Kapitola 17. Zlaté brnění

„On…On je ten politováníhodný zloděj, Fang Buzhi?“ Zeptal se strnule Cao Weining.

Mladá dívka přikývla a ukázala na levou ruku mrtvoly. „Říká se, že Fang Buzhi je třicátník a má zdeformovanou levou ruku. Také je nepotvrzená fáma, že…“

Odmlčela se a tvář jí zčervenala.

Zhou Zishu studoval obličej těla a hladce oholenou bradu. Pokračoval místo ní: „Také se říká, že má Fang Buzhi na těle další deformaci. Pokud se cítíte nepříjemně slečno, bylo by lepší, abyste odešla nebo se k nám otočila zády. Jen pokud sundáme kalhoty, zjistíme, zda jde opravdu o legendárního zloděje nebo ne.“

Dívka pohlédla v rozpacích na svého mužského společníka. Ten lehce zakašlal: „Xiaolian, měla bys jít.“

Vyšla tedy ven a čekala u dveří, zády k místnosti.

Ve chvíli, kdy se otočila, Wen Kexing zkušeně svlékl mrtvému kalhoty, aby odhalil, že byla určitá část těla odříznuta. Zamyšleně si mnul bradu. „Takže je to on, není divu, že jsem necítil nic neobvyklého, když se mě předtím dotkl.“

Neochvějně a zcela bez obav pokračoval ve svlékání Fang Buzhiho oblečení a prohledával každý záhyb. Mezi velkou hromadou různých věcí našel i svůj váček na peníze. Otevřel ho a byl šťastný, když zjistil, že se nic neztratilo. S dokonalou spokojeností si schoval váček do náprsní kapsy a nezapomněl Cao Weiningovi zdvořile říct: „Bratře Cao, pojď sem a podívej se, jestli tu není i tvůj váček.“

Cao Weining a jiný mladý muž na něj ohromeně zírali.

Zhou Zishu mu připomněl chladným tónem. „Mrtví jsou teď důležitější, dobrodinče Wene.“ Ignoroval cizincův pohled a dodal: „Můžeš mi splatit dluh?“

Wen Kexingovu tvář zalil smutek. „Už k sobě patříme a ty to chceš pořád splatit?“

Když se výraz mladého muže stal ještě zábavnějším, sevřel Zhou Zishu Wen Kexingův límec a odstrčil ho stranou. Přidřepl si, aby si prohlédl tělo od hlavy až k patě, pak se zamračil a usoudil: „Zemřel po jediné ráně. Útok prošel jeho tělem od hrudi až po záda, jednoznačně je to výsledek Démonické Dlaně.“

Cizinec se ozval: „Mluvíte o Démonické Dlani Potěšeného truchlícího ducha?“

„Obávám se, že ano.“ Přikývl Zhou Zishu a zakryl tělo. „Už můžete vstoupit, slečno.“ Otočil se k dívce za dveřmi.

Muž si je změřil pohledem a pak se uklonil. „Jmenuji se Deng Kuan, učedník Gao Chonga, a toto je moje mladší učednice Gao Xiaolian. Cestovali jsme, abychom získali zkušenosti, ale před pár dny nám přišla zpráva od mistra. Musíme se vrátit do Dong Tingu ještě před začátkem shromáždění. Jak vám mohu říkat?“

Cao Weining se ujal rychle odpovědi: „Ach, mnohokrát se omlouváme za naši netaktnost, je mi ctí Vás poznat, mladý pane Dengu. A tato mladá slečna musí být dcerou pana Gaa. Jmenuji se Cao Weining ze sekty mečů Qing Feng. V současné době se chystám podle rozkazu patriarchy navštívit Dong Ting. Můj strýc se tam zanedlouho také dostaví. Cestou sem jsem ale narazil na tohoto… zloděje. Bylo pro mě štěstím, že mi zde pomohli bratr Zhou a bratr Wen.“

Deng Kuan se zeptal: „A odkud jste vy dva stateční…“

Zhou Zishu stále v podřepu se k němu otočil a usmál se. „Přeceňujete naši statečnost. Jmenuji se Zhou Zishu, jsem jen pouhý poutník, který nepatří k žádné sektě. Pokud jde o něj…“

Ukázal na Wen Kexinga a dramaticky se odmlčel. „On je Wen Kexing. Může vypadat gentlemansky, ale ve skutečnosti je to zkušený špinavý chuligán…“

„A Xu, vždy škádlím jen tebe.“ Odpověděl Wen Kexing klidně.

Zhou Zishuův hlas byl stále něžný. „A jsem rád, že jsem tvou prioritou.“

Gao Xiaolian se teď už evidentně nevěnovala tělu. Naproti tomu Deng Kuan nevypadal rozrušeně, pouze se laskavě usmíval, ani ne skrytě ani ne arogantně – Choval se jako skutečný hrdina z ortodoxní sekty a někdo, kdo patřil k síle Dong Tingu. „Jste oba tak vtipní. Pokud přijdete s bratrem Cao do Dong Tingu, pak jste jedni z nás – neříkal jste bratře Zhou, že byl tento zloděj zabit Démonickou Dlaní Potěšeného truchlícího ducha?“

On a Gao Xiaolian se na sebe podívali, zatímco Zhou Zishu a Wen Kexing hráli s hloupými výrazy ve tváři nevědomé. Cao Weining se nakonec zeptal: „Takže…Slyšel jsem, že klid na panství Zhao také narušili duchové, takže…“

„Takže to mladý pan Cao neví.“ Odpověděla Gao Xiaolian. „Před chvílí přišla z Tai Hu zpráva, že pan Mu Yunge z panství Duan Jian – který byl v té době hostem na panství Zhao – byl zavražděn Démonickou Dlaní. Duchové z Údolí duchů tam napáchali četná zvěrstva, jak se opovažují být, tak arogantní?“

Toto místo není daleko od Dong Tiangu, protože cesta sem zabere nanejvýš den – nebylo divné, že to panství již považovala za území svého otce. –  Nebylo jasné, zda se tato mladá dáma tak rozčílila kvůli spravedlnosti, nebo jen kvůli tomu, že na území jejího otce někdo vraždil.

Nicméně Deng Kuan a Cao Weining instinktivně přikývli: „Rozhodně, je to tak.“

V době, kdy bojová scéna tvořila největší alianci, existovaly tři části Velitelské říše, z nichž každou zastupoval jeden token. Ty mohly být použity jen pokud to bylo nezbytně nutné. Jen pokud se všechny tři kusy spojily, bylo možno uspořádat Shromáždění hrdinů, jehož se mohl zúčastnit každý s talentem, a galantností. Jeden z tokenů byl v rukách ‚Železného soudce‘ Gao Chonga, druhý byl v Šaolinském klášteře a o posledním kusu se říkalo, že patřil samotnému poustevníkovi mnichovi Gu z hory Ming.

Bylo docela neočekávané, že nepokoje kolem Údolí duchů zasáhly i nechvalně známého mnicha Gu
 – který byl příliš zabraný do své kultivace, než aby věnoval svou pozornost vnějšímu světu. –

Poté, co Deng Kuan diskutoval s Cao Weiningem, poradili se se zbytkem a rozhodli se najmout vůz, aby mohli v noci převézt Fang Buzhiho mrtvolu a tím předejít komplikacím.

Zdálo se, že v sobě Cao Weining a Deng Kuan viděli spříznění, protože jejich první setkání vypadalo, jako setkání starých přátel. Zhou Zishu zůstal opodál. Neměl ponětí, jaký je Gao Chong člověk, ale alespoň naučil své žáky a dceru být slušnými lidmi.  Gao Xiaolian kráčela vedle nich a občas se ozvala. Její taktnost působila v naprostém kontrastu s jejím mládím.
 Byla přibližně ve stejném věku jako Gu Xiang, ale v žádném případě neměla sklony k tomu, aby byla hlučná nebo namyšlená – byla příkladnou dámou. –

Wen Kexing si najednou povzdechl a zanaříkal: „Kdyby se má Gu Xiang mohla jednu nebo dvě věci naučit od mladé slečny Gao.“

Gao Xiaolian se na něj laskavě usmála: „Prosím, nelichoťte mi, starší bratře Wene.“

Zhou Zishu se jen ušklíbl a zašeptal: „Mladá slečna Gao je koneckonců dcerou pana Gao
 a Gu Xiang…Je hodné dítě ale je nevyhnutelné, aby šla ve stopách svého mistra.“

„A Xu, chválím slečnu Gao jen podle toho, co je pravda. Nemusíš žárlit…“ Zvážněl Wen Kexing.

Gao Xiaolian se na ně rozpačitě podívala a raději přidala do kroku, aby došla Deng Kuana a Cao Weininga, nechávajíc ty dva za sebou.

Zhou Zishu se tiše zasmál. „Bratře Wene. Jedna věc mi vrtá hlavou. Proč byl Fang Buzhi rozhalený, když jsme vešli dovnitř? Co vím, tak starý dobrý Fang nebyl typ, který by měl svou denní rutinu.“

Wen Kexing si rukou podepřel bradu a několik minut si v hlavě převracel myšlenky, než se zeptal: „Chceš říct, že Potěšený truchlící duch si oblíbil Feng Buzhiho, ale ten ho odmítnul, proto v záchvatu vzteku svůj nedosažitelný cíl zabil?“

Wen Kexing zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Pro krasavce je vždy nevyhnutelné, aby trpěli.“

„Jak skvělé vysvětlení od bratra Wena. Proč jsem si hned nemyslel, že by vrah musel zabíjet kvůli Fang Buzhiho tělu.“ Odpověděl bezvýrazně Zhou Zishu.

Wen Kexing se nad jeho slovy málem udusil smíchy, ale předstíral, že souhlasí. „Zní to dost rozumně, ne?“

Otočil hlavu, aby viděl, jak se na něj Zhou Zishu významně dívá. „Bratře Wene, ztratil jsi toho dne ještě něco jiného než svůj váček s penězi?“

Wen Kexing se mu podíval přímo do očí a přiznal se. „Ano. Na peníze nesáhl, ale ten kus zlatého brnění zmizel.“

Zhou Zishuovi zmizel úsměv z tváře, oči mu potemněly a vypadaly jako dvě kostky ledu. Wen Kexing vypadal jako obvykle nevinně a usměvavě.

Po chvíli Zhou Zishu opět ztišil hlas: „Co, s tím budeš dělat dobrodinče Wene? Nezabil jsi ho, ale zemřel kvůli tobě.“

Wen Kexing zmlkl. V tu stejnou chvíli se dva muži před nimi bavili o Zhou Zishuově nemoci.
 Deng Kuan se otočil a chtěl se zeptat, zda zvládne jít Zhou Zishu přes noc nebo zda pro něj mají najmout ještě jeden vůz, ale cítil, jak se atmosféra mezi oběma muži za nimi změnila.

Wen Kexing se už neusmíval a v očích Zhou Zishua se objevil nečitelný záblesk. Deng Kuan se cítil zmatený a chtěl se těch dvou zeptat na další otázku, když se Wen Kexing náhle usmál a rychlým pohybem ruky chytil Zhou Zishua za bradu, naklonil se nad něj a políbil ho.

Deng Kuan zůstal ohromeně stát, ale i když byl vzdělaný, odvrátil se až po několika minutách a předstíral před omámenou Gao Xiaolian a Cao Weiningem naprostý klid. „Jestli…Tak mi tři, bychom měli rychle odejít. Hned…“

Škoda jen, že tak špatně vypočítal chvíli jejich odchodu.

Jak všichni tři zmizeli, aniž by se ohlédli, Zhou Zishu se vytrhl z Wen Kexingova sevření a nemilosrdně ho udeřil pěstí do břicha. Ve tváři měl stále chladný výraz. „Tvůj vtip není vtipem, bratře Wene.“

Wen Kexing se s bolestí předklonil a chytil se za břicho, na tváři měl stále náznak úsměvu. „Nezabil jsem ho, ale zemřel kvůli mně? Už přiznáváš, že ses mýlil, A Xu?“

Zhou Zishu ho s ledovým výrazem pozoroval.

Wen Kexing se pomalu narovnal. V noci, uprostřed prázdné silnice byl jeho hlas skoro tichý jako povzdechnutí. „Uvnitř Zlatého brnění je buď největší průvodce bojovým uměním, nebo poklad ze sousední země, kdo by ho nechtěl?“

Zkroutil ústa v úšklebku, ale v očích mu zůstal odraz úsměvu. „Fang Buzhimu je jedno, co ukradl. Vzal by všechno, co by ukojilo jeho chamtivost. Proč by to nechtěl? Potěšený truchlící duch byl za své zločiny donucen opustit Údolí duchů a žije život, který je polovičním peklem, tak proč by ho nechtěl? Proč ne? Říkáš, že musíš sbírat zásluhy jen proto, že nechceš, aby se tvé minulé hříchy objevily, až budeš v podsvětí souzen. Pokud existuje předmět, který tě dokáže učinit nepřemožitelným a duchy nedotknutelným, proč bys to neudělal? Chceš ho?“

Zhou Zishu zavrtěl hlavou a ušklíbl se. „Nikdy jsem se nebál duchů, kteří klepou na mé dveře.“

Dal se rychle do chůze, aniž by se ohlédl.

Wen Kexing sledoval jeho záda a jeho výraz byl temný, nečitelný. Najednou se začal hlasitě smát: „Máš dobrý vkus na skořicové víno, můj drahý svatý Zhou.“

Zhou Zishu se ho snažil ignorovat. Zuřivě si otíral ústa do rukávu a nadával: „K čertu s tebou, Wen Kexingu!“


< ←KAPITOLA 16. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 18.→ >