Kapitola 15. Krčma

„Mistře, jak si můžete být, tak jistý, že ten, kdo použije převlek, je ošklivější než normálně?“ Zeptala se Gu Xiang.

Wen Kexing promluvil: „Je jedno, jak jsou lidé oškliví nebo krásní. Narodili se s charakteristickými rysy. Jakmile svou tvář změní, je nemožné neuklouznout a neudělat v něčem chybu. Pokud by se udělali krásnějšími, upřelo by se na ně mnoho očí a odhalili by tak chybu ještě snadněji, rozumíš?“

Všichni tři šli po hlavní cestě, která byla uprostřed poledne plná lidí. Zhou Zishu šetřil svou energii tím, že se neúčastnil jejich diskuze a ignoroval Wen Kexingovi občasné pohledy. Při jeho slovech se ale neubránil překvapení. Pomyslel si, že toho ten muž ví opravdu hodně a letmě na něj pohlédl.

To, že byl nyní Wen Kexing středem pozornosti, polichotilo jeho egu a pokračoval dál ve vysvětlování.

„Umění maskování je těžké a existuje mnoho metod. Někteří si změní vzhled tím, že si ‚překreslí‘ obličej – tato metoda vyžaduje pečlivost, protože tím mohou zamaskovat sebemenší nesrovnalost. Jiní si vyrobí masku podobnou lidské kůži. To je mnohem efektivnější metoda a hůře se odhaluje, pokud je maskér ve své práci dobrý.“ Obdařil Zhou Zishua rychlým pohledem.

Gu Xiang využila nově nabytých zkušeností a nahmatala prsty Zhou Zishuovu tvář. Ruce měla hebké a linula se kolem ní osvěžující vůně, která mohla patřit jen mladé dívce. Zhou Zishu se nepokusil uhnout, místo toho se zasmál a nechal ji dělat, co chtěla. Nikdo v tu chvíli nevěděl, kdo koho vlastně využívá.

Po chvíli trpělivého držení se zeptal: „Přišla jsi na něco?“

Pohled Gu Xiang byl plný pochybností a skepticky se podívala zpět na Wen Kexinga: „Mistře, stále mám pocit, že je jeho tvář skutečná…“

„Samozřejmě, že nebude nosit masku z lidské kůže. Ta věc nenechává žádný prostor k dýchání, pro kůži pod ní. Po nějaké době by si jí musel sundat. Proto se ho držím, abych zjistil, zda to udělá.“ Odpověděl Wen Kexing.

Na tváři Gu Xiang se objevilo rozhořčení. „Takže marníte čas blbnutím jen proto, že chcete znát odpověď?“

„Pokud je pod maskou krásná tvář, rozhodně to není plýtvání,“ ukázal na Zhou Zishua.

Po zvážení situace se Zhou Zishu rozhodl, že už nemůže mlčet. „Kdy jsem s tebou blbnul?“

Wen Kexing si dal s odpovědí na čas. „Zatím ses k tomu neměl, ale v budoucnu určitě budeš.“

Pak natáhl ruku, aby se dotkl Zhou Zishuovi tváře. „Když jsem se dotkl tvé kůže na rameni, byl to jiný pocit…“

Zhou Zishu odstrčil jeho ruku a ustoupil. Wen Kexing nespokojeně svraštil obočí a ukázal na Gu Xiang: „Ona se tě mohla dotknout a já nemohu?“

Zhou Zishu si nedbale upravil roztrhané rukávy. „Pokud budeš mladá dívka, tak se budu ochotný i svléknout, aby ses mě mohl dotýkat, kde budeš chtít.“

Gu Xiang si myslela, že je Zhou Zishu jen ubohý žebrák, který měl prostě smůlu, že narazil na jejího mistra, a dokonce s ním sympatizovala. Ale po této odpovědi si uvědomila, že jsou oba jen ptáci, kteří ztratili své peří. Není tedy divu, že se drží pospolu.

Teď mohla jen doufat, že když jsou ti dva spolu, nezpůsobí světu menší katastrofu.

Wen Kexing se obrátil ke Gu Xiang se zamračeným pohledem. Pak si povzdechl. „A Xiang, můžeš jít.“

„Heh?“ Zamrkala nevinně. „Chcete abych odešla?“

Wen Kexing si zkřížil ruce na hrudi a opravdu si přál, aby ji už neviděl. „Svět je nekonečný, můžeš jít kamkoliv kromě Dong Tingu.“

Po chvíli ticha se Gu Xiang pošetile usmála a vyhrkla: „Žárlíte na mě, mistře?“

Wen Kexing se na ní podíval. Gu Xiang okamžitě pochopila svou chybu a dala si facku. „Sakra, ty pitomá hubo, pitomá ukecaná hubo, měla bys…“

„A Xiang.“

Gu Xiang se otočila a s hlasitým odfrknutím odcházela. „Dobře, dobře, už mizím. Nebojte se mistře, odejdu, co nejdál, kam mohu. Je těžké najít třínohou žábu ale ne dvounohého muže! Nikdy v životě bych se Vám neodvážila ukrást muže. Mistře, buďte prosím vy dva mými hosty a pokračujte v tom, co jste dělali…“ S tím žvatláním jim zmizela z dohledu.

Zhou Zishu tu hádku mezi služebnou a mistrem se zájmem sledoval a v hlavě si přemítal tu část ‚kromě Dong Tingu‘, která se zdála mít hlubší význam.

Jakmile Gu Xiang odešla, Wen Kexingovo chování se zcela změnilo. Předstíraně zakašlal a natáhl ruku. „Prokážeš mi tu čest bratře Zhou a povečeříš se mnou?“

‚I když odmítnu, stejně mě bude sledovat,‘ pomyslel si Zhou Zishu. ‚A když budu souhlasit, zaplatí mi jídlo.‘ Pousmál se a žádost přijal.

Wen Kexing je vedl po cestě s rozzářenou tváří, zatímco Zhou Zishu se topil ve svých myšlenkách v době, kdy byl napůl duchem, který poletoval po paláci. Měl na sobě tmavou róbu a prováděl vražedné obchody na tajemném místě plném meruňkových květů. Mohl být nelítostný, ale milost byla dobrá zástěrka. Kdy se stal tak nestoudně nestydatým?

Podíval se na Wen Kexingova záda a pomyslel si, že je mu ten člověk skutečně povědomý podle společnosti, kterou vede.

Když dorazili do krčmy, měli takový hlad, že tiše snědli všechna donesená jídla, jako by se báli, že jim nějaké sousto uteče. Jejich hůlky do sebe občas narazily a následovaly malé hádky o kuřecí a vepřové maso.

Jeden je obdivovatel jídla a druhý miluje jídlo zdarma. Ti dva proměnili stůl v plnohodnotné bojiště s těžkou vražednou atmosférou.

Poté, co pro sebe Wen Kexing vyhrál jeden talíř, usmál se na Zhou Zishua, který čekal na další jídlo.
„Potkal jsem svého soupeře. Není divu, že je teď jídlo o tolik chutnější.“

Zhou Zishu se na něj pohrdavě podíval. „Co, jsi? Zbabělec? Proč všechny ty boje?“

V tu chvíli se ve spodním patře strhl rozruch. Číšník se hlasitě posmíval: „Hej, mladý mistře. Dobře se oblékáš a chováš, proč chceš ale utíkat bez placení? Těch nesmyslů o předplaceném dopisu jsem tady slyšel už mnoho. Který z učenců jsi ty? Jsi absolvent školy? Pokud ano, tak v jaké zkoušce jsi uspěl? A ta kaligrafie…“

Dav kolem nich se smál. Wen Kexing se zvedl, aby se podíval na scénu pod nimi, třel si bradu a zašeptal: „Krasavec…“

Zhou Zishu sledoval jeho pohled. Dole byl rozrušený mladý muž v tmavě modrém oblečení, s flétnou Xiao u boku. [Flétna Xiao-foukaná flétna]
Jeho oblečení na první pohled nevynikalo, ale když se člověk podíval blíže, materiál byl neuvěřitelně nádherný. Nefritová flétna byla tak jemně zpracovaná, a i když nebyl odborník, věděl, že ho musela stát jmění. Zhou Zishu v tom obleku viděl co si známého a tiše se pousmál.

Wen Kexing se zeptal: „Čemu se směješ?“

„Snaží se oblékat nenápadně, ale nakonec odvedl hroznou práci. Připomíná mi někoho, koho jsem znal.“

Zatímco spolu mluvili, neznalý mladík obklopený davem k nim zvedl lesknoucí se oči. Zhou Zishu zavrtěl hlavou, určitě musí být z nejváženější šlechty. Někdo, kdo by se vyznal v rozptylování svým chováním, by se na něj nedíval jako raněná laň. „Bratře Wene, přišla šance na shromažďování zásluh.“

Wen Kexing – zpočátku sledoval výraz svého společníka – se zalekl a začal rukou šmátrat v náprsní kapse. „Jo, máš pravdu, je třeba pomoci krasavci v nouzi…Hm?“

Zastavil se v půlce pohybu a podivně se zatvářil: „Bratře Wene?“

„Ano?“

Přemýšlel jsem, že bys to mohl udělat místo mě, ty.

Wen Kexing se rozpačitě usmál: „Já sám jsem toho za svůj život udělal hodně, není třeba krást tvůj okamžik…“

Zhou Zishu se na něj zadíval.

Po několika sekundách si Wen Kexing povzdechl a svěsil ramena. „Když jsme byli na ulici, pomáhal jsem úskočnému muži, který zakopl a upadl. Dokonce se na mě pousmál… Ha, jak jsem mohl vědět, že se z tak šarmantního člověka stane zloděj?“

Zhou Zishu zvedl obočí a rozhodl se být ještě nestydatější. Od toho člověka by neměl být bit. Ležérně zatahal Wen Kexinga za rukáv, aby si o něj otřel ruku, pak vyndal z kapsy na hrudi jeden stříbrný ingot a hodil ho dolů. Kus stříbra zasáhl stále útočnějšího číšníka do hlavy. Chtěl křičet, kdo to udělal, ale jeho hněv se rozplynul hned, jak zvedl předmět a uvědomil si, že je to nablýskané stříbro.

Pak se ozval Zhou Zishu líným hlasem: „Přidejte mi to k účtu.“

Číšník přirozeně zmlkl a souhlasně sklonil hlavu. Mladý muž v modrých šatech se vděčně na Zhou Zishua podíval a vydal se ke schodům, aby mu osobně poděkoval.

Zhou Zishu ukázal na stůl, který byl nyní prázdný a řekl Wen Kexingovi: „Jeho záchrana je na mě, jídlo na tebe. Pamatuj si, že mi teď dlužíš tři stříbrné liangy.“

Wen Kexing tiše promluvil: „Mohu ti splatit dluh svým tělem?“

Zhou Zishu se nevzrušeně usmál: „Promiň, můj vkus ještě není tak vytříbený.“

Mladý muž došel k místu, kde seděli. Oba skryli své záludné úsměvy a ukázali snad co nejhrdinější chování. Mladý muž se hluboce uklonil: „Jmenuji se Cao Weining, přijměte toto gesto jako můj projev nejhlubší vděčnosti za vaši pomoc.“

„To nic, mladý mistře Cao. Není třeba být tak formální.“ Promluvili oba muži najednou.

Významně se na sebe podívali a snažili se pochopit zvláštnost této situace.

Zhou Zishu zakašlal a jako první odvrátil pohled. „Prosím, posaďte se, mladý mistře Cao.  Jmenuji se Zhou Xu a tohle je…“

„Wen Kexing.“ Usmál se, a přikývnul. Seděl tiše kousek nich a jeho chování bylo dokonalým obrazem gentlemana.

Po poděkování se Cao Weining posadil. Byl učedníkem za Zavřenými dveřmi ze sekty mečů Qing Feng a toto byla jeho první zkušenost v Jianghu.
Oddělil se od svého strýce-mistra a nevědomky narazil na zloděje, proto se teď ocitl v této trapné situaci. Než ho Zhou Zishu zachránil byl opravdu ve své situaci bezradný. V důsledku toho považoval tuto osobu za spravedlivého jedince, a dokonce ani jeho nemocná tvář mu vůbec nepřipadala tak groteskní.

Využívání situace bylo Zhou Zishuovou nejsilnější stránkou. Jeho schopnosti fungovaly na všechny kromě Wen Kexinga. Stačilo pár vět v rozhovoru a Cao Weining už měl pocit, že si mají tak moc blízko, že jim začal vyprávět všechno možné. „Můj strýc a já se účastníme shromáždění v Dong Tingu, ale před pár dny se na panství Zhao stalo něco strašného. Můj strýc a pan Zhao se znají už dlouho, tak mi řekl, abych šel do Dong Tingu napřed a omluvil ho u pana Gao Chonga za zpoždění…“

„Shromáždění v Dong Tingu?“ Zeptal se překvapeně Zhou Zishu.

„Ano.“ Přikývl Cao Weining. „Bratře Zhou, slyšel jste o tragédii rodiny Zhang? A nejen to, před pár dny jsem slyšel, že patriarcha Tai Shan záhadně zemřel ve svém vlastním pokoji a s ním i všichni jeho žáci. Stalo se to během jediné noci podobným způsobem, jako to bylo u Zhangů. Štěstí, že mladý pan Zhang přežil a je teď pod ochranou pana Zhaa, který potvrdil, že za tím stojí duchové z Údolí duchů hory Qingzhu. Tato konference v Dong Tingu je svolána panem Gao s cílem shromáždit všechny hrdiny na světě, aby zničili Údolí duchů.“

Zhou Zishu instinktivně pohlédl na Wen Kexinga – jen aby zjistil, že je muž hluboce zaujatý konverzací. Dokonce se zeptal: „Je to pravda?“

„Absolutně.“ Odpověděl, Cao Weining. „Strýc a já jsme dostali rozkaz od pána, abychom se zúčastnili.“

Tento mladík byl někým, kdo poprvé zažívá skutečný život. Odpovídal i na otázky, na které se nikdo neptal.

Wen Kexing řekl: „Není tvým cílem shromažďovat zásluhy, bratře Zhou? Co takhle doprovodit tohoto mladého přítele. Boj se zlem je určitě jednou z největších ctností, které existují.“

Zhou Zishu se sklopenými očima usrkl vína, protože si nebyl jistý, jaký má Wen Kexing motiv. Cao Weining zatleskal: „Opravdu to tak je. Řekl jste to velmi dobře, bratře Wene. Myslím, že vy dva jste velmi spravedliví a počestní. Je skvělé, že můžeme být přáteli. Proč se mnou tedy nejdete do Dong Tingu?“

Ha, to hloupé dítě. Wen Kexing se pousmál: „Byla by to pro mě čest.“


< ←KAPITOLA 14. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 16.→ >