Kapitola 2. Setkání s šancí
Jeden člověk a svobodné cestování po světě s hojností vína
O hřebících kolovalo tajemství, které neznal nikdo, kromě Zhou Zishua, a to tajemství bude pohřbeno s ním a spolu s pár dalšími. – Kdyby bylo všech sedm hřebíků vpravilo najednou, bylo by člověku tak špatně, že i někomu s mocnou silou, jako je Zhou Zishu, by zbývala jen chvilka na to, aby odešel z paláce. V nejhorším případě by zemřel ještě dřív, než by vůbec vykročil z brány.
Ale pokud člověk vpravil jeden hřebík každé tři měsíce a nechal na ně své tělo přizpůsobit, nebylo na něm nic znát – I když byla smrt za tři roky nevyhnutelná, a protrpěl osmnáct nesnesitelných měsíců v bolestech – zachoval si alespoň polovinu své základní síly a mohl se stále chovat jako úplně normální člověk.
Tato metoda údajně způsobila, že lidé bláznili v agónii, ale Zhou Zishu vesele zjistil, že pověst byla koneckonců neopodstatněná. Nejen, že byl stále příčetný, ale také cítil, že v životě nebyl nikdy tak šťastný a klidný.
Ti, kteří opustili ‚Tian Chuang‘, byli ve skutečnosti pozorováni a každý jejich pohyb byl podrobně zaznamenán. Co byli zač, kdy odešli nebo kdy zemřeli. Organizace byla jako obrovská pavučina, ze které nebylo úniku, dokud člověk naposledy nevydechnul.
Naštěstí pro něj, měl pár věrných vojáků, kteří by se pro něj obětovali.
Zhou Zishu, byl vycvičený císařem, aby se stal ministrem obchodu na pozici vůdce ‚Tian Chuang‘. Byl velmi zručný v bojových uměních a přestrojení. Jak se vmísil do davu, nikdo ho nedokázal poznat.
A tak zmizel nejděsivější člověk z paláce. Stal se z něj svobodomyslný, mizerně vypadající poutník, který jezdil na pohublém koni, okusoval stéblo slámy a broukal si lidové písně.
Stal se prvním člověkem, který ze sítě unikl.
Na tváři měl věrohodnou masku, pokrytou skvrnami, aby vypadal jako nemocný člověk. Na první pohled tak vypadal, že není daleko smrti. Poté, co přestal pít vodu z kraje břehu řeky, cítil, že mu tento vzhled při aktuální situaci až moc vyhovuje, a čím víc se na převlek díval, tím byl spokojenější. Nenápadně ukradl oděv z jednoho farmářského domu u silnice, své šaty spálil. Kolem pasu měl přivázanou starou karafu, napůl plnou nefiltrovaného rýžového vína.
Zhou Zishu – když si uvědomil, že za celá ta léta nebylo jeho jméno nikde uvedeno, hodil všechny plány za hlavu a užíval si života.
Také mu bylo jedno, jaký bude jeho cíl. Jiangnan vypadal jako dobré místo, tak se tak rozhodl cestovat, možná cestou někoho přepadne, aby pomohl chudým a sám se očistil. Minul Kaifeng a Penglai a po neklidných třech měsících před sebou konečně spatřil scenérii Jiangnanu.
Vkradl se do nejznámějšího vinného sklípku v hostinci. Vyzkoušel všechno sladké víno z kasie a utopil se v opilosti. Cítil se povznesený a uspokojený, jako by v životě nebyla větší radost než tato.
O deset dní později, poté, co byl téměř chycen, dospěl k závěru, že i když je víno dobré, jeho chuť zastarala a stala se nezajímavou. Tak místo opustil a zanechal po sobě pár stříbrňáků.
Po těch deseti dnech vypadal ještě mnohem hůř. Ještě nemocněji a ubožeji. Jeho vyhublost, oblečení páchnoucí vínem a rozvrkočený účes, mu propůjčovaly žebrácký vzhled.
Proto když seděl u cesty a opaloval se, šla kolem mladá buclatá dívka, která držela v dlani měděnou minci, a rozmýšlela se, komu ji dát. Krátce ho zhlédla a pronesla: „Strýčku, kde máte svou misku?“
Na to ji okamžitě odvedl její dospělý příbuzný. Nebyl si jistý, zda se má smát nebo plakat.
Uplynuly roky, většina jeho známostí zmizela, někteří strachy utekli, někteří zemřeli, jiní byli vyhnáni z domova. Zhou Zishu se opřel o zeď, natáhl ruce a nohy, spokojeně si užíval teplý sluneční svit a koutky rtů měl blaženě zvlněné. Pak začal přemýšlet, jaké jsou vlastně jeho touhy.
Když byl ještě zelenáč, vždy se považoval za někoho nadřazeného a přivítal jakákoliv slova chvály: jak byl chytrý, mazaný, jak byl dobrý v bojových uměních, všeho znalý, jako by snaha dosáhnout za svého života něčeho pro lidstvo nebyla plýtváním. Ale teď, když na to myslel, co přesně chtěl?
A co ztratil?
Zahodil svobodu sloužit královské rodině do tmy, jeho život v nekonečném kruhu, všechno, co kdy vlastnil, se muselo stát kompenzací za činy, kterých se dopustil. Teď už byl jen samotář s prázdnýma rukama, protože si v hlavě připravoval vítězný únikový plán, který ohrožoval jeho život. Dokonce si myslel, jak moc je chytrý, když uspěl.
Najednou litoval sám sebe a cítil se jako ten nejbláznivější muž v tom nejbláznivějším světě.
Jak dlouho už tady leží a vyhřívá se na slunci? Bylo strašně zábavné, že kolemjdoucí spěšně procházeli, jako kdyby spěchali víc než on – napůl mrtvý člověk.
V nedaleké krčmě zazněl ženský hlas: „Mistře, podívej se na toho muže! Pokud je to žebrák, neměl by vlastnit rozbitou misku? Pokud není žebrák, proč tam celé ráno sedí, nic nedělá a jen se pošetile usmívá? Musí to být blázen, nemyslíš?“
Přestože si Zhou Zishu udržel pouze polovinu svých schopností bojového umění, jeho sluch byl stejně vynikající jako vždy. Ta dívka byla hlučná, i když mluvila středně hlasitě, neuniklo mu jediné slovo.
Než dostal šanci se tiše vysmívat, uslyšel mužský hlas, který odpověděl: „Jen se vyhřívá.“
Hlas byl hluboký, velmi příjemný pro uši, každé slovo bylo vysloveno pomalu a jasně.
Zhou Zishu si nemohl pomoci a zvedl hlavu. Ve druhém patře krčmy, byla hezká mladá dáma ve fialových šatech, která se nakláněla přes balkon a vedle ní seděl muž v šedém. Ten měl bledou pleť, tmavé oči, které vypadaly, že dokáží pohltit veškeré světlo a jeho rysy byly výrazné. Ve skutečnosti nevypadal, příliš lidsky. Zhou Zishu se setkal s jeho očima ve chvíli, kdy vzhlédl.
Muž v šedém odvrátil pohled a pak se bez jediné změny ve výrazu soustředil zpět na jídlo.
Zhou Zishu vybuchl smíchem a přemýšlel o tom, jak v tom obrovském moři cizinců dokáže najít někoho, kdo tomu rozumí.
Dívka ve fialovém na něj stále hleděla svýma jasnýma očima a sjížděla ho pohledem. Po chvíli už nemohla potlačit svou zvědavost, něco řekla muži vedle sebe a pak seskočila z balkonu dolů. Kráčela si to přímo k Zhou Zishuovi: „Hej, pane žebráku, co kdybych Vám koupila jídlo?“
Zhou Zishu na ni líně pohlédl a zavrtěl hlavou: „Raději bych víno, dobročinná mladá slečno.“
Dívka se ladně zasmála a otočila se zpět ke svému pánovi, aby zakřičela: „Pane, ten blázen mě nazval dobročinnou mladou slečnou!“
Zdálo se, že jí bohužel neposlouchal a nevěnoval jí žádnou pozornost. I kdyby se hroutila nebesa, stále by se víc zajímal o své jídlo.
Znovu se zeptala: „Všichni ostatní by požádali o jídlo. Co, je na víně tak dobrého, že po něm tolik toužíte? Nasytí Vás pití?“
Když viděl, že je velmi hezká, nemohl se ubránit vtipkování: „Víno dokáže přilákat krásné ženy, nemýlím se?“
Odpověď dívku překvapila. Potom se nekontrolovatelně začala smát, až se třásla po celém těle. Zhou Zishu měl pocit, že se mu směje šťastná dáma, protože Jiangnan, byl skutečně plný krásy. Obdivoval ji a povzdechl si: „Krásko, slituj se na tímto chudým starcem. Není hezké se smát lidem v bídě, mladá slečno.“
Znovu byla překvapená: „Ahá, takže teď vyjednáváte vědecky?“ Dřepla si k němu a bleskovou rychlostí uvolnila láhev s vínem, kterou měl u pasu. Rozběhla se zpět do krčmy a za pár minut vyšla ven.
Zhou Zishu si chtěl vzít láhev zpět, ale ona ruku stáhla a usmála se: „Chci se Vás na něco zeptat. Pokud odpovíte správně, láhev Vám vrátím, a dokonce Vás pozvu na další víno. Pokud pochopíte otázku špatně, otrávím ho a nechám Váš žaludek shnít.“
Zhou Zishu se bezmocně zasmál; jak nepříjemná osoba se za tou hezkou tváří skrývá.
Odpověděl: „Vyhrál jsem tu láhev od jiného starého žebráka, který ví, kolik vší v ní je. Můžeš si ji nechat, pokud chceš. Když si ji necháš, budu šťastnější.“
Vyvalila oči a zachichotala se: „Takže všechno to víno, co jsem přinesla, je na nic? Teď jste mě rozzlobil, budu Vás muset zabít.“
‚Ten malý ďábel‘, pomyslel si. Taková škoda krásy. „Ptej se mě.“
„Proč tady prosíte, když nemáte ani misku?“
Zhou Zishu na ni zíral. „Kdo řekl, že o něco prosím. Jen se tady v rohu vyhřívám.“
Dívka se polekala a nevědomky se ohlédla na muže ve druhém patře krčmy. Je jasné, že měl také výjimečný sluch, a na okamžik se u hovoru pozastavil. Potom se s vyrovnanou tváří opět vrhl do jídla.
„Nechápu, proč Vám to za to stojí.“ Zmateně vzhlédla a zírala do slunce.
Zhou Zishu zavrtěl hlavou a rychle popadl lahev, kterou teď bez dozoru svírala v ruce. Vykřikla a zmateně na něj zírala. Ten muž podobný žebrákovi jí řekl: „Jsi ještě mladá, slečno. Máš toho spoustu, co chceš udělat. Je jen přirozené, že využiješ času na to, aby sis naplnila břicho a žila svůj život, co nejlépe. A já? Už jsem jednou nohou v hrobě. Co jiného mohu dělat, než se opíjet a vyhřívat se při čekání na svou zkázu?“
Jedním hltem vypil víno a spokojeně mlasknul: „Tak dobré víno! Mnohokrát děkuji, slečno!“
Dívka se instinktivně pokusila Zhou Zishua chytit, když odcházel. Považovala své kung-fu za docela obstojné, ale nečekaně se jí nepodařilo muže ani dotknout, přestože to vypadalo, že je jí muž na dosah ruky. Žebrák za okamžik zmizel v davu a už ho nespatřila.
Chystala se ho pronásledovat, když muž nahoře tiše promluvil: „A-Xiang, i když nejsi dost dobrá, nevěděl jsem, že máš i špatný zrak. Přestaň se ztrapňovat.“
Jeho tón byl skoro šepot, nebyl skoro slyšet, přesto se jeho slova dostala k uším dívky dole na ulici. Vypadala sklesle a už se před svým pánem neodvažovala dělat ukvapená rozhodnutí. Ještě chvíli pozorovala dav, než se vrátila zpět do krčmy.
Mezitím se Zhou Zishu kymácel ulicemi a bylo mu jedno, kam jde. Jiangnan byl znám jako město plné vodních koridorů, ale když přecházel po malém mostě a zadíval se odtamtud do dálky, zjistil, že je pravda trochu jiná a byl zklamaný. Vzhledem k tomu, že by ho nepřijali do žádného hostince, šel z města podél břehu. Na řece byly malé rybářské čluny, které sloužily jako trajekty pro kolemjdoucí.
Bylo jaro, takže lodě byly plné turistů. Po velkých obtížích našel rybáře s ukotvenou loďkou.
Tato loď s černými plachtami byla hned vedle těch plně obsazených. Bylo mu záhadné, proč byla tato neobsazená. Na břehu byl dřímající rybář, s obličejem zakrytým slaměným kloboukem, za kterým vyčnívaly pouze šedé vlasy. Zhou Zishu si sednul vedle něj a čekal, až se starý muž probudí.
Ale po několika minutách už rybář nevydržel spát. Strhl si slaměný klobouk z tváře, a naštvaně s nepřátelským pohledem ho pozoroval. „Sakra! To nevidíš, že do háje spím?!“ Zaklel.
Zhou Zishu se vůbec neurazil: „Hej staříku, chceš podnikat?“
Rybář znovu zaklel: „Ty zmetku, máš pusu na mluvení nebo na prdění? Pokud chceš někam svést, musíš promluvit!“
Vstal, protáhl se a oprášil si zadek. Ale když si všiml, že Zhou Zishu stále sedí, znovu vztekle vybuchl: „A teď jsi jako přilepený?!“
Zhou Zishu zamrkal a najednou pochopil, proč je tato loď na rozdíl od ostatních bez zákazníků.
Vstal a mrzutě sledoval starého muže. „Máte něco k jídlu? Nevadí mi ani zbylá rýže.“ Zeptal se bez ostychu mezi vášnivým nadáváním rybáře.
„Další zatracený reinkarnovaný hladový duch, pche,“ odplivl si.
Vylovil koláč, na kterém byly zjevné známky po zubech a hodil ho mladšímu. Zhou Zishu se zachichotal a opatrně se do něj zakousnul, zatímco nastupoval na loďku.
Rybář začal veslovat. „K čertu s tím,“ házel po Zhou Zishuovi zuřivé pohledy.
< ←KAPITOLA 1. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 3. → >