Kapitola 14. Únik

Zhou Zishu si ho pořádně prohlédl a odpověděl: „Nevím, jak jsi blízko smrti.“

Další slova nestihl říct. Viděl, jak se Wen Kexing prohnul v zádech a vykřikl bolestí, když mu jedna z čepelí projela až po rukojeť do těla. Wen Kexing zbledl v obličeji a jen pronesl: „Ty…“

Zhou Zishu byl zpočátku šokován, ale brzy se vrhl na druhou stranu jeskyně. V rohu zahlédl letmý stín, který byl Zhou Zishu schopen zachytit pohledem jen na krátkou vzdálenost. Stín nedokázal včas uniknout jeho útoku a díky zranění vykašlal krev, která zevnitř skropila jeho masku. Uskočili od sebe na pár kroků, ale stále byli v pozoru, připraveni se vrhnout opět do boje.

Zhou Zishu se sotva slyšitelně ozval: „Oh.“ Uvědomil si, že je borová šiška posledně nezastavila, protože do ní nevložil dostatek síly. Na tohoto maskovaného muže, ale neměl v plánu tolik síly použít, byl to dobrý boxovací pytel.

Najednou se z ničeho nic objevila přízračná postava. Chytila toho muže pod krkem a narazila ho na stěnu jeskyně.

Muž v černém se zděsil: „Vy…“

Wen Kexing zaklonil hlavu a zasmál se, zatímco zvedl druhou ruku a ostří spadlo na zem. Jeho oblečení neutrpělo žádný škrábanec.

Zhou Zishu letargicky promluvil: „Opravdu jsi věřil jeho podvodu? Je to poprvé, co vidím tak hloupého vraha.“

V tu chvíli se na něj Wen Kexing zamyšleně podíval: „Není to s tebou tak hrozné. Máš bystré oči, příteli. Pokud nejsi zraněn, můžeš…“ Nedořekl.

Zavrtěl hlavou a posílil své sevření na krku toho muže v černém. Z hrdla se mu ozvalo chrčení, zatímco v očích se mu zračil nevýslovný strach. Wen Kexing druhou rukou nahmatal jeho trup a zamumlal: „Zlaté brnění…To je dobrá věc, ale škoda, že jím plýtvají na tebe.“

Muž se s velkými obtížemi pokusil promluvit: „Mis…s…M…“

Wen Kexing semknul rty do pevné linky a s hlasitým křupnutím chvějící muž utichl.

Zhou Zishu sledoval, jak jeho společník toho muže zabil, aniž by ho vyslechl. Oči mu trochu potemněly. Udělal jeden krok vzad a se založenými rukama se opřel o zeď. Během toho přemýšlel.

Wen Kexing sundal mužovi masku, aby tak zcela odhalil jeho identitu. Když ho sjel pohledem, usoudil, že by mohlo jít o muže kolem čtyřicítky s malou postavou a vystouplými, krutými lícemi. Na pravé straně měl velké červené mateřské znaménko. Oči měl malé, nos velký a měl zakřivené zuby.

Když ho Wen Kexing doprohlédl, okomentoval to: „Když vidím, jak vypadá, tak si smrt zasloužil.“

Potom zvedl pohled a usmál se na Zhou Zishua: „Souhlasíš, bratře Zhou?“

Zhou Zishu odpověděl: „Mluvíš samé nesmysly.“

Wen Kexing zvedl ruce v gestu uznání: „Jsem velmi poctěn, že si to o mě myslíš.“

Zhou Zishu se posměšně zasmál a prošel kolem něj dál, aby se mohl podívat na tělo. Bylo v něm tolik palčivých otázek, například: ‚Jak se slavná Zlatá zbroj, která před mnoha lety zmizela z Jianghu, dostala do rukou této osoby? Byl to pravý Xue Fang, Oběšený duch? Jak byla stvořena ta podvodní stvoření? Byli to opravdu lidé?‘

Mrknutím oka svlékl mrtvolu a na zádech našel skličující tetování tváře ducha. Zhou Zishu se pozastavil. Tohle nemohl být nikdo jiný než jeden z deseti duchů.

Oběšený? Oběšený duch Xue Fang měl kly?

Fuj…To nebylo hezké a Zhou Zishu okamžitě zanechal těch myšlenkových pochodů, které se hodně podobaly těm Wen Kexingovým. Byli to skuteční duchové, kteří jeho a Zhang Chenglinga pronásledovali po cestě? Nemožné – duchové z Hřebene Qingzhu by se neproslavili, kdyby uměli jen toto.

Proč chtěl oběšený duch zabít Yu Tianjie? A ten, kdo šel opačným směrem byl Potěšený mrtvý duch?

Akt zabití renomovaných postav na okraji Panství Zhao byl přímým důkazem, že to oni byli zodpovědní za masakr v rodině Zhang. Jaký by z toho mělo Údolí duchů prospěch?

A…Vzhlédl k přívětivému Wen Kexingovi a náhle se ho zeptal: „Nehlásal bratr Wen, že po svém odchodu z domu nikdy nikoho nezabil? Proč je tomu právě teď jinak?“

Wen Kexing se zamračil: „To on mě chtěl zabít jako první. Kdybych nebyl dost rychlý a chytrý, jeho dýky by mě zabily.“

Zhou Zishu se usmál: „Byl jsi tak neústupný a tvrdil, že tě tato katastrofa nikdy nepostihne, dobrosrdečný bratře Wene.“

Wen Kexing smysluplně odpověděl: „Podívej se na tetování tváře ducha na jeho zádech, pak se podívej na toho mladého muže, kterého jsme našli. Useknul mu hlavu dřív, než se stihl bránit! Nevidíš to? Dokazuje to skutečnost, že byl tento muž extrémně odporný. Potřeboval snad nějaký důvod k tomu, aby si vzal život dobrosrdečného?“

Zhou Zishu na něj jen hleděl a nic neříkal.

Wen Kexing zavrtěl hlavou a v hlase měl přesvědčení: „Je tak smutné, že dospělý jako ty úplně ignoruje takové zásady. Nedokážu si představit, jak jsi takhle mohl vyrůst.“

Zhou Zishu hodnou chvíli mlčel. Potom ta slova skoro vyplivnul: „Jsem vděčný za vzdělání.“

Wen Kexing rychle odpověděl: „To přeci vůbec nic není. Nebuď tak formální.“

Zhou Zishu se podíval dolů a znovu začal prohledávat tělo. Zatímco sundával brnění, vypadl z oblasti hrudníku malý váček. Opatrně ho sebral a uvnitř našel jiskřivý kousek Skleněného prstence. Byl velký jako dlaň a zdánlivě na něm byly pečlivě vyryté vzory.

Zvedl zlomený kousek a prohlédl si ho pod světlem: „Skleněný střípek?“

Když se na něj Wen Kexing podíval z blízka, jen vydechl a opatrně si ho vzal do rukou, jako by se mohl každou chvíli zničit. „Není divu, že nosil zlatou zbroj. Udělal bych to samé, kdybych to měl ve svém vlastnictví.“

Zhou Zishu byl zvědavý a sledoval vážný postoj svého společníka. „Co to je?“ Nedalo mu se nezeptat.

Wen Kexing odpověděl: „Vypadá to jako jeden z pěti střípků, které tvoří legendární Skleněný prstenec…Myslel jsem si, že jsou to jen fámy, ale vypadá to, že je skutečný. Říká se, že jakmile získáš všech pět kousků, staneš se tím, kdo ovládne celý pugilistický svět v Zhou Yuanu a je jedno, kdo jsi. Někteří říkají, že mají v sobě tyto kousky ukryté příručky největších bojových umění, někteří tvrdí, že se v nich ukrývá mapa, a když se budeš řídit pokyny, dovede tě k předmětu tvých snů a tužeb.“

Trochu neochotně ho poté vrátil Zhou Zishuovi do dlaně a jemně po ní přejel prsty. „Jsou to dobré věci.“ Řekl tiše.

Zhou Zishu chápavě přikývl a poté odrazil Wen Kexingovu ruku. Vložil kus střípku do váčku a nedbale ho odhodil stranou, aby pokračoval v prohledávání těla Oběšeného ducha. Poté, co mrtvolu několikrát přetočil, ale nic nenašel, zamračeně se postavil: „Je to nepříjemné. Jak se teď dostaneme ven?“

Zíral dolů na stále sedícího Wen Kexinga a otráveně pokračoval: „Ptám se tě ‚dobrý člověče‘ Wene! Zabil jsi ho moc rychle. To chceš, abychom se ven prohrabali jako myši?“

Wen Kexing ukázal na střípek: „Ty…To nechceš?“

Zhou Zishu s vážnou tváří odpověděl: „Pokud by byl dokončený kus z pravého Skleněného prstence, stál by majlant. Ale tohle je jen jeho neúplná část, takže je k ničemu. Nechtěli by ho ani v zastavárně.“

Na to se Wen Kexing tiše zasmál a vstal. Následoval Zhou Zishu a ptal se: „Když vidím, jak jsi opatrný, bratře Zhou, proč nevěříš pověstem? Nemáš nějaké přání nebo touhy?“

Zhou Zishu se neobtěžoval ohlédnout: „Neexistuje nic takového jako oběd zdarma. A ani ty to nechceš, tak proč bych měl chtít já? Nemáš nějaké tužby, dobrosrdečný bratře Wene?“

Wen Kexing se na váček podíval a sebral ho. Opatrně si ho vložil do kapsy na hrudi. „A co, kdybych to chtěl?“ Zeptal se.

Zhou Zishu se na něj podíval a jen odpověděl: „Ach.“ Nic jiného.

Chodili tam a zpět po jeskyni a znovu navštívili to místo, odkud seskočili dovnitř. Zhou Zishu cítil rukama zeď, která je obklopovala: „Tato brána se zavřela, když jsme se pokoušeli dostat ven. Takže v té době byl Oběšený duch rozhodně blízko. Ovládací mechanismus může být taky někde kolem tohoto místa.“

Ale oba byli úplně bezradní, co se věštění týče, takže bylo jejich pátrání bezvýsledné. Sedm hřebů se začalo zase mírně ozývat a informovalo Zhou Zishua o tom, že se opět blížila půlnoc. Uplynul tedy celý další den, kdy tady byli uvězněni, a vzhledem k tomu, že byl teď v horším stavu než předtím, bylo nemožné vyhnout se pozření masa té psí šelmy.

Zatímco usilovně přemýšleli, najednou byl někde od jiného dalekého vchodu slyšet slabý hlas: „Pospěšte si! Našla jsem to místo. Zkusím na ně zavolat – Mistře! Mistře! Slyšíte mě? …Mistře, žijete ještě? Pokud ano, dostanu Vás ven, ale pokud chcete jít navštívit krále pekel, nebudu se tím obtěžovat!“

Byla tu Gu Xiang!

Z nějakých neznámých důvodů, poté, co byl pronásledován velkým psem, pokousán příšerou a vyděšený vzhledem Oběšeného ducha, se Zhou Zishu cítil neuvěřitelně vděčně za to, že slyší její hlas.

Gu Xiang dál volala: „Neslyšíte mě, nebo jste už mrtvý? Mistře, pokud se neozvete, tak doopravdy odejdu!“

Teprve potom Wen Kexing klidně promluvil: „A Xiang, víš, co se stane dívkám, které moc mluví a nemají se k činu?“

Zdá se, že jde o speciální schopnost, která přenáší zvuky. Zhou Zishu to u něj viděl už několikrát, bez ohledu na to, kde byl nebo jak tiše mluvil, dokázal svůj cíl velmi jasně slyšet.

Gu Xiang vydala kvílivý zvuk a začala na někoho naléhat: „Pospěšte si. Neslyšeli jste, jak mi mistr říká, abych víc dělala a méně mluvila? Dostaňme ho odsud.“

Potom se začaly ozývat zvuky kopání.

Zhou Zishu si uvědomil, že Gu Xiang nedělala málo, prostě nedělala vůbec.

Trvalo jim čtyři hodiny, než je vykopali. Jako kdyby dostávali ze země dva obrovské tuříny.

Vedle Gu Xiang byl dav mužů, kteří vypadali jako obyčejní dělníci. Pak zakřičela: „Podívejte!
 Vylézají ven!“

Po jejích slovech se už Zhou Zishuovi ven nechtělo.

Wen Kexing zůstal klidný a dostal se ven s obličejem plným špíny. Pohlédl na Gu Xiang a nařídil jí: „Teď už můžeš mlčet.“

Gu Xiang hodila ošklivý pohled po Zhou Zishuovi a vyplázla na něj jazyk.

Kráčel k nim ‚dělník‘ a formálně Wen Kexinga pozdravil: „Mistře, jdeme pozdě.“

Gu Xiang hned zareagovala: „Vlastně jsme viděli stopy, které jste za sebou nechával, ale Zhaové udělali docela zmatek kvůli dvěma záhadným úmrtím a ti zbabělci, kteří se tu potulovali náš postup zbrzdili. Jak jste vy dva mohli takhle skončit?“

Wen Kexing odpověděl: „Viděli jsme smějící se sovu.“

Zhou Zishu se rozhlížel okolo sebe, jako by ho do toho zatáhli. To bylo to poslední, co chtěl.

„Co?“ Zeptala se zmateně Gu Xiang.

Wen Kexing jí vysvětlil: „Smějící se sova znamená přicházející neštěstí, včetně smrti. Proto jsme se museli skrývat pod zemí. Duchové si tak mysleli, že už mrtví jsme a nechali nás na pokoji.“

„Ach!“ Zvolala osvícená Gu Xiang.

Wen Kexing jí poplácal po hlavě a bezostyšně pokračoval: „Měj to na paměti. Jednou ti to může zachránit život.“

Pak pohlédl na ‚dělníka‘. „Starý Mengu, ty šaty ti vůbec nesluší. Příště se obleč jako řezník.“

Starý Meng svědomitě odpověděl: „Ano, mistře.“

Wen Kexing mávl rukou: „Jděte. Nepotřebujeme, aby si lidé díky našemu shromáždění mysleli, že jsme banda zločinců.“

Starý Meng zahvízdal a všichni zmizeli jako pára nad hrncem. Nezbylo po nich žádné stopy.

Zhou Zishu se také spěšně rozloučil, ale Wen Kexing ho nenechal jít: „Bratře Zhou, co kdybych tě následoval?“

Zhou Zishu použil mlčení jako vyjádření své námitky, jen aby Wen Kexing pokračoval: „Jsem dobrý člověk, takže tě mohu naučit umění sbírat zásluhy.“

Zhou Zishu stále mlčel.

Gu Xiang, která upřeně sledovala tento souboj, měla pocit, že je zde zvláštní atmosféra. Nakonec Wen Kexing zasadil smrtící ránu: „Tak s tebou tedy půjdu, ať chceš nebo ne.“

Zhou Zishuovi ztuhl úsměv na tváři, když odpovídal: „Pak buď mým hostem, bratře Wene.“

Při pohledu na Zhou Zishua Gu Xiang konečně pochopila, o čem je přísloví ‚Mezek je poslušný, jen když dostane výprask.‘

Když se podívala na Wen Kexinga, konečně zjistila, jak dokáže být člověk nestydatý, že by zahanbil i zbytek světa. Následovala dva muže a byla na sebe nesmírně hrdá, že se toho během jediné noci tolik naučila.


< ←KAPITOLA 13. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 15. →  >