Kapitola 13. Odhalení

Zhou Zishu se najednou zastavil a zamračil se na vchod do jeskyně.  „Je tu voda a vítr, šance, že nás někdo otráví je malá,“ řekl.

Nedalo se říct, že by byl odborníkem přes medicínu, ale současný císař se během svých let, kdy byl korunním princem, seznámil s mladým šamanem ze Xinjiangu, který byl v hlavním městě držen jako rukojmí. Ten šaman plnil v hlavním městě rozkazy u Údolí šamanů a použil Centrální pláně pugilistického světa jako svůj testovací subjekt své medicíny. Většinu léčiv a jedů pocházejících z jižního Xinjiangu, o kterých v té době nikdo nevěděl, sem přinesl on.

Zhou Zishu možná neměl dokonalé znalosti, ale věděl dost na to, aby si uvědomil, že existuje nějaký jed, který dokáže tak dlouho způsobovat halucinace.

Wen Kexing přikývl: „Takže někdo použil věštění, aby našel způsob, jak nás zde uvěznit? Víš o tom něco?“

Zhou Zishu klidně odpověděl: „Ruch ze tří směrů, osm trigramů a šest stimulací sluchu?“

„Opravdu jsi musel studovat hodně věcí, dokonce i tohle…“ řekl Wen Kexing překvapeně.

Zhou Zishu nebyl nadšený. „Samozřejmě, že jsem to nestudoval. To je vše, co o tom vím.“ Rozhodl se posadit, protože jít dál by pro něj už byl nemožný výkon. Zatímco se opíral o zeď, ránou se otřel o její hrubý povrch. Zachvěl se a zkřivil obličej bolestí. Stále nebyl schopen zpracovat skutečnost, že ho do tohoto stavu agónie mohla dostat pouhá divoká šelma. Ale takový byl jeho život všude, kde se objevil.

Wen Kexing přemýšlel o tom, co všechno věděl o´ třech směrech a osmi diagramech ´ a cítil se intelektuálně nadřazenější. Ale poté, co si vzpomněl, že se Zhou Zishu nechal prodat za dva kusy stříbra, jeho nadšení z převahy opadlo. Posadil se vedle zraněného a naklonil se k němu, aby se podíval na ránu. Byl potěšen neštěstím toho druhého: „Pykáš za to, že ses k té stvůře choval mile jako k malé dívence.“

Zhou Zishu zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit na zotavování a jemu nevěnoval žádnou pozornost.

Wen Kexing tiše vstal, odešel a po chvilce se znovu vrátil. Zhou Zishu ucítil na rameni bolestivý chlad. Otevřel oči a upřel je na Wen Kexinga, který mu pomocí namočeného kusu látky omýval ránu.

Zhou Zishu se instinktivně dotyku vyhnul, ale Wen Kexing mu sevřel rameno: „Nehýbej se.

Zhou Zishu stáhl opět bolestně obličej a zeptal se: „Odkud jsi vzal vodu?

„Řeka. Odpověděl Wen Kexing. Po chvíli přemýšlení dodal: „Je to tekoucí voda, takže je opravdu čistá.

Zhou Zishu cítil, jak se mu zježily vlasy. Věděl, že jde o tekoucí vodu, takže by neměl být problém ji pít ani s ní ošetřovat zranění, ale nemohl přestat myslet na ty podvodní tvory, které se potulovaly pod nimi.

Bystrozraký Wen Kexing ho začal šťastně škádlit poté, co si všiml jeho husí kůže: „Opravdu tě toto dokáže znechutit, když ty sám vypadáš jako otrhaný žebrák?
 No tak pojď, přestaň se chovat jako cudná panna.

Zhou Zishu věděl, že má Wen Kexing pravdu, přesto mrzutě pohlédl na kapesník v jeho ruce. Vůně z něj je jemná a elegantní. Vůně kosmetických přípravků zaútočila na jeho nosní dírky. V rohu kapesníčku byla vyšita malá ale nádherná orchidej. Velikost kapesníčku byla dost velká na to, že by ho mohla používat cudná dívka, ale kdyby patřil muži… Jaký typ člověka by ho byl schopný nosit?

Nemohl si pomoci, ale věnoval Wen Kexingovi zvláštní pohled. Protože kolem sebe nikoho neměli, dovolil si ho poškádlit: „Můj dobrý příteli, proč nosíš věci cudných panen? Má to nějaký svůj důvod?“

Wen Kexing, který z rány opatrně odstraňoval látku potřísněnou krví, oblečení po těchto slovech prudce roztrhl. Zhou Zishuovi uniklo z úst „Au!“ Teprve potom se Wen Kexingovi zlepšila nálada a odpověděl: „Toto je osobní dárek od slavného kurtizána a gentlemana Su Yueho z města Yang Zhou. Neměl ses ptát, pokud jsi ze sebe nechtěl udělat hlupáka.“

Poté se dal do trhání dárku od Su Yueho a jeho kousky použil k pokrytí Zhou Zishuovi rány.

Zhou Zishu netušil, že jsou lidé v Jiangnanu tak otevření. Zeptal se bez přemýšlení, protože i když bylo hlavní město třicet mil od řeky Wang Yue a vládl mu zdegenerovaný císař, nebylo nikde slyšet o pojmu mužský kurtizán.

Wen Kexing se na něj lítostivě podíval: „Narodil ses v Utopii? Jsou všichni z Okna nebes venkovští blázni? Nebo se snad můj odhad mýlí?“

Zhou Zishu se pousmál: „Nikdy jsem neřekl, že jsem…“

Než stihl domluvit Wen Kexing mu rychlostí blesku zablokoval akupunkturní body na hrudi. Pokud by byl cíl na jiném místě jeho těla a byl zakrytý oblečením, Zhou Zishu by nic necítil, ale byl vyčerpaný a neposlušné hřeby byly aktivní, takže pro něj byl tento lehký útok poslední kapkou. Vykřikl a bolestí se předklonil: „Ty…!“

Wen Kexing si promnul bradu a nasadil vševědoucí tón: „Tvá vnitřní zranění jsou velmi vážná, a když vidím, jak jsi schopný, je jasné, že tě Okno nebes nenechá jen tak odejít. Ale co jsem slyšel, tak smrtící pověst sedmi hřebů na tři podzimy není žádný vtip. Přesto vidím, že můžeš stále normálně chodit a vesele tu pobíhat. I když se chováš trochu hloupě, tak za to mohou určitě ty hřeby. Opravdu si myslíš, že mám špatný odhad?“

Zhou Zishu se potil bolestí a vzmohl se jen na zašeptání: „Wen…Wen Kexingu, zahákuj… zahákuj se ke svým předkům…“

Wen Kexing viděl, že ten muž před ním se přestal přetvařovat a říkat nesmysly jako, „bla bla bla bratře Wene cokoli,“ a cítil se dokonale, i když na něj právě nadával. Nonšalantně odpověděl: „Moji předkové jsou teď jen prach, ani neznám jejich jména, takže je to nemožný výkon. Ačkoli, pokud odstraníš svůj převlek a pod ním bude ohromující tvář, budu naprosto ochotný být ti náhradou za své předky.“

Zhou Zishu stále skřípal zuby, tělo napnuté jako struna a ze všech sil se snažil udržet hřeby pod kontrolou. Když Wen Kexing nepřestával mluvit, podrážděně ho přerušil: „Zavřel bys kurva hubu?!“

Wen Kexing okamžitě ztichl, zkřížil ruce a zadíval se bokem bez jediné špetky pocitu viny.

Po nekonečně dlouhé době otevřel Zhou Zishu své krví podlité oči. Přestože nebylo na první pohled vidět jeho skutečný výraz ve tváři, zjevně to nebylo nic příjemného. „Je ráno.“

Hřeby se uklidnily, což znamenalo úsvit – Byli v té podivné jeskyni uvězněni celou noc.

Wen Kexing už také nebyl nervózní a jen přikývl: „Vypadá to, že ten, kdo tě sem vylákal – možná záměrně – tě chce opravdu mrtvého.“

„Kdokoli sem mohl vylákat i tebe.“ Odpověděl Zhou Zishu.

„Je jasné, že šli po tobě. Já jsem dobrý člověk.“ Wen Kexing by nepřiznal porážku.

Zhou Zishu ho ignoroval, zapřel se o zeď a postavil se. Opřel se a začal propočítávat cestu úniku.
Wen Kexing se po jeho boku zeptal: „Nemáš strach, Zhou Xu?“

„Mám.“ Odpověděl.

Wen Kexing na něj s překvapením zíral. Zhou Zishu ale vážně pokračoval: „Ještě jsem nenasbíral dost zásluh. Když teď vstoupím dopekla, kdo ví, do čeho se reinkarnuji.“

Wen Kexing po chvíli úvah pevně řekl: „Předtím jsi určitě nebyl dobrý člověk.“

Nečekal na Zhou Zishuovu odpověď: „Pokud tomu tak je, není už pozdě začínat se shromažďováním zásluh?“

Zhou Zishu se narovnal a vykročil vpřed. „Proč? Neslyšel jsi o přísloví, že ve chvíli, kdy odhodíš svůj meč, staneš se Buddhou?“

Wen Kexing ho dohnal: „Kam jdeš?“

„Jdu se najíst psího masa. Ten, co nás tady uvěznil…“ Řekl Zhou Zishu.

„Který tady tebe uvěznil.“ Opravil ho Wen Kexing.

Zhou Zishu se na něj pohrdavě podíval a pokračoval: „Hlava té šelmy je docela velká. Vydrží nám na pár dní. Kromě ní jsou tady ještě ti podvodní tvorové, takže rozhodně nebudeme hladovět. Nezáleží na tom, kdo ta osoba je. Nakonec se stejně ukáže.“

Wen Kexing se zděsil: „Včera ses bál špinavé říční vody a teď chceš jíst tvory, které v ní žijí?“

„Až budeš k smrti vyhladovělý, necháš se místo toho jimi sežrat?“ Zhou Zishu odpověděl a tím debatu uzavřel: „To je od tebe tak šlechetné, bratře Wene.“

Světlo se do jeskyně nedostalo, ale Zhou Zishu s sebou měl naštěstí nějaké podpalovače, protože před touto situací plánoval noční útěk. Měl také zářivou perlu, kterou ukradl z bohatství na Panství. Perla byla malá, ale stačila k osvětlení místa kolem nich. Slabé světlo vrhalo odraz přes polovinu jeho tváře, a Wen Kexing nebyl schopen vidět ty nepříjemné rysy, jen zářivé oči, které hleděly kupředu a nesly v sobě nepopsatelný náznak hravosti.

Ten pohled mu byl trochu povědomý.

Wen Kexing o tom dlouze přemýšlel, ale nemohl si vzpomenout, ke které krásné tváři ty oči patří,
 tak mlčel.

Ve chvíli, kdy ani jeden z nich nic neříkal, zachytily Zhou Zishuovi uši zvuk dechu, který nepatřil ani jemu ani Wen Kexingovi. Usmál se – Podle očekávání se ten někdo cítí až moc netrpělivě.

Zastavil se u řeky a sklonil se, aby si umyl ruce, a zabil tak další stvůru, která se na něj pokusila tajně zaútočit. Zvedl jí a hodil na zem tak, že tvorovi zlomil vaz a ten naposledy vydechl, aniž by vydal jakýkoliv zvuk. Zhou Zishu si nabral vodu a v klidu se napil.

Wen Kexing – ten samotný krvežíznivý zabiják – zamyšleně na svého společníka zíral, než špičkou nohy odkopl mrtvolu a taky se napil se říční vody.

V tu chvíli prořízl vzduch zvuk letícího ostří. Wen Kexing se tomu vyhnul tím, že ustoupil stranou. Zdánlivě to předpokládal, protože vypadal klidně. Čepel mu zasáhla oděv a se žblunknutím spadla do vody. Zhou Zishu se zasmál, ruce zkřížené a stál stranou, aby si užil tu zábavu: „Vidíš, bratře Wene? Neříkal jsem, že jdou po tobě? Ty rozhodně nejsi dobrý člověk, když vidím, kolik úsilí vynakládají k tomu , aby se s tebou vypořádali.“

Ze všech směrů jeskyně na něj lítaly ostří. Tyto čepele jen prolétávaly kolem Zhou Zishua, jen aby našly cíl na Wen Kexingovi. Čímž vytvořily neprostupnou zeď zbraní – Ale Wen Kexing vůbec nebojoval, jeho technika qinggong byla mnohem lepší, než Zhou Zishu odhadoval.

V mysli však nadával – tento člověk Zhou Zishu byl tak mstivý a malicherný. Nejenže nebyl dobrý, ale byl také naprosto opovržlivý.

Wen Kexing zvedl ruku a odrazil další čepel, která díky zpětnému rázu zavadila o Zhou Zishuovi kalhoty a sám se posadil na zem. „Necháš někoho topit nebo ho pro sbírání svých zásluh zachráníš, můj krásný Zhou?“


< ←KAPITOLA 12. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 14. →  >