Kapitola 10. Podsvětí

Zhou Zishu chvíli hleděl na otisk ruky, pak obrátil mrtvolu tváří dolů a stáhl mu oblečení ze zad. Na nich byl další obtisk ruky ve stejné výšce.

Wen Kexing si povzdechl: „Byl označen, nebo ten útok prošel jeho tělem?“

Zhou Zishu nonšalantně odpověděl. „Nikdo by neztrácel čas, aby si hrál s mrtvými. Útok prošel skrze jeho tělo. Dokážu si vybavit jen jediného člověka, který toho je za posledních padesát let schopen…“

„Je to Dlaň Raksha od Sun Dinga, potěšeného smutného ducha,“ pokračoval Wen Kexing.

Zhou Zishu se na něj podíval, aniž by odpověděl. Klekl si, aby tělo Mu Yunga pečlivě ohledal. To, co našel byly bankovky a stříbro. „Chtěl nenápadně v pozdních hodinách opustit panství Zhao a nesl si své vydělané peníze…“ Zhou Zishu se dotkl vlastní hrudi – stejně jako on.

„Bratře Wene, tato noční sova tu není kvůli sběru květin. Sexuální delikvent s sebou tolik peněz nepotřebuje.“

„Pravděpodobně také nepotřebuje další oblečení, aby se po koupeli převlékl.“ Wen Kexing vykopl ze křoví malý pytlík. Taška byla vyrobena z černé látky a uvnitř bylo nějaké oblečení na převlečení, když se člověk pohyboval mimo domov.

Lesní země byla vlhká a měkká. Byla na ní chaotická mapa stop, ale nezdálo se, že by tady byly známky po boji. Kromě otisku ruky, který způsobil okamžitou smrt, nebyly na těle Mu Yunga žádné další rány ani jizvy. Jeho slavný meč měl u boku, stále v pochvě.

Kung-fu Mu Yungeho bylo rozhodně nadprůměrné. Alespoň se nebránil jako kojenec.  Zhou Zishu zmlkl a přemýšlel, zda si důstojný spravedlivý šermíř z panství Duan Jian domluvil rande s potěšeným mrtvým duchem z údolí.

Skončilo to krveprolitím. Pravděpodobně začali vášnivě, ale vášeň se potom změnila v hněv.

Zdálo se, že než dorazili, byli tam tři lidé. Zatímco stopy Mu Yunga končily zde, další dva lidé se vydali různými směry, což naznačuje, že nemusí spolupracovat. Jeden bez pochyb pronásledoval Mu Yunga na toto místo. Pak si dřepl a prohlížel si jeho tělo stejně, jako to teď dělá Zhou Zishu.

Zhou Zishu si sedl na zem. Má starý zvyk zpochybňovat vše, co mu prolétne hlavou. Cítil vnitřní nutkání následovat stopy, ale racionalita ho varovala, že to povede jen k problémům. Už nebyl mocným vševědoucím vůdcem Okna nebes. Nemělo se smysl zabývat nepříjemnostmi.

Wen Kexing sledoval svého společníka, jak strašně neslušně sedí a vypadá to, že mu bude trvat věčnost, než se znovu postaví. Po dlouhé době to už nevydržel a zeptal se: „Nebudeš je pronásledovat?“

Zhou Zishu na něj pohlédl a stále vedl vnitřní boj.

Wen Kexing po chvíli úvah vykročil ve stopách toho druhého a řekl: „Tak já to udělám.“

Zhou Zishu ho nevědomky následoval a překvapeně promluvil: „Opravdu se chceš podílet na něčem, co není tvoje věc?“

Tvář Wen Kexinga byla vážná. „Někdo zabil pána z panství Duan Jian a já jsem ochotný člověk, který chce sbírat zásluhy, tak proč ne. Stejně se nudím.“

Zhou Zishu cítil, že jeho poslední věta byla až neuvěřitelně rozumná, tak přikývl a znovu se zeptal: „Proč tedy nejdeš za první osobou? Jejich stopy jsou velmi lehké, takže se zdají být všichni tři silní. Hypoteticky řečeno, pokud sem přišel jako poslední někdo z Tai Hu, pak první osobou byl rozhodně Sun Ding – potěšený smutný duch.“

Wen Kexing z něj byl úplně hotový. „Můžeš se za ním hnát, jestli chceš. Možná jsem ochotný nafoukaný člověk, ale také si vážím svého života.“

Zhou Zishu jeho upřímností oněměl. Pozorně sledoval Wen Kexinga a když se náhodou zahleděl na zem viděl, že po sobě Wen Kexing nezanechává žádné stopy.

Byl někým, kdo mohl cestovat, aniž by po sobě zanechal stopu. Někdo jako on řekl, že se bojí duchů a smrti?

Zhou Zishu, který dříve řídil a zkoumal všechny případy v paláci, se rozhodl následovat svou touhu a přijít tomuto případu na kloub. Jelikož už byl blízko smrti, neměl by se na tomto světě už bát a měl by dělat, co jen chce.

Oba zruční a nebojácní muži sprintovali lesem jako hurikán. Na břehu řeky našli toho, koho hledali – Yu Tianjie ze sekty Hua Shan.

Byl zavěšen na stromě, obehnaný stříbrnými vlákny, která vypadaly jako pavučina. Hlava mu skoro spadla z ramen. V mírném větru téměř nedržela.

Kapka krve spadla na zem. To přimělo Wen Kexinga ustoupit, aby se nezašpinil. Potom šťouchl do hlavy Yu Tianjie a tím ji úplně oddělil od těla. Zbytek těla byl stále zavěšen vlákny. Hlava s ránou spadla na zem. Wen Kexing se dotkl těla, rty tisknul k sobě. „Je ještě teplý, zemřel nedávno.“

„Pavoučí hedvábí.“ Zhou Zishu se sehnul k hlavě Yu Tianjie a krátce se nad ní pozastavil. „To je pavoučí hedvábí oběšeného ducha.“

Do Tai Hu opravdu přichází vzrušující časy.

 Zhou Zishu náhle něco zaslechl a zakřičel: „Kdo je tam?“

Za stromem se objevil stín, který odletěl. Vypadal jako obří netopýr a v mžiku byl pryč. Zhou Zishu se bez váhání vydal za ním.

Wen Kexing tam stále stál a mumlal si: „Bojím se umírání, bojím se umírání…Hmm…Proto tady nemohu zůstat sám!“ Pak ho hned následoval.

Zhou Zishu popadl borovicovou šišku. Sevřel ji v prstech a namířil na černý střed zad. Po půlnoci mu však vždy chyběly síly. A díky tomu, že dlouho běžel, šiška jen lehce zasáhla svůj cíl a nic nedopadlo podle očekávání. Ani se neohlédl, jen běžel rychleji.

Zhou Zishu měl pochybnosti, zda je to opravdu skutečný Xue Fang, oběšený duch. Očividně by nebyl schopen se postavit ani proti tomuto muži, ale pokud by to byl opravdu jeden z deseti velkých duchů Qingzhu, utekl by, kdyby viděl někoho jako je on?

Zhou Zishu si užasle pomyslel: „Nejsem žádný kouzelník…“

Z lesa se dostali v relativně krátké době. Za lesem byl hřbitov, který se rozléhal daleko a všude se míhaly plamínky. Vypadalo to, že se oběšený duch dostal na své území. Vypadalo to, že jeho silueta začala být mystičtější. Zhou Zishu si nebyl jistý, jestli si s ním nehraje jen jeho mysl, ale měl pocit, že slyšel, jak se někdo chichotá. Smích se mu na vteřinu ozval hned u ucha, pak z druhé strany až se mu naježily vlasy.

Poté oběšený duch zmizel ve vzduchu mezi plamínky.

Zhou Zishu nedokázal udělat ani krok.

 Wen Kexing stál vedle něj a nazelenalé světlo vrhalo na jeho tvář stín, což mu dodávalo démoničtější vzhled. Nějaké zvíře v dáli vylo, vedle nich vylezla z nory krysa a beze strachu na ně zírala. Mohla sežrat mrtvé maso, protože byly její oči jasně červené.

Oběšený duch zmizel pod starým svatojánským stromem a na jeho větvi seděla sova. Zvíře naklonilo hlavu na dva nezvané hosty.

Zhou Zishu a Wen Kexing hledali kolem stromu, ale nenašli žádné stopy. Zhou Zishu se zamračil: „Opravdu jsme potkali ducha…“

Uslyšel strašidelný smích a obrátil se s husí kůží za Wen Kexingem. Jeho společník ukázal na sovu. Zvuk vycházel z toho strašidelného zvířete.

Sova a Zhou Zishu si dali dlouhý souboj v zírání, než zvíře roztáhlo křídla a odletělo.

Wen Kexing řekl: „Když jsem byl malý, tak jsem něco slyšel. Sovy jsou děsivé jen tehdy, když se smějí, protože někdo zemře. Bojíš se?“

Zhou Zishu zkoumal náhrobek pod stromem. Nebyl na něm žádný nápis. Lhostejně odpověděl: „Už máme dvě těla.“

Bylo pravděpodobné, že měl Wen Kexing zvláštní náladu, tak jeho odpověď ignoroval a s nadšením pokračoval. „Také jsem slyšel, že jednoho dne byl v této malé vesnici člověk, který vlastnil misku s červenou vodou. Misku převrhla sova a ten rok zemřelo dvacet lidí.“

Zhou Zishu zvedl hlavu a podíval se na něj.

Wen Kexing schválně ztišil hlas. „Je to pravda.“

„Proč měl ten vesničan misku s červenou vodou?“ Zeptal se zmateně Zhou Zishu.

Wen Kexing se jeho slovy začal dusit a musel se odvrátit, aby se vykašlal.

Na Zhou Zishuově tváři se objevil slabý úsměv. Najednou položil ruce na náhrobek a lehce s ním pohnul. Pokusil se zatlačit ještě víc a v tu chvíli se se skřípěním objevil vchod vedoucí do temného prostoru neznámé hloubky.

Wen Kexing si pospíšil, aby rychle nahlédl dovnitř. Chodil okolo vchodu a cvakal zuby. „Proslýchá se, že spojení mezi ying a yang vyžaduje mnoho energie Jin, takže musí být u mrtvého stromu – víš, že se tomu říká jinový strom nebo strom duchů?“

Zhou Zishu měl zkřížené ruce a s nic neříkajícím pohledem připomínajícím ducha na něj hleděl.

Popisy Wen Kexinga byly tak živé. „Pod mrtvým stromem je bezejmenný náhrobek a pod ním legendární cesta do podsvětí. Během úplňku sedmého měsíce se potulné duše vyplazí z podzemí, aby se vrátily do smrtelné říše. Cesta ke Žlutému prameni je neuvěřitelně chladná a na konci je vidět brána do pekla. Jakmile ji projdeš, už neuvidíš živé. Podél cesty rostou rovnodenní květiny a pak dojdeš k mostu bezmoci…Hej!“

Zhou Zishu už ale skočil.

Wen Kexing ohromeně zíral na siluetu mizející za vchodem, než skočil i on sám. Přistál stabilně a zjistil, že je tady zem velmi pevná. Vzhlédl a uviděl letmý úsměv Zhou Zishua. „Zajímá se bratr Wen také o cestu do podsvětí?“

Wen Kexing přikývl. Myslel to zcela vážně. „Až budu příště vyprávět své příběhy, tak musím dodávat, že jsou opravdu pravdivé.“

Zhou Zishu zavrtěl hlavou a stále se usmíval. Wen Kexing ho najednou gestem umlčel, zamračil se a pozorně naslouchal. „Slyšíš to? Co, je to za zvuk? …Je to voda?“

Wen Kexing během pár sekund ožil a ujal se vedení, aniž by zapomněl ztišit hlas: „Takže legendy jsou skutečně pravdivé!“

Před nimi byla dlouhá úzká cesta, tak těsná, že nemohli jít vedle sebe, museli se natočit bokem a sklonit se. Pak to bylo docela zvládnutelné. Zhou Zishu si tuto pozici vůbec neužíval, protože si myslel, že je to možná neoficiální cesta, vyhrazená pro ženy a děti.

Nebylo jasné, jak daleko se dostali. Na oba padala špína, ale konec byl jasný a obrovský. Vedl do velké jeskyně s malou protékající řekou neznámého původu a cíle.

Zdálo se, že uvnitř jeskyně fouká vítr, ale nebylo jasné odkud pochází. Ze všech stran na ně doléhal mrazivý chlad.

Dokonce i Wen Kexing v tu chvíli zavřel ústa a už nepochyboval o svých slovech, že „cesta ke Žlutému prameni je neuvěřitelně chladná“.


< ←KAPITOLA 9. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 11. →  >