Kapitola 9. V lesích

Zhao Jing z Tai Hu, také označovaný jako šermíř Qiu Shan, byl kdysi uznávanou osobností.

Než se dostali do Tai Hu, Zhou Zishu se těšil na setkání s tímto nepolapitelným hrdinou, jehož jméno předcházelo jeho vzhledu. Jeho očekávání rostlo, když se dozvěděl, že na stejném místě bude také Yu Tianjie-jediný syn patriarchy sekty Hua Shan, spolu s Mu Yungem-pánem horského panství Duan Jian a ‚jednookým‘ Jiang Cheem.

Zhou Zishu věděl o jejich postavení a původu úplně všechno – aby se vyhnul urážce, mělo Okno Nebes samostatný archiv pro každou událost a postavu v Jianghu za posledních padesát let.

Například Zhou Zishu věděl, že Zhao Jing, hrdinský šermíř Qiu Shan, byl kdysi vypovězen ze své rodiny a trávil dny v utrpení. Kvůli penězům spáchal zločiny, podobné těm, které spáchal ‚Začarovaná píseň‘ Qin Song. Začal znovu používat své skutečné jméno Zhao Jing ve dvaceti sedmi letech. Oženil se s jedinou dcerou rodiny Feng, která vlastnila polovinu Tai Hu a pomocí nepotismu si vybudovala bohatství. Tajně také zabil ty, kteří věděli o jeho minulosti, a po svatbě byl znovu přijat zpět do rodiny Zhao.

Dalším příkladem by mohl být mladý slavný muž Yu Tianjie. Říkalo se, že kdysi měl schůzku s dívkou ze sekty E Mei, ale poté ji zradil, což mělo za následek, že dívka spáchala sebevraždu i se svým nenarozeným dítětem, které již tři měsíce nosila – samozřejmě byla dost čestná, aby nikdy neprozradila jméno ubohého milence.

Zhou Zishu se o ně opravdu hodně zajímal, protože až moc dobře věděl, co byli za typy lidí. Kromě toho byl slabý na prosby Zhang Chenglinga, a tak souhlasil, že zůstane u rodiny Zhao ještě jednu noc.

Navzdory své minulosti měl Zhao Jing pro něj galantní auru. Nedíval se shora na Zhou Zishua v otrhaných šatech, který nemohl ani pořádně chodit. Byl ale také zkušený a díky vyprávění Zhang Chenglinga o tom, jaká na cestě zažil nebezpečí, mu začal být původ tohoto žebráka podezřelý.

Když se vykoupali a dali si jídlo, Zhao Jing si ještě večer k sobě zavolal Zhang Chenglinga, aby mu řekl, co se v minulých dnech stalo.

Zhang Chengling byl přeci jen ještě dítě. Bylo pro něj těžké najít někoho, koho by mohl nazvat rodinou. Řekl tedy staršímu všechno, dokonce i věci, kterým dosud nerozuměl. Zhao Jing ho s hrůzou poslouchal, a po zamyšlení se nemohl nezeptat: „Ten…Pan Zhou, víš, kdo to ve skutečnosti je?“

Zhang Chengling mu bez zaváhání řekl, co se stalo v opuštěné svatyni.

Zhao Jing přimhouřil oči a pohladil ho po vlasech. Ještě krátce chlapce utěšoval, než ho poslal do postele.

Z těch společných deseti dnů, kdy spolu cestovali, Zhou Zishu dost poznal osobnost Zhang Chenglinga. Navzdory tomu, že byl od útlého věku hýčkán, byl dobrým dítětem s dobrým srdcem. Nikdy si nestěžoval a když se potýkal s těžkostmi, byl možná až trochu víc prostoduchý. Protože si s ním chtěl Zhao Jing promluvit, Zhou Zishu si byl jistý, že se té staré úlisné lišce podaří Zhang Chenglinga přimět, aby mu neúmyslně odhalil některé informace.

V duchu se usmál. Nezáleží na tom, zda to byl Zhou Xu nebo Zhou Zishu, protože obě jména byla stejně zahalena tajemstvím. I kdyby měl někdo rozsáhlé znalosti a dostatečně dobré zdroje, věděl by o Oknu Nebes jen obecné informace, jako o samotné organizaci, natož o jejím vůdci.

I kdyby někdo vyšetřoval ‚lorda Zhou‘, vyhrabali by jen nominálního generála, jehož zodpovědností by byla správa královských stráží vnitřního dvora, který si zasloužil získat laskavost, ale nebyl tak důležitý, aby se k němu někdo musel vracet.

Jistě, od časného rána následujícího dne, se stal Zhou Zishu žhavým tématem mezi obyvateli Tai Hu. Díky nekonečnému proudu návštěvníků nebyl schopen opustit hostinský pokoj.

Nezbylo mu nic jiného, než je jednoho po druhém pozdravit –

Ach, pane Zhao, opravdu je pro mě čest Vás konečně potkat, vidět pravou víru. Přinesl jste s sebou prosperující auru … Ptáte se kdo mě učil být pokorným? Ach, jsem ten nejspodnější, nemá cenu se o mě zmiňovat …

Ach, pane Qiane, opravdu je pro mě čest Vás konečně potkat, vidět pravou víru. Přinesl jste s sebou prosperující auru … Odkud jsem? Jsem jen pokorný žebrák, nestojí to za zmínku. Ne, ne, ne, nejsem ze žebrácké sekty, jak bych si mohl zasloužit, abych se k nim přidal? Jsem jen nikdo, opravdu …

Ach, pane Sune, opravdu je pro mě čest Vás konečně potkat, vidět pravou víru. Přinesl jste s sebou prosperující auru … Jsem jen nikdo. Není tedy neobvyklé, že jste o mě nikdy neslyšel …

Ach, pane Li, opravdu je pro mě čest Vás konečně potkat, vidět pravou víru. Přinesl jste s sebou prosperující auru… Ne, druhého pana Li jsem nikdy tak dobře nepoznal. Jen jsme spolu stáli v těžkých časech bok po boku. Ze které sekty? Nejsem odnikud, jen nikdo. Nestojí to za zmínku. Vůbec to nestojí za zmínku.

Jak se blížila noc, Zhou Zishu se tolik usmíval, až měl celou tvář ztuhlou. Dlouho si ji musel masírovat, aby se mu vrátila do přirozeného stavu. Hluboko ve své duši věděl, že nebyl daleko od úplné paralýzy. Děsil se, že by tomu měl čelit ještě další den. Rozhodl se proto odejít.

Když vezmeme v úvahu naléhání při prošetřování jiných lidí, nebyli tito hrdinové Jianghu o nic lepší než unáhlení pomlouvači na trzích. Bylo to, jako by si přáli, aby mohli strčit hlavu do cizího domu a použít své orlí oči k prohledání čehokoliv. Zahledět se až pod kůži osoby, aby zjistili, zda je to člověk nebo duch.

Pokud jeden řekl, že je z jedné z osmi velkých sekt a byl žákem bla bla bla osoby, ten druhý by odpověděl, že ó, opravdu je to pro mě velká čest se s tebou konečně setkat. Naši mistři se spolu znali.

Jinak by byli považování za outsidera a jejich postava by potřebovala k posouzení víc času.

Byla noc. Pod ubývajícím měsícem Zhou Zishu otevřel oči. Šel spát brzy, protože teď byla doba, kdy začínaly dělat hřebíky potíže. Ale bolest nebyla nic tak vážného, jen potřeboval odpočinek.

Postavil se a trochu zaváhal. Bylo nepochybně neslušné odejít bez rozloučení. Zanechal po sobě dva dopisy. Jeden pro Zhang Chenglinga, ve kterém napsal: „Hory jsou stále zelené, řeky budou stále téct dlouho a daleko“. Po napsání dopisu ho zaplavil pocit neuvěřitelného uspokojení, protože měl pocit, že se nyní konečně stal ztělesněním tuláka Jianghu. Druhý dopis byl pro Zhao Jinga s jednou jedinou větou: „Jsem vděčný za uvítání a pobyt“.

Položil dopisy pod konvici a pak elegantně skočil na střechu.

Po střeše kráčela malá dračí kočka. Cítil letmý stín a zastavil se. Byl ve střehu, oči zeširoka otevřené, ale nic jiného neviděl. Kočka zmateně naklonila hlavu a pak se rozeběhla do kuchyně.

Zhou Zishu opustil tiše panství Zhao. Byl si jistý, že si ho nikdo nevšiml, takže by si nikdy nepředstavoval, že by někdo zdánlivě předvídal jeho pohyby a už na něj čekal v malém lesíku jen míli daleko od Tai Hu.

Zhou Zishu cítil pohled. V okamžiku, kdy spatřil tu osobu, cítil se otráveně. Viděl, jak se na něj usmívá Wen Kexing a zdraví ho. „Ach to je náhoda, bratře Zhou. Vypadá to, že jsme si přeci jen osudoví. Jen spřízněné duše by takto křižovaly cesty za svitu měsíce.“

Zhou Zishu se usmál: „Opravdu je to náhoda, bratře Wene?“

Shodou okolností jsi pro mě jako mor, pomyslel si.

Naklonil hlavu, rozhlédl se a zeptal se. „Mladá slečna Gu tu není?“

Wen Kexing odpověděl: „Ta malá holka je nepříjemná. Chodí příliš pomalu. Překáží mi jen když hledám tu důležitou, nepolapitelnou postavu, kterou…jsi ty.“

Úsměv zamrzl Zhou Zishuovi na tváři. Zíral na Wen Kexinga a neodvážil se dlouho promluvit. „Pokud by byl někdo zbytečný důležitou postavou, co by se stalo s mnichem Gu z hory Chang Ming, králem jedu z paláce Guanyin v Jižním moři nebo s pánem duchů z hřebene Qingzhu?“

Wen Kexing na něj smyslně zíral zpět. „Mnich se o smrtelníky nestará. Jediné, co hledá, je cesta kultivace. Král jedu se údajně spojil s obrovským světem Jianghu, bylo by těžké ho najít. A pán duchů není nijak jednoznačný. Nikde jsem neměl možnost se s ním setkat… Pokud jde o to, zda je člověk nebo ne, to je dlouhý příběh na jiný den.“

Potom na sebe jen hleděli. Jejich úsměvy nesly zlomyslné úmysly.

Zhou Zishu jako první odvrátil zrak. „Žebrák Zhou je jen kolemjdoucí, proč na mě všichni hledí?“

Wen Kexing odpověděl způsobem podobným, jako kdyby se setkal během své pochůzky se starým přítelem. „Proč tedy bratr Zhou nezůstane na panství Zhao ještě pár dnů? Tai Hu je oblíbený pro svou nádhernou scenérii. Proč to tady chceš rychle opustit, aniž by ses tu trochu rozhlédl?“

„Jako někdo zbytečný, jsem už zažil ten neuvěřitelný pohled na Tai Hu. Můj pobyt by panu Zhao přinesl jen zbytečné nepříjemnosti. Nemluvě o tom, že se tak dobře neznáme. Udělal jsem za dva stříbrné laskavost a nestojí mi za to riskovat svůj život.“

Zhou Zishu se zarazil a dodal: „Doprovod mladého pana Zhanga byl pro mě čistě jen získání zásluh, abych po smrti nemusel snášet žádné mučení v podsvětí. To je vše.“

„Získání zásluh?“ Zopakoval Wen Kexing souhlasně a pokýval hlavou. „Správně. Bratr Zhou se mnou opravdu sdílí stejné myšlenky. A protože to dokážou jen krásní lidé, je jasné…“

Zhou Zishuovi tepalo ve spánku „je to jasné“, chystal se ho přerušit, když najednou byl hluboko uvnitř lesa za Wen Kexingem slyšet pronikavý výkřik.

Oba se hned zastavili.

Wen Kexing ukázal směr odkud se ozval výkřik. „Vidíš, má drahá spřízněná duše? Objevila se další šance na získání zásluh.“

Zhou Zishu zaváhal, ale nakonec se rozhodl jít za zvukem a neochotně mu odpověděl: „Máš velmi vážné problémy s očima, bratře Wene. Měl bys brzy vyhledat lékaře.“

Wen Kexing ho hned následoval. Zhou Zishu dosáhl úrovně, kdy mohl cestovat, aniž by po sobě zanechal jakékoli stopy, ale druhý muž s ním dokázal bez problému udržet krok. Přesto si vždy udržoval malý odstup. Normálně by člověk během cestování mlčel, aby neztratil svou životně důležitou energii, ale Wen Kexingovi to zřejmě nevadilo. „Bratr Zhou má velkou pravdu. Musím navštívit několik slavných lékařů a nechat se řádně ošetřit. Až dosud jsem stále nemohl najít žádné chyby na přestrojení bratra Zhou. Jak to mám hrozný zrak, a to nejsem ještě ani tak starý, jaká ostuda!“

Zhou Zishu se opravdu chtěl zbavit těch očí, které se údajně ‚každým dnem zhoršovaly‘.

Ale podle jiné myšlenky o tomto muži nevěděl příliš mnoho a s intelektem a zdrženlivostí bývalého vůdce Okna nebes by něco tak pošetilého neudělal.

Neuvěřitelnou rychlostí se brzy dostali do hlubší části lesa. Tam uviděli mrtvolu.

Ten člověk zemřel příšernou smrtí. Oblečen v černých šatech, s maskou spadlou na obě strany na ně zíraly doširoka otevřené oči. Zhou Zishu cítil, že ho zná ještě dřív, než spatřil celé tělo. Teď se sklonil, aby si ho prohlédl. Nemohl si pomoct a zamračil se: „Není to… Pan Mu, pán horského panství Duan Jian?“

Právě dnes ráno se toulal hodiny po okolí. Nikdo netušil, že se také stane ‚noční sovou‘, jako Zhou Zishu. Bohužel, on se stal mrtvou sovou.

Přistoupil k němu Wen Kexing a se zájmem si promnul bradu: „Měsíční noc, černé oblečení, je možné, že…“

Zhou Zishu se k němu obrátil a byl připraven slyšet jeho dedukce.

Pouze aby Wen Kexing pokračoval ve svém brilantním myšlenkovém pochodu: „…. Že tady pan Mu sbíral květiny?“

Zhou Zishu odvrátil tvář a sám sebe chválil, že dokázal zůstat v klidu.

Na Mu Yungově těle ani vedle něj nebyla žádná krev. Přesto jeho rty zmodraly. Zhou Zishu po chvíli přemýšlení odhrnul lem jeho oblečení. Na hrudi měl jen černou značku ve tvaru ruky.


< ←KAPITOLA 8. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > <  KAPITOLA 10. →  >