiuxiao zahlcoval.

‚O co ti jde? Zisk? Trůn? Sláva a bohatství? Neskončíš dobře, pokud budeš kráčet dál po této cestě. Sejdi z ní!‘

‚Je to tak. Oko za oko… Velký bratře.‘

Oko za oko? Proč by se měla krev odplácet krví, když na tomto světě existovaly i jiné způsoby, jak přimět lidi trpět, aniž by umírali? Zishu se posměšně usmál a pomyslel si: ‚Ach Jiuxiao, nakonec jsme se oba mýlili.‘

V tu chvíli se ozvalo zabručení, které přerušilo Gao Chongův projev a Zishuovi myšlenkové pochody. Ten hlas zněl, jako by patřil dítěti, ale byl podivně chraplavý. V Gao Chongově hlase se skrývala vnitřní síla, takže bylo zjevné, že není zvyklý na to, že ho někdo přerušuje.

Muž promluvil hlasitěji: „Pane Gao, jak můžete jen slovy dojít k závěru, že je za tím vším Údolí duchů? Není to trochu přitažené za vlasy?“

Pohledy všech se upřely na jedno místo, Zhou Zishua nevyjímaje. Ten, kdo promluvil byl muž malého vzrůstu. Spíš vypadal jako trpaslík. Byl metr vysoký a seděl na rameni jiného muže, jehož postava byla naprostým opakem. Zishu ho považoval za vysokého ve srovnání s průměrnými muži. Musel zaklonit hlavu, aby se na toho obra mohl podívat. Vlasy měl divoce rozházené, vous neupravený, takže byly vidět jen jeho tmavé oči. Opatrně nesl trpaslíka na svém rameni a obrovskou rukou držel jeho nohy, aby mu zabránil v případném pádu.

Nebyl to Feng Xiaofeng a jeho chtivý přítel Gao Shannu?

Jejich fyzické vlastnosti byly natolik výrazné, že ve chvíli, kdy otevřeli ústa, věděl, co jsou zač. V Zishuových očích se zablesklo. Vlastně k tomu Feng Xiaofengovi necítil žádnou zášť. Pokud byly zvěsti správné, tak byl někým s neutrální morálkou a jednal víc dle svých emocí než podle pravidel. K jeho tvrdohlavému a nepředvídatelnému chování možná přispívá i jeho postava.

Kromě Gao Shannua, ke kterému byl poután, neposlouchal nikoho jiného. Těžko se odhadoval.

Feng Xiaofengův hlas byl pro uši nepříjemný.
„Jste nerozumný, pane Gao, když tak mluvíte o těch ‚zločincích‘ z Údolí duchů. Duchové z hory Qingzhu jistě udělali mnoho opovrženíhodných věcí. Jinak by byli slušnými lidskými bytostmi. Promiňte mi, že jsem hrubý, ale vzhledem k přísným pravidlům Údolí duchů, která po vstupu zakazují lidem odejít, je Jianghu celé roky chráněno před tím, aby zde způsobovali zmatky. Nechápu, proč by měli náhle jednat.“

Gao Chong našpulil rty a jeho tvář podobající se Buddhovi se již neusmívala. Jeho oči byly nepřirozeně vážné a nesly v sobě stín zastrašování. Chvíli se na Feng Xiaofenga díval a pak se pomalu zeptal.
„Jsi to ty, bratře Fengu? Jaký je tedy tvůj názor?“

Feng Xiaofeng se ušklíbl: „Ušetři mě svých zdvořilostí. Myslíš si, že nevím, jak mi navenek říkáš ‚bratře‘, ale v duchu mi říkáš ‚trpaslík‘? Ten trpaslík něco od vinné révy zaslechl a rád by varoval všechny nečinné hrdiny, aby neudělali něco trapného.“

Zhou Zishu slyšel dost na to, aby si sám potvrdil zvěsti o tomto muži. Feng Xiaofeng nebyl rozhodně zákeřný typ. Přinejhorším byl ten neutrální, ale zdálo se, že slovo ‚někoho potěšit‘ nebylo v jeho slovníku. Nejenže byl nepříjemný, ale ostatní by ho jistě označili za ‚šíleného psa‘.

Šeptalo se, že někomu vyřízl jazyk poté, co ho nazval trpaslíkem. Někomu, kdo ho oslovil nezdvořile dokonce jazyk rozřízl – a to mu projevil zdvořilost za jeho lež. Byl to opravdu tvrdý oříšek.

Gao Chong se zamračil, ale jako proslulý hrdina musel být zdvořilý a nesnažit se hádat s kdejakým šíleným psem. A tak se kultivovaně zeptal: „Jaké zvěsti jsi slyšel, bratře Fengu?“

Feng Xiaofeng se krutě zasmál, až to znělo jako skřehotání mystického ptáka.
„Proč si hraješ na hloupého Gao Chongu? Možná nic nevím o případu Mu Yungeho a Yu Tainjieho, ale troufáš si říct, že smrt Zhang Yusena a patriarchy Tai Shana nemá žádnou souvislost se Skleněným prstencem?“

V tu chvíli se výrazy všech, kteří o tom věděli změnily a začal se ozývat šepot. Zishu si všiml Gao Chonga, jak nenápadně stočil vážný pohled na opata Ci Mua. Naproti tomu mladý žák mnicha Gu, který seděl poblíž Gao Chonga, tomu nevěnoval pozornost a jeho postoj připomínal odpoutaného nesmrtelného.

Zhang Chengling, který seděl vedle Zhao Jinga, pohlédl na staršího. Viděl, jak se Zhao Jingova tvář po vyslovení slov ‚Skleněný prstenec‘ proměnila ve směs vzteku, rozjímání, a ještě něčeho děsivějšího.

Chlapec se chtěl na něco zeptat, ale otázku nevyslovil.

Za tu relativně krátkou chvíli pochopil mnoho věcí. Chengling viděl v očích ostatních lidí opovržení a lítost. Z jejich očí dokázal vyčíst – Jak je možné, že by mohl mít slavný pan Zhang Yusen za syna takového zbabělce? Slyšel sloužící rodiny Zhao, jak se baví, zda za to stojí, aby stovky lidí položili život za toto jediné dítě.

Jak by mohli očekávat, že pomstí pana Zhanga a nechá znovu jejich rod povstat, když je ve všech ohledech neschopný?

Viděli ho pouze jako maskota, který vyjadřuje svou nenávist k Údolí duchů. Pak se k němu otočili zády se slovy ‚Ach, sirotku Zhangu. Neboj se, chlapče, budeme hledat spravedlnost pro tvého otce i zbytek rodiny.‘

Byl ubohým bezmocným maskotem.

Chenglingovi myšlenky zabloudili k tomu nemocnému tichému muži, kterého toho dne potkal v opuštěné svatyni. Od té strašné noci nebyl schopen spát, aniž by se nesetkal s nočními můrami. Ale koho by to zajímalo, kdyby jim to řekl? Dokonce i strýček Zhao by mu řekl, aby se vzchopil a postavil se jí čelem. Že při něm budou všichni stát, aby pomstili rodinu Zhang. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by ho objal kolem ramen a šeptal mu: ‚To je v pořádku, spi. Když budeš mít noční můru, vzbudím tě.‘

Když Feng Xiaofeng viděl, jak vypukl chaos, žádal po Gao Chongovi vysvětlení ohledně Skleněného prstence.
Chengling si mnul spánky, když se kolem něj prohnal závan větru, který k němu donesl malou kuličku z papíru. Lekl se, a když viděl, že se nikdo nedívá, sehnul se a zvedl jí.
Na papírku bylo jednoduše psáno: ‚Následuj mě, pokud chceš znát pravdu.‘

Když Zhang Chengling vzhlédl, viděl v davu muže v tmavém oblečení, který na něj bez mrknutí hleděl. Až se zdálo, že se mu v koutku úst vlní krutý úšklebek. Jeho pohled byl temný a pohrdavý, jako by si byl jist tím, že ho nebude chlapec následovat.

Chengling nevěděl, zda to bylo kvůli přehnaným emocím nebo impulzivnímu chování, ale pevně list sevřel. Využil toho rozruchu a tiše opustil místo po boku Zhao Jinga, aby toho podivného muže následoval.

Nikdo kromě Zhou Zishua mu nevěnoval pozornost.

Zishu věnoval polovinu své pozornosti chlapci a díky své ostražitosti si všiml muže, který po něm hodil papírek. Když viděl, že Chengling zahodil všechen svůj strach a vydal se za mužem, zamračil se a okamžitě přestal sledovat hádku hrdinů a tajně začal chlapce pronásledovat.

Zdálo se, že si s ním ten muž pohrává, protože jakmile se za ním Chengling vydal, muž zmizel. Nedlouho poté na něj z různých směrů začaly střílet malé kamínky, které se zjevně vysmívaly jeho extrémně hroznému qinggongu, jako když si kočka hraje s myší.

Chengling zatnul zuby a dál toho muže pronásledoval. Neměl nadání pro fyzické aktivity, a když přišel na usedlost Zhao, byli všichni příliš zaneprázdnění, než aby se mu věnovali a naučili ho více kung-fu. Jak se rozzlobeně hnal za tím mužem, začal mu brzy docházet vzduch a točila se mu hlava. Úplně slyšel zvuk tepání ve spáncích.

Nikdy předtím se na sebe ten rozmazlený chlapec tolik nezlobil jako teď. Slyšel, jak si někdo odfrkl: „Tohle že je ten spratek Zhang Yusena? Taková škoda.“

Sám pro sebe si pomyslel: ‚Je to pravda, jsi odpad. Zhang Chenglingu, proč pro tebe strýc Li riskoval svůj život, aby tě zachránil?‘

Proč jsi to musel být zrovna ty?

Muž se náhle objevil těsně před ním. Prsty vypadající jako drápy se mu semkly kolem krku. Muž se na Chenglinga zlověstně díval. Když se chlapcovo tělesné teplo začalo pomalu vytrácet, uvědomil si, že visí ve vzduchu.

Za mužem se stejně náhle objevily stíny, které kolem chlapce začaly kroužit.

Ten, kdo ho sem zavedl se tiše zasmál a spustil ho na zem.

Zvýšil hlas: „Můj uboze skrytý příteli, proč jsi kvůli takovému klukovi rozrušený?“

Muž v tmavě červeném vykročil vpřed. Na tváři měl červené mateřské znamínko, díky kterému vypadaly jeho rysy na první pohled impozantně.

Chenglingovi se začaly třást nohy, ale ze všech sil se snažil udržet bradu nahoře a předstíral, jak je odvážný.

Muž se náhle zasmál. Byl to stejný zvuk, který vydává rezavý vějíř až mu na kůži naskočila husina. V jediném mrknutí oka se zhmotnil před chlapcem a chytil ho pod krkem.
Jeho prsty byly mrtvolně studené, až si ho Chengling na okamžik spletl s nemrtvým.

Pak se muž tiše zeptal: „Dovol mi, abych se tě zeptal, zda jsi v tu noc na usedlosti Zhang viděl muže s chybějícím prstem.“

Chengling měl vyvalené oči a snažil se zavrtět hlavou.

Muž přimhouřil oči, a ještě víc se ztišil: „Ne? Zkus popřemýšlet znovu, chlapče. Viděl jsi ho? Nebo jsi ho neviděl?“

Čím tišší byl jeho hlas, tím silnější měl stisk. Zhang Chengling se pokoušel dýchat a vymanit se z jeho sevření. Ve tváři byl rudý a všechna jeho snaha o osvobození byla marná. „Do prdele!“ Procedil skrz zaťaté zuby.

Muž v červeném jako by si toho ani nevšiml a na tváři se mu objevil ďábelský úsměv. „Ano nebo ne?“

Chengling měl pocit, že mu prasknou plíce. Věděl, že muž chce, aby řekl ano. Ale teď v okamžiku, kdy visel mezi životem a smrtí se v něm probudila tvrdohlavost s pomstou, když tomu muži plivl do tváře. Muž stiskl chlapcův krk ještě víc a ten už neměl sílu bojovat.

Mužův hlas byl stále tichý. „Zeptám se ještě jednou. Ano nebo ne?“

Chengling upadal do bezvědomí. ‚Je to tady…‘ Pomyslel si.

Najednou muž zakřičel bolestí a chlapce pustil. Do plic se mu nahrnul vzduch. Klopýtl dozadu, nakonec spadl na zem a bolestivě se rozkašlal. Muž v červeném o několik kroků ustoupil a nepřátelským pohledem se zadíval na ten kámen, který mu málem zlomil zápěstí. „Kdo je tam?!“


< ←KAPITOLA 19. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 21.→ >