Kapitola 24. Obličej ducha

Zhou Zishua nic z toho vlastně nezajímalo. V nejmenším mu to nevadilo, ani kdyby se měli ubít
 k smrti. Jediné, co teď chtěl udělat, bylo najít hospodu, kde si nechá doplnit svou prázdnou čutoru dalším vínem. Pak si chtěl najít místo, kde by zaspal příběh o malém démonickém chlapci, který zničil horu, aby zachránil bílého hada, který teď slyšel.

Elegantně se vymanil z Weiningova objetí a otočil se k němu.
„Co kdybychom nejdřív přivedli Chenglinga zpět k panu Zhaovi?“
Cao Weining se plácl do čela. „Jasně, na to bych málem zapomněl.“

Mladík se otočil k Chenglingovi a v jeho pohledu byl stále znatelný zvláštní druh soucitu. Povzdechl si a poplácal Chenglinga po rameni.
„Na to, jak jsi mladý, sis toho už hodně vytrpěl. Příště si dávej pozor, dobře?“

Protože se neznali, Chengling tam jen tak stál a nechápal, co se děje. Wen Kexing ale rychle zareagoval a přerušil Weiningův příval slov.
„Proč se všichni ti lidé hádají o Skleněné střípky? Mají snad podezření, že rodina Zhang…“

Pohlédl na Chenglinga a zmlkl.

Cao Weining jim začal vše vysvětlovat. V jeho očích mu totiž nepřišli jako cizinci.
„Tohle je ta nejhorší doba, kdy se tam můžeme všichni motat.“ Zmlkl.
‚Včera začalo všechno vřít ve chvíli, kdy se Feng Xiaofeng zmínil o Skleněných střípcích a pak se Gao s opatem Ci Mu sotva zvládli ovládat. Je mnoho lidí, kteří s ním mají jiné úmysly; jako Yu Jiufeng, mistr sekty Hua Shan, který byl první, kdo se pana Zhao Jinga zeptal na to, zda mu někdo ukradl střípek
a pro to zabili jeho syna.‘

Po chvíli přemýšlení Weining pokračoval otupělým tónem, jako by recitoval slova někoho jiného.
„Yu Jiufeng plakal a dorážel na ostatní, jako kdyby byl na pohřbu. Sekty E Mei, Kong Tong a Cang Shan byly se sektou Hua Shan zadobře, proto se postavili na Jiufengovu stranu. Nejenže se doptávali na vraždy, které se na panství pana Zhao staly, ale také Feng Xiaofengovo chování v nich podněcovalo další oheň. Díky tomu mezi nimi započal boj. Někteří na mistra Gao křičeli a chtěli vysvětlit náhlé objevení duchů v Jianghu. Chtěli také dostat vysvětlení, co Skleněný prstenec vůbec je.“

Wen Kexing se spolu s Zhou Zishuem na Weininga jen pobaveně dívali. Nechápali, jak je možné,
že se to nedozrálé dítě po jednom dni tak otrkalo.‘
Cao Weining se rozkašlal. “ Tak zněla slova mého mistra. Co se týče podrobností o hádce,
ani já jí moc nerozumím.“

Není tedy divu, proč se zvládl tak vyjadřovat.

Zishu se náhle zeptal Chenglinga. „Chlapče, nevíš o tom něco? Proč by jinak Škorpioni zapálili oheň ve tvém pokoji a chtěli ti vzít život?“
Chengling na něj jen nechápavě hleděl a vrtěl hlavou.

Zhou Zishu se zatvářil pohrdavě. Měl všeho už dost. Chlapce tedy ignoroval a obrátil se k Weiningovi.
„Prokaž nám laskavost a odveď ho k mistru Zhaovi.“ S tím se otočil a odešel, protože o současný chaos nejevil žádný zájem.
Chengling ho sledoval, rty semknuté do pevné linky. Náhle ucítil, jak mu někdo cuchá vlasy, tak vzhlédnul. Viděl usmívajícího se Wen Kexinga, tak jen rozpačitě špitl: „Pane.“

„Víš, proč předstírá tu svou vyrovnanost, eleganci a před ostatními ukazuje svou netrpělivou stránku?“ Optal se ho Kexing.
„Protože jsem moc hloupý…“ Zamumlal Chengling a sklopil hlavu.

Wen Kexing se zasmál. „Ne, jsi hloupý jen trochu. Chová se před tebou nedostupně, protože tě chce lépe poznat a spřátelit se s tebou. Jen to neřekne nahlas, protože se stydí.“

Chengling se zatvářil nevěřícně. „Opravdu?“

Kexing zíral s přivřenýma očima na Zishuova záda a bezstarostně řekl: „Jeho rodiče jsou možná ti, co ho porodili, ale on zná sám sebe ze všech nejlépe. Kromě toho, jsem jeho jedinou spřízněnou duší, takže je snad jasné, že nebudu lhát.“

– Vážná vnitřní zranění toho muže, jeho přestrojení, jeho zvyk z ničeho nic zmizet, jeho kung fu a rozsáhlé znalosti o problémech v Jianghu. Nedokázal si to vysvětlit a napadalo ho jediné. Je z Okna nebes.
Pokud ale opravdu pocházel z Okna nebes, jak se mu podařilo uniknout trestu s těmi děsivými hřeby sedmi otvorů na tři podzimy?
Po několika dnech, kdy Wen Kexing uvízl u této záhadné otázky přišel konečně k odhalení. Důležité nebylo, jak jim unikl, ale to, že věděl, jak uniknout. – 

„Ach bože, mám pocit, že jsem se potkal s někým mocným.“

Než dokázal Chengling pochopit, co tím Wen Kexing myslí, zaslechli za sebou užaslého Weininga.
„Zdálo se mi, že se k sobě vy dva chováte nějak zvláštně, přestože jste oba muži. Teď jsem to ale už pochopil. Je jedno, zda je protějšek muž nebo žena. Jde o to mít někoho, kdo ti hned porozumí i beze slov. Někdo, kdo tě doplní a stanete se párem nesmrtelných spřízněných duší.“

Pak samolibě pokračoval: „Existuje jedna báseň, která zní takhle: Co je to láska, ó světe? Kvůli komu si přísahají ptáci věrnost až do smrti? Jezírko s třešňovými květy bylo tisíce mil hluboké, ale nedalo se srovnat s…“ Nedokázal si vzpomenout, s čím se nedalo srovnávat a zahalily ho rozpaky. Snažil si ze všech sil vzpomenout, ale nešlo mu to, tak jen nakonec tiše poznamenal: „Tuto báseň napsal mistr Fu Du. I když je poněkud těžce pochopitelná, je stále velmi dojemným dílem.“

Chengling s Kexingem na něj hleděli se zvláštními výrazy v tvářích. Až po delší době Wen Kexing konečně odpověděl: „Sekta Qing Feng vychovává opravdu všestranné žáky, jak obdivuhodné.“

Protože byl Cao Weining skromný, chvále se rozpačitě usmál.
„To nic není. Můj mistr říká, že číst a přednášet díla lidem v Jianghu je zbytečné a není ani špetka naděje, že by někdo složil dvorní úřední zkoušky na výbornou. Stačí tu a tam znát pár slov. Člověk by se měl místo toho věnovat trénování svého kung fu. Přečetl jsem jednu maximálně dvě knihy. Ten zbytek je jen mé povrchní chápání.“

Kexing měl ale pocit, že toto ‚povrchní chápání‘ je ve skutečnosti docela fascinující.

Potom spolu odvedli Zhang Chenglinga zpět k Zhao Jingovi. Ten div strachy nebláznil. Zatímco se muž Chenglinga vyptával na veškeré podrobnosti, Wen Kexing ho rentgenoval pohledem. Možná byl ten muž mazaný lišák, ale opravdu měl starost o syna svého zesnulého přítele. Chtěl tiše odejít, ale jakmile se otočil zády, spatřil, jak na něj někdo upřeně zírá.

Wen Kexing se zastavil a v očích muže naproti němu se zableskl zákeřný stín šíleného psa, který se na něj chystal vrhnout. Kexing spatřil, jak ho Weining uctivě pozdravil a v tu chvíli věděl, že muž vedle chlapce je jeho strýc a mistr, nechvalně známý špatně naladěný Mo Huai Kong ze sekty Qing Feng [sekta Jemného větru].

Mo Huai Kong poslouchal Weiningovo vyprávění z toulání a hleděl směrem, kterým ukazoval. Wen Kexing mu připadal povědomý, ale ty hluboké tmavé oči ho z neznámého důvodu děsily. Ve svém úžasu viděl, jak se na něj Wen Kexing usmál.
Zavrčel, když Weining začal popisovat, jak dobře se Kexing zná s jiným mužem a cítil, že není vůbec dobrý.

Otočil se na Weininga a zvýšil hlas: „Už s tím přestaneš?!“

Mladík zmlkl a neodvážil se říct už ani jediné slovo.

—

Zhou Zishu dojedl své objednané jídlo až v noci. Teď se opíral o zábradlí na balkóně hostince a usrkával malými doušky víno. Někdo vešel do místnosti, promluvil k osobě u vedlejšího stolu a znovu odešel. Osoba se zvedla a šla zaplatit svou útratu. Zishu se rozhlédl kolem sebe a udiveně rozevřel oči dokořán. Až teď si uvědomil, že je hostinec už z poloviny prázdný. Natáhl ruku k procházejícímu a zadržel ho. „Co se stalo?“

„Právě jsme dostali zprávu, že lidé z panství Gao úspěšně zadrželi jednoho z duchů a chystají se ho veřejně popravit!“

Zishu svraštil obočí. Gao Chong zajal ducha? Teď už nepochyboval o tom, že se duchové objevili, ale jaký byl záměr Údolí duchů? Proč to všechno udělali?

Způsobili ty ohavné zločiny ti, kteří kdysi žili mezi ostatními a museli vstoupit do Údolí duchů, aby našli útočiště? Nebáli se konat své zlo za bílého dne?

Skrýval Skleněný prstenec skutečně tak velké a strašlivé tajemství, že dokázal vylákat i duchy z Údolí duchů? Přiměli výřečného pana Gaa, aby se vzchopil a použil tak hloupý trik k odvedení pozornosti lidí?

Zhou Zishu byl stále zamyšlený. Při cestě z balkónu do někoho vrazil. Zamumlal omluvu, ale jakmile zvedl zrak, byl ohromen. Byl to žák mnicha Gu a kolem sebe měl nadpozemskou auru.

V hlavě se mu náhle vynořila myšlenka: ‚I on přeci musí konzumovat rýži, ne?‘

Žák mnicha Gu odvětil: „To nic,“ a uhladil si šaty. Pak převzal iniciativu: „Slyšel jsem mladého muže ze sekty Qing Feng, jak říká, že to Vy jste doprovodil Zhangova potomka do Tai Hu. Rád Vás poznávám, jmenuji se Ye Baiyi.“

Ten muž se vůbec nepodobal Gao Chongovi, který byl naopak velmi společenský jedinec. Vzduch kolem něj byl odpoutaný od každé smrtelné hmoty – skoro měl pocit, že neexistoval. Nemluvě o tom, že v něm byl také zvláštní pocit nesouladu.

Zhou Zishu byl překvapený a zmatený zároveň. Nečekal, že s ním takový člověk promluví jako první, a tak se jako obvykle uchýlil k prázdným zdvořilostem.

Ye Baiyi na ně nedbal a lhostejně ho pozoroval. Pronesl další větu: „Vidím, že nepravidelně dýcháte, Vaše pohyby jsou těžké a cokoli, čím jste momentálně zatížen, je již nevyléčitelné. Ale je stejně tak divné, že má někdo jako Vy, stále tak vitálního ducha.“

Zishu mlčel. Měl pocit, že si tento muž kultivoval svou nesmrtelnou auru v hoře Chang Ming tak dlouho, že už nemluví lidským způsobem, stejně jako jeho pán.

Po chvíli ticha a dalších úvahách se Ye Baiyi znovu zeptal: „Kolik času Vám zbývá? Tři roky? Dva roky?“

V tuto chvíli měl Zishu pocit, že není správně mlčet ani odpovědět. Strnule se usmál: „Jste tak bystrý, bratře Ye. Není divu, že…“

Zdálo se, že má Ye Baiyi na uších klapky a slyší jen to, co chce slyšet. Nečekal, až Zishu odpoví a pokračoval: „Každý, kdo je blízko smrti, vykazuje nějaké známky umírání a snáší utrpení, které nelze popsat ani vyslovit. Ale ty si tu stále užíváš hojnosti a luxusu. To dokazuje, že máš za sebou mnoho velkých zkušeností. Od kdy se takoví jedinci ukazují na naší pugilistické scéně…“ S tím odešel a Zishua úplně ignoroval.

Byli od sebe již hodně daleko, když se zastavil a otočil se zpět k muži za sebou: „Jestli ti to nevadí, dopřej mi jednoho dne víno.“

‚Mluvil o tom, jako by tohle byl jeden z mých největších životních úspěchů nebo co.‘ Pomyslel si Zhou Zishu.

Sledoval dav lidí z panství Gao, aby viděl, co je to za legendárního ‚ducha‘, a neviděl nic jiného než divoce vyhlížejícího muže ve středním věku, který před nimi klečel svázaný – takže takový je to pocit sledovat veřejnou popravu. Horní část duchova těla byla záměrně nahá, aby byla vidět tvář divokého ducha na jeho zádech, což naznačovalo, že mohl být opravdu skutečný.

Zatímco chtěl Zishu znovu odejít, přistála mu na rameni tiše ruka. Z ničeho nic se vedle něj objevil Wen Kexing a sladce se na něj usmál: „Hledal jsem tě celý den, kam jsi šel?“

Zishu ignoroval jeho otázku a ukázal na muže: „Myslíš si, že je to skutečný duch nebo ne?“

„Hm?“ Wen Kexing se podíval směrem, kam ukazoval a zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Tvář ducha naznačuje, že člověk už není schopen ukázat svou tvář za bílého dne. Kdo by si jí bezdůvodně vytetoval na záda? Ten smolař mohl někoho urazit. Byl falešně obviněn a poslali ho sem, aby byl veřejně popraven.“

Jeho slova byla fádní a pronesená bez sebemenšího zájmu. Zishuovi ale odhalila mnoho věcí. Třeba to, že tetování ducha vyžadovalo zvláštní pigment z rostliny zvané ‚Pekelná květina‘, která rostla pouze v Údolí duchů.

Navíc ne každý, kdo vstoupil do Údolí duchů přežil – Stejně jako se ne všichni duchové mrtvých mohli reinkarnovat nebo se proměnit v duchy. Mohli skončit tak, že budou vymýceni ze světa. Údolí duchů byl svět, ve kterém šlo o život. Silnější zabil slabšího. Každý musel dávat pozor na to, aby zůstal na živu a zasloužil si takové tetování.

Zhou Zishu na potetovaného muže zamyšleně hleděl. V davu bylo hmatatelné napětí a někdo ze sekty Hua Shan navrhl, aby nebožáka upálili zaživa.
V tu chvíli se otočil, prodral se davem a rázným krokem odešel.

< ←KAPITOLA 23. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 25.→ >