Kapitola 25. Baiyi

Wen Kexinga víc, než oběšený duch zajímal muž, který právě odešel, tak ho hned následoval. Hned se ale zase zastavil. Muž, který tu před okamžikem ještě stál, beze stopy zmizel. Kexing se ho snažil v tom velkém davu najít.

Zishu byl ale jako kapka vody v oceánu. Jakmile ho člověk ztratil z dohledu, bylo ho téměř nemožné znovu najít. Kexing se cítil zmateně. Přimhouřil oči a dál soustředěně rentgenoval dav, neschopen přijmout porážku, že mu ten muž zmizel přímo před očima. 

V srdci cítil nevýslovný pocit. Cítil, jako by mu něco uniklo mezi prsty a z neznámých důvodů se v něm tento pocit smíchal s hněvem. Věděl, že i kdyby rozluštil jeho hádanku ohledně identity a vnitřních myšlenek, stejně by ten muž mohl zmizet pokaždé, kdy by jen chtěl.

On – ten, kterému se povedlo uniknout z labyrintu Okna nebes – byl tím nejkluzčím úhořem, kterého lze na zemi najít.

Zhou Zishu nechal Kexinga za sebou a navštívil banku.

V oblasti Dong Ting, nebo možná i v celém Jiangnanu, byla slavná a skromná banka zvaná ‚Dům Ping An‘. Byl to poměrně úspěšný podnik, který na sebe nikdy příliš nepoukazoval a neplánoval se rozšířit do dalších oblastí a regionů. Zdálo se tak, že majitel nemá žádné velké ambice a byl spokojený s provozováním tohoto prosperujícího podniku.

Zishu se podíval na vývěsní ceduli a vešel do budovy. Hned se ozval hlas: „Vítejte! Chcete vyměnit bankovky nebo…“ Zishu prošel kolem asistenta až k samotnému obchodníkovi. Mluvil tiše a s lehkým úsměvem. „Chci požádat pana Songa o laskavost. Mohl byste kontaktovat svého nadřízeného?“

Obchodník leknutím zvedl hlavu, aby si mohl Zhou Zishua prohlédnout. Po delší době pak opatrně promluvil. „A vy jste?“

Zishu se ještě víc ztišil. „Jsem starý známý vašeho ‚Sedmého lorda‘. Příjmením jsem Zhou.“

Výraz v mužově tváři se rázem změnil, když z jeho úst slyšel ‚Sedmý lord‘ a zvážněl. Udělal pár kroků vpřed a pokynul mu, aby si sedl. Postavil se vedle něj a uctivým hlasem požádal asistenta, aby donesl čaj. „Okamžitě se spojím s panem Songem. Nejsem si ale jistý, zda je právě teď v Dong Tingu. Nevadilo by Vám pár dní počkat?“

Zishu jen přikývl. „Není třeba spěchat. A posaďte se i Vy.“ Pokynul obchodníkovi vlídně, ale muž začal zběsile gestikulovat rukama a odmítl. Pak se zeptal. „Pane Zhou, ohledně Vaší záležitosti s mým nadřízeným, chcete s ním mluvit přímo, nebo chcete, abych mu od Vás něco vyřídil?“

Po chvíli přemýšlení Zhou Zishu odpověděl: „Chtěl jsem se zeptat na jednu věc. Slyšel jste někdy o věci zvané Skleněný prstenec?“

Taková otázka muže zaskočila. „O tom… Vím jen málo. Máte na mysli Skleněný prstenec, který je vyroben z pěti skleněných střípků?“

Zishu přikývl: „Ano.“

Obchodník se dlouze zamyslel. Po chvíli vytáhl kus papíru a napsal na něj ‚Skleněný prstenec‘. „Obávám se, že mé znalosti nebudou dostatečné. Nevadilo by Vám ještě pár dní počkat? Myslím, že mám pár způsobů, jak o něm zjistit víc informací.“

Zishu si muže prohlédl. Vypadal, že mu je něco kolem třiceti až čtyřiceti let. Vypadal chytře, mluvil pomalu a s jistou ohleduplností v každém slově. Ten starý lišák naučil své lidi dobré obezřetnosti. Kdysi netušil, jak velkou moc a vliv bude jeho starý přítel mít, když opustil hlavní město. Ale když to teď viděl, byl si jistý, že rozhodně nebude mít jen tyto jednoduché banky.

Když dopil šálek čaje, odešel. Kdo by si kdy pomyslel, že bývalý vůdce Okna nebes se teď bude muset spoléhat na informace od ostatních nebo žádat o pomoct ‚toho‘ člověka, jen aby ochránil život toho spratka Zhang Chenglinga – i když také stálo za zmínku, že Zishu neměl ponětí, proč mu pomáhá, když byli vlastně cizinci. Jak se ho mohl život toho dítěte, tak dotknout?

Stal se z něj bláznivý tulák, to bude ono. V životě se však stane mnoho takových incidentů jako je tento, kdy si nemůžete pomoci a zapojíte se do záležitostí jiných lidí. ‚Je to nakonec můj osud?‘ Pomyslel si Zishu. Jak jinak mohl v, tak rozlehlé zemi jako je Jiangnan na to dítě narazit zrovna on?

Klidně si kráčel po hlavní ulici a slunil se, protože neměl nic jiného na práci. Do hostince zamířil až když se pokochal pohledem na Dong Ting a slunce začalo zapadat. Objednal si džbán vína, několik jídel a přemýšlel u toho, jak byl dnešní den opravdu dobrý. Zdálo se mu, že nikdy v životě tak hezký den nezažil. Předtím byl buď sám a nešťastný, nebo trávil čas plánováním, jak ztrpčovat život ostatním.

Nedaleko něj hrála mladá dáma na citeru. Hudba velmi lichotila její kráse a po skončení písně jí všichni tleskali. Zhou Zishu, který si její hraní velmi užil, položil na talíř stříbrný ingot. Dívku to překvapilo, pak se ale usmála, uklonila se a poděkovala mu. To Zishuovi nesmírně zvedlo náladu.

Náhle se na místě naproti němu někdo objevil a věcně řekl: „Jsem tady, abys mě mohl pohostit vínem.“ Zishu se napjal – jeho ‚vymahač dluhů‘ byl konečně tady.

Ye Baiyi k němu nebyl vůbec laskavý.  Tyto vulgární požitky jako je jídlo a víno byly pod jeho úroveň, takže je přirozené, že ho Zishu uvítal rozechvěle. Ignoroval ho a sám si objednal hromadu jídla, pak klidně promluvil: „Dej si, co chceš, nebuď tak odměřený.“

Zhou Zishu se na něj zahleděl. ‚Jak mohl poznat, že jsem rezervovaný?‘

Začínal mít podezření, že je tu ten muž jen proto, aby ho nakonec oklamal. Množství jídla, které si objednal by ve skutečnosti nasytila dvě prasata, a ne dva lidi.

Když si Ye Baiyi uvědomil, že už si toho nemůže víc objednat, náhle mu něco došlo: „Ach jasně, ty jsi vlastně zraněný, takže na taková jídla nemáš určitě chuť. Ale moje rada je, že bys měl jíst co nejvíc, protože už ti nezbývá mnoho času.“

Zvláštní výraz v Zishuových očích jen zesílil. Kdyby nebyl ten muž žákem mnicha Gu, jistě by si dokázal zařídit skvělou kariéru, jako boxovací pytel pro ostatní.

V tu chvíli ke stolu přistoupila okázale další postava a bez optání si k jejich stolu přitáhla další židli. Bez jediné známky emocí sjel pohledem Ye Baiyiho. „Zajímalo mě, proč jsi zmizel tak náhle a bez rozloučení, A Xu… Zdá se, že jsi zaneprázdněn jiným mužem.“

Dobrá nálada, kterou Zishu měl po vystoupení mladé usměvavé dámy vyhasla. Začal přemýšlet nad tím, zda má odejít a nechat je tam sedět. Wen Kexing k němu stočil hlavu a procedil skrz zuby.
 „Kdo to je?“

„On je…“ Chystal se říct, že je to známý, kterého náhodou potkal, ale nedokázal ze sebe dostat jediné slovo a cítil se divně. Znejistěl, proč by mu to měl vysvětlovat a povolil napjaté svaly v obličeji.

Ye Baiyi na Kexinga pokývnul a nenuceně odpověděl. „Jmenuji se Ye Baiyi.“

Wen Kexing se na něj falešně usmál a odvrátil se od něj. Chtěl něco říct, ale Ye Baiyi ho přerušil. „Tebe znám. Zapálil jsi ten pokoj mladého Zhanga.“ Řekl bezstarostně.

Zishu se chystal napít, ale když slyšel tato slova, ruka mu ztuhla a k ústům se už nedostala. Wen Kexingovi zmizel úsměv ze rtů a teď zíral na Ye Baiyiho jako na oživlou mrtvolu s vražednými úmysly, které ho mrazily až do morku kostí.

Zhou Zishu se zachvěl a svraštil obočí.

Vzduchem se nesla děsivá zlomyslná aura a číšník, který jim zrovna přinášel jídlo, vyděšeně tácy upustil. Stačil zlomek vteřiny, kdy zahlédli jen rozmazanou šmouhu a tácy byly opět v bezpečí v rukou muže v bílém.

Ani Zishu svým zrakem nebyl schopen ten okamžik postřehnout. To byl Ye Baiyi opravdu tak silný? Pokud by opravdu byl žákem mnicha Gu, co by to vypovídalo o jeho nechvalně známém mistrovi…

Zishuovi vyrazil na zádech studený pot, při pomyšlení, že jakékoli informace, které Okno nebes shromáždilo o neuvěřitelném tajemném mnichovi Gu, nemusí být nakonec pravdivé.

Wen Kexingovi se stáhly zorničky, a i když nedal najevo žádný strach, také stáhl svou touhu po krvi. Prohlédl si bíle oděného muže. Mohlo mu být možná tak dvacet šest? Ne, bylo možné, že je tento mladiství vzhled jen převlekem jeho skutečného věku. Mohlo by mu být kolem třiceti? Ne, to také nezní věrohodně…

Měl v sobě stejný pocit, jako vyvolávalo jeho jméno: Prázdnota. Když tam seděl bez jediného hnutí, vypadal jako falešný člověk, který bránil ostatním ve čtení jeho emocí a používání jejich citů k tomu, aby ho ovlivnili. Seděl tam vedle nich, ale vypadalo to, že je v úplně jiném světě.

Ye Baiyi nedbal na to, jak silnou reakci u nich vyvolal a schoval se za tou hromadou jídla. S každým dalším prázdným talířem u dvojice mužů naskakovalo vzrůstající udivení. Ten žák mnicha Gu má nekonečný žaludek!

Cpal si jídlo do úst rychlostí blesku, a i když jeho pohyby nebyly bouřlivé, dal by se pohled na něj popsat asi jako ‚kolem stolu se právě prohnal hurikán‘. Hltal potravu, jako by nejedl nic už po osm životů. Jeho hůlky lítaly mezi talíři a nenechával nic pro ostatní. Zhou Zishu neměl původně chuť k jídlu, a Wen Kexing sem ani na jídlo nepřišel, ale byli tímto nadšením z jídla tak uchváceni a motivováni, že taky chtěli ochutnat, jaké pochoutky tento hostinec nabízí.

Teprve když na stole zůstala strašná změť talířů jako po válce, Ye Baiyi odložil hůlky a spokojeně si otřel ústa. Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. „Děkuji, že jsi mě takto pohostil.“ Řekl Zishuovi.

Když už nebylo o čem mluvit, zvedl se a odešel.

Zishu si pomyslel, jak neuvěřitelný mnich Gu byl, když dokázal vychovat takového jedince.

Wen Kexing náhle promluvil: „To, co právě řekl… Nechtěl jsem…“ Zastavil se a dál nepokračoval. Nebyl si jistý, proč to říká, a zdálo se, že se mu dokonce sevřel hrudník. Pohledem zabrouzdal k Zishuovi a pak pohled opět sklopil. Sám sobě se výsměšně usmál a pak se vrátil do svého obvyklého já.
„To je žák mnicha Gu? Spíš mi přijde jako kobylka oblečená do bílého.“

Zishu zvedl džbánek vína a nalil si poslední kapky. O požáru se nezmínil.

Bezpochyby věděl, že kdyby chtěl Wen Kexing Chenglinga zabít, bylo by to pro něj stejně jednoduché jako rozdrtit mravence. Nebylo třeba vyvolávat rozruch s ohněm a vybrat si okamžik, kdy bude o samotě, aby mu něco provedl. Nešlo o zlomyslnost, ale spíš o varování.

Problém byl, jak je možné, že to Ye Baiyi věděl?

Pak si vzpomněl ještě na jednu věc. Zishu sáhl do své náprsní kapsy a výraz v obličeji se mu změnil z ustaraného v komický. Vzhlédl. „Ty…Máš s sebou dost stříbra?“

Wen Kexing mu pohled opětoval.

< ←KAPITOLA 24. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 26.→ >