Kapitola 8. Měsíční stín

Zvuk citery byl neuvěřitelně slabý a přicházel ze všech směrů, jako smrtící pavučina nesoucí zrádné úmysly.

Gu Xiang také cítila, jak se jí při zvuku chvělo tělo. Rychle ale vyhodnotila situaci a přinutila se uklidnit.

Wen Kexing, který ještě před chvílí spal na posteli, se již probudil a tiše stál u okna. Měsíční světlo mu halilo obličej a změkčovalo jeho rysy. Nemrkal, jen upíral pohled někam do tmy.

Jeho stín se táhl daleko za ním. Stál bez hnutí a na obličeji se mu střídal výraz prázdnoty a veselí, který vytvářel obraz mystifikující kamenné sochy. Pod rouškou noci byla jeho nebezpečná aura osvobozena a bez zábran.

Vypadal jako duch bez lidských emocí.

Wen Kexing přejel štíhlými prsty přes okenní mříže a tiše se zasmál: „Dokonce naverbovali ‚Začarovanou píseň‘ Qing Songa. To je muselo stát rozhodně celé jmění. Položil jim jedinou otázku. S kým se chtějí vypořádat.“

Náhle zaslechl, jak se něco bleskově šíří vzduchem. Zvuk byl silný, sotva rozeznatelný, jako kdyby vycházel ze strun starého a nepoužívaného nástroje. Do nekonečné noční oblohy hodila další osoba drobné kamínky.

Letící předměty nevydávaly téměř žádný zvuk, ale tyto nepolapitelné kousky dokázaly jemným způsobem odříznout nekonečnou píseň citery. Ne jako když hodíte kameny do vody a ty okamžitě vytvoří vlnky, které se šíří od místa dopadu, které ani nikdo nemohl vidět.

Podle jeho očekávání píseň ustala.

Wen Kexing se opřel o okno a pozorně poslouchal, oči měl zavřené. Koutek jeho rtů se zvlnil do úsměvu.

Citera najednou znovu zazněla. Její síla se nesla v písni soupeřící s povodněmi a obřími zvířaty. Zdálo se, že se její uživatel uchýlil k vražednému kroku. Prakticky ve stejné době se z vedlejší místnosti ozval pronikavý zvuk. Vypadalo to, že pochází z flétny, ale normálně by flétny nevydali tak ostrý zvuk, až to vypadalo, že se rozletí na kusy.

Mezi intenzivním zvukem flétny a démonickou citerou vypukla bitva s nepravděpodobnými tahy z obou stran.

Zvuky citery se mrknutím oka rozpadly.

Svět byl ponořen do ticha.

Wen Kexing stál stále tam, kde byl. Jen zavrtěl hlavou a zašeptal: „Naši předchůdci se nikdy nemýlili. Je nevyhnutelné, aby šermíř zemřel mečem.“

Poté, co všechno pominulo, Gu Xiang vydechla a otřela si z čela studený pot. „Mistře, řekněte, je ten Qing…Je mrtvý?“

Hlas Wen Kexinga byl tichý. „I kdyby byl stále naživu, všechny jeho meridiány by byly zničeny. Teď je k ničemu. Smrt by pro něj byla nejšťastnějším osudem.“

Najednou otevřel okno a promluvil ještě tišeji než předtím, jako kdyby nechtěl něco vyrušit: „A Xiang, poslouchej. Život bude vždy fascinující. Pokud něco chceš, buď připravena zaplatit za jejich cenu. Používání citery k zabíjení lidí je jistě zábavná věc, ale musíš si dát pozor na ty, kteří tě mohou kousnout.“

Gu Xiang naklonila hlavu. „Kdy mě kousnou?“

Wen Kexing byl trpělivý. „Když jsou silnější než ty.“

Dívka přikývla a po chvilce přemýšlení se znovu zeptala: „Proč musím soupeřit s někým silnějším, když si místo toho mohu vybrat slabšího?“

Otočil hlavu, aby se na ní podíval. Celá jeho postava byla osvícena měsícem, jako kdyby se koupal v jeho stříbrné záři a v jeho výrazech bylo stále těžké číst. Po dlouhé době odpověděl: „Nebo si nemusíš vybrat nikoho a být dobrým člověkem jako jsem já.“

‚Dobrý člověk‘ Wen Kexing poté vyskočil oknem a nechal za sebou zírající Gu Xiang.

Ani Zhou Zishu nebyl v úplně ideální situaci. Tu flétnu vyrobil z nudy během cesty s velmi špatným řemeslným zpracováním. Noty nezněly tak jak by měly a byla rozladěná, takže se k používání nedostal. Nečekal, že by mohla být dnes večer užitečná. Po jediném použití se na ní objevila prasklina. Měl to štěstí, že dokázal zmanipulovat protivníka, aby se ubránil, protože nebyl schopný mu zasadit smrtící úder. Výsledek by se jinak velmi lišil.

Zhang Chengling vypadal, jako kdyby ho zrovna vytáhli z vody. Vzhledem k tomu, že nebyl chlapec dostatečně kompetentní, přestože mu Zhou Zishu pomáhal zakrývat uši, zvuky citery v něm zanechaly vnitřní zranění. Když do zvracel, měl obličej bledý jako papír.

Zhou Zishu se obával, že je příliš mladý a slabý na to, aby sám meditoval, a tak položil dlaně na záda mladšího a ztišil hlas: „Soustřeď se.“

Potom použil svou vnitřní sílu, aby chlapci pomohl a stáhl se ve chvíli, kdy vypadal o něco lépe. Jeho vlastní tělo bylo zalité potem.

Bylo požehnáním, že jsou již blízko Tai Hu, jinak by se cítil neuvěřitelně za to, že téměř nedokázal splnit misi, kterou slíbil. Jelikož po velkou část svého života neudělal žádné dobré skutky, nemohl selhat hned u prvního. To by mu pravděpodobně přineslo smůlu.

V Jianghu nebyl nikdo, kdo by měl tolik informací jako on – bývalý vůdce Okna Nebes. Přesně věděl, kdo byl člověk, se kterým bojoval ve chvíli, kdy šli proti sobě.

Legendy říkaly, že ‚Začarovaná píseň‘ Qing Song byl eunuch, který se rád oblékal jako žena. Barevné oblečení, které nosil, bylo předurčené pro lidi své jedovaté povahy. Díky tomu, že mohl beze stopy vraždit lidi, byl velmi ceněn. Jeho zásadou bylo, že čím více bude placen, tím loajálnější bude k dané osobě.

Jelikož nastalo ticho, Zhou Zishu se domníval, že je buď mrtvý, nebo byl velmi blízko. Kdyby byl tak silný jako předtím, dokončil by ho. Ale teď mu zbývala jen polovina životní energie, takže si nebyl jistý úspěchu. Kromě toho by to mohlo být dost kruté.

Pak uslyšel zvuk tleskání, jak ho někdo chválil: „Jak emotivně provokující byla tato noční melodie. Jak by to mohl někdo po jejím poslechnutí promeškat? Bratr Zhou spojil dnes večer zvuk flétny a citery pod měsícem a jasnými hvězdami. Tato elegance musí patřit pouze ke krasavci.“

Nikdy neviděl nikoho, kdo by namluvil tolik nesmyslů.

Zhou Zishu přemýšlel o tom, jak si vůbec nevšiml, že někdo stojí za oknem. Bylo pro něj těžké, vypořádat se s někým tak nepředvídatelným, i kdyby byl v dobré kondici. Mohl myslet jen jako člověk, který vlastnil takovou moc. Bylo by pošetilé někoho urazit.

Nadechl se, otevřel okno a odhalil tak svou nemocně bledou tvář s matnýma očima. „Krasavec?“ Zeptal se.

Wen Kexing se zděsil, když viděl jeho vizáž, která nevypadal moc příjemně, a lidé by ji dvakrát vidět nechtěli. Poté se otočil a sledoval měsíc.

Zhou Zishu se zvedl a posadil se na okenní parapet, sledujíc toho druhého. Úplněk byl dnes večer obzvlášť jasný. Měsíční světlo bylo studené jako voda a země vypadala jako v mlze.

Zhou Zishu uvažoval, kdo z těch nebezpečných lidí Wen Kexing je. Na druhou stranu si také nebyl jistý mužovými motivy, když se ho rozhodl pronásledovat. Zmatek rostl, čím víc o tom přemýšlel.

Cítil z toho muže zvláštní auru, která nenaznačovala, že by to mohl být obyčejný motiv. Ten muž by určitě neudělal nic, kdyby mu to neprospělo. Sledoval někoho jiného? Sledoval Zhang Chenglinga do Tai Hu? Musí za tím být nějaký plán. Po spoustě myšlenek bez jasných závěrů se pousmál. Staré zvyky nemohou být tak lehce zapomenuty.

Podíval se dolů na Wen Kexinga, který ho nadšeně studoval, a usmál se: „Pokud je bratr Wen opravdu tak zvědavý, co takhle mou slupky odhalit, aby viděl, co se skrývá uvnitř?“

Wen Kexing zvedl obočí: „Podle mne je to v pořádku.“

Jeho ruce se po té větě náhle objevily na tváři Zhou Zishua. Ale ten byl připraven. Zaklonil se a jednou nohou kopl do Wen Kexingova zápěstí.

Za pár vteřin si rozdávali rány sem a tam, že by se z toho divákovi zatočila hlava.

Zhou Zishu měl pocit, že je v nevýhodě, protože jeho poloha na parapetu byla omezena jen na pár pohybů. Sklonil se, aby se vyhnul další ráně a seskočil dolů. Noc však pro něj nebyla vhodná doba. Kromě předchozích trápení v tu chvíli působila intenzivní bolest hřebíků, která ho zpomalovala.

Wen Kexingova dlaň se z ničeho nic dostala až moc blízko jeho trupu, ale než muž zasáhl, náhle se zastavil.

Zhou Zishu se podíval dolů a zahlédl dlaň, která se téměř dotýkala jeho hrudi. Jeho výraz byl klidný jako vždy. Usmál se: „Děkuji bratře Wene, že ses nade mnou slitoval.“

Vyrušila ho ta samá dlaň, která se mu opět dostala k tváři. Wen Kexing se nad tím nezastavil, když ji pomalu pohladil prsty. Zjevně chtěl zjistit, zda je to skutečně lidská kůže.

Zhou Zishu stál nehnutě dokud neuslyšel zvuky. Gu Xiang pohlédla dolů z okna a téměř v okamžení opět zase zalezla a zvolala: „Ach můj bože, jak on je hrubý!“

Správně. Přesně na to také myslel.

Wen Kexing u něj stál velmi blízko a s vážnou tváří – vážnost v jeho tváři vypadala v měsíčním svitu nejednoznačně, což u něj vyvolalo dojem, že je opravdu hrubý.

Gu Xiang se neobtěžovala být zticha: „Ó bože, oslepnu!“

Zhou Zishu si odkašlal a o krok se vzdálil, aby se uklidnil. Nepovažoval tuto situaci za veselou ale za trapnou. „Viděl bratr Wen něco zvláštního na mém obličeji?“

„Lidská kůže.“ Odpověděl Wen Kexing po chvilce zamyšlení.

Zdálo se, že Zhou Zishu tiše souhlasil.

Wen Kexing zíral na jeho ruce. „Zvláštní… Jak zvláštní. Připadá mi, jako by se s tvým tělem něco stalo.“

Zhou Zishu nerušeně odpověděl: „Je těžké to přiznat, ale vlastně jsem se s tím narodil.“

Pokud by to někdo jiný pozoroval – samozřejmě kromě Gu Xiang -, určitě by dospěl k závěru, že jeden z těchto mužů je šílenec.

Wen Kexing se cítil trochu mimo své vody a naposledy se podíval na Zhou Zishua. Potom odešel někam do tmy. Gu Xiang znovu vystrčila hlavu a oči se jí smály, zatímco říkala: „Mistr je teď schopen přijmout realitu této věci a vsadím se, že navštíví svého krásného přítele v domě Gou Lan. Je dobře, že je pryč. Teď se můžeme všichni odebrat ke spánku.“

Mezi nimi a Wen Kexingem byla značná vzdálenost, ale aniž by se ohlédl, doléhal k němu jasný hlas Gu Xiang.

Řekl: „Co, jsi to právě řekla, A Xiang?“

Gu Xiang se vylekala: „Nic! Jen mluvím do větru!“

Pak se rychle vrátila dovnitř-jako by si chtěla nechat odpověď pro sebe.

Teprve potom Zhou Zishu vydechl a uvolnil napětí těla. Se skřípáním zubů se opřel o zeď a nevydal žádný zvuk.

Měl štěstí, že jeho bolest přicházela postupně a uvolňovala se. Počkal, než mu bude lépe a potom se vrátil zpět do pokoje.

Dnešní noc se zdála být delší než obvykle.

O tři dny později dorazili Zhou Zishu a Zhang Chengling-který po několika dnech viditelně zhubnul-k Tai Hu.

Zaklepal na dveře, a než stihl něco vysvětlit, komorník zírající na Zhang Chenglinga vykřikl: „Jsi…jsi Chengling? Opravdu jsi Chengling?“

Potom otočil hlavu a zařval na služebníky: „Jděte informovat rychle pána! Mladý pan Chengling je tady! Mladý pan Chengling je stále naživu!“

Uplynula jen krátká chvíle, než do dveří přišel sám pan Zhao Jing z Tai Hu, aby je pozdravil. Zhang Chengling padl na kolena. Zdálo se, že se ty špatné zprávy rozšířily už všude. Stáli tam spolu a plakali, než se ozvaly fanfáry, které je zvaly dovnitř.

Konečně už nebudou jeho předkové pronásledováni, uvažoval Zhou Zishu. Být dobrým člověkem je opravdu vyčerpávající.


< ←KAPITOLA 7. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > <  KAPITOLA 9. →  >