Kapitola 3. Opuštěná svatyně

Zrovna teď v této fázi života nebyl Zhou Zishu v ničem znepokojen – Koneckonců se mu dvořila smrt, takže vulgárnost rybáře ho nerozhodila.

Loď se klidně plavila po vodě. Na druhé straně řeky zvolala melodicky mladá žena: „Prodávám vodní kaštany! Chcete nějaké?“ Připadalo mu, jako by se právě tok řeky zpomalil. I kdyby v tuto chvíli zemřel, stálo by mu to za to, zauvažoval Zhou Zishu.

Ta myšlenka ho napadla už kdysi – Předtím, když byl uprostřed výstupu na horu Nesmrtelných v Penglai. Ale pak si vzpomněl, že nenavštívil všechny přírodní krásy Jiangnanu, tak odešel dolů na jih a s tou myšlenkou se znovu objevil na tomto místě. V jeho nitru se vznášela neznámá emoce. Kousl do suchého a tvrdého koláče. Ze všech sil se snažil žvýkat a polykat. Potom v rozjímání pohupoval hlavou ze strany na stranu. Cestoval přes Jiangnan, ale ještě tady byly tři slavné hory a pět posvátných hor. Byla by škoda, kdyby se tam nezastavil.

Z toho důvodu zahodil všechny své myšlenky na to, že by zde mohl zemřít.

Najednou, jako kdyby se zadusil vlastními slinami, přestal rybář nadávat. Sklonil se, hlavu stočenou neurčitým směrem ani nemrkl.

Zhou Zishua to zaujalo, a tak vystrčil hlavu z paluby lodi, aby následoval pohled starého muže.

Viděl ho zkoumat dva lidi, kteří šli po břehu řeky – byli to dobře vypadající muž v šedém a krásná mladá dívka ve fialovém, kterou potkal u krčmy. Rybář mohl být starý, ale byl výjimečně vnímavý, a když se na něj podíval blíže, tak mu pod neposlušnými vlasy byl vidět pevný pohled, měl silné ruce a byl svalnatý. Bylo jasné, že je v něm víc, než se na první pohled zdálo.

Pár, který starý muž sledoval, také nebyl rozhodně obyčejný. A protože to věděl, byl v pozoru.

Hezká dívka byla temperamentní, ale bez pochyby kráčela několik metrů za mužem, aniž by jedinkrát překročila svou hranici.

Zhou Zishuovi stačil jediný pohled, aby věděl, že tato dívka byla buď služebná, nebo konkubína. Mohla být trochu zlomyslná a krásná, čehož si vážil, ale nakonec už patřila někomu jinému, takže na to přestal myslet a svůj pohled sklopil zpět k suchému tvrdému koláči.

Nakonec byl přeci jen Jianghu. Nejednoznačnost byla jednou z jeho základů. Pokud byl císařský dvůr bojištěm slávy a moci, byl Jianghu bojištěm mezi bílou a černou. Někteří tomu však nedokázali porozumět a brali titul putujícího hrdiny příliš vážně, dokud nezemřeli.

Ale jak se to všechno týkalo bezohledného bezdomovce, jako je on?

Poté, co rybář přestal nadávat, cítil se Zhou Zishu poněkud znuděně, a tak začal provokovat: „Hej, staříku, tomu koláči chybí trochu chuti. Nevadí mi, jestli máš špatnou nebo dobrou sůl, mohl bys mi nějakou dát.“

Rybář začal znovu zuřit: „Jak to, že stále mluvíš takové hovadiny, když máš plná ústa? Ty chamtivý malý hovno! Až budeš hladovět tři dny, uvidíme, jak si budeš stěžovat…!“

V okamžiku, kdy otevřel ústa, chrlil se mu z nich nekonečný proud slov. Zhou Zishu se usmál, jedl svůj koláč s ještě větší vervou a cítil se trochu nestydatě.

Překročení řeky stálo jen pár mincí, ale Zhou Zishu stejně po rybáři hodil jen stříbrnou hrudku. Ten se necítil vůbec zavděčeně nebo nezasloužile, prostě si ji vzal a odešel, tváříc se jako nespokojený dlužník. Nemohl se dočkat, až toho pobudu vyhodí z lodi hned jak se dostanou na druhou stranu.

„Ztrať se, zmiz! Nezdržuj mě, mám na práci důležitější věci!“

Zhou Zishu klidně dojedl koláč, protáhl se a opustil palubu. Zatímco žvýkal, odpověděl: „Musíte se snad reinkarnovat nebo tak něco? Proč ten spěch?“

Rybářovi oči byly vykulené, velké jako talíře, a vypadaly, jako by se snažily proklít celou rodinu a předky toho spratka. Svou zuřivost ale spolkl, když si na něco vzpomněl, místo toho s reptáním odplul.

Bylo dobře, že tento rybářský čin byl jen převlekem za jeho podnikáním. Kdyby byl skutečně jedním z nich, byl by to naštvaný chudák.

Zhou Zishu hleděl na vzdalující se loď a záměrně zamumlal výraz absolutní literární dokonalosti:
„Do prdele.“

Po většinu svého života se mísil s kultivovanou, ale zdegenerovanou stranou společnosti, vše, co dělali, bylo samé Konfucius tady a Konfucius támhle, nikdy z úst nevypustili žádné hrubé slovo. Cítil neuvěřitelné potěšení poté, co zaklel, jako kdyby s tím roky jeho frustrací zmizely.

A k jeho překvapení se ukázalo, že je klení příjemná věc. Culil se od ucha k uchu, a ještě jednou zašeptal: „Jíst taková hovna, bastarde. Sebral jsi peníze a ani jsi pořádně nedělal svou práci.“

Když se nad těmi slovy zamyslel, měl pocit, že jsou ještě víc sladší, a to mu hodně zvedlo náladu. Spokojeně kráčel po břehu řeky.

Zhou Zishu cestoval celý den sem a tam a za soumraku se dostal na kraj města. Našel rybník a důkladně se omyl, protože ani on sám už ten zápach nemohl vydržet. Alespoň trochu by mohl vypadat jako dobrý člověk. Přemýšlel o tom, že najde místo, kde by mohl zůstat přes noc. A po dalších několika stech metrech chůze narazil na zchátralou a opuštěnou svatyni. Postel si udělal ze sena a usnul u nohou sochy Buddhy.

V hluboké noci si nemusel dělat starosti a mohl bezesně spát až do rána, nebýt náhlých kroků a lidských hlasů.

U dveří svatyně se objevily tři siluety silně zapáchající krví. To ho přimělo otevřít oči a zamračit se.

Zraněný měl na sobě klobouk a podpíral ho mladý chlapec, který v sobě měl nějaké základy kung-fu, ale jeho energie byla stále nestabilní. Byl jako nemocný býk, který sám sotva popadal dechu, ale usilovně pomáhal zraněným. Poslední osobou byla stará žena oblečená jako služebná, která se za nimi potácela s vakem v ruce.

Mladík prošel dveřmi a opatrně skenoval svatyni jako zraněné zvíře. Nevšiml si Zhou Zishua, protože ten byl ukryt ve stínu sochy a skoro nedýchal. Chlapec se otočil k muži s kloboukem a tiše řekl: „Strýčku Li, pojďme se na chvíli schovat sem. Tvá zranění…“

Nestihl dokončit větu, protože ten, s nímž mluvil a snažil se mu pomoci, mu nevěnoval žádnou pozornost. Muž se snažil ze všech sil zůstat na nohou, aby mohl pozdravit Zhou Zishuovým směrem: „A vy jste…Příteli…?“

Poté zvedl pohled a Zhou Zishu uviděl, že se jedná o rybáře, se kterým se už předtím setkal. Na zádech měl sečnou ránu mečem a jeho oblečení bylo nasáklé karmínovou krví. Mladík stál v pozoru.

„To jsi ty!“ Rybář se hořce zasmál: „Sakra, samozřejmě, že je to ten spratek bez domova.“

Klopýtl dopředu a než stačil spadnout, chlapec ho rychle chytil a chtěl posadit, ale protože neměl dost síly, oba spadli na zem, až chlapec zavzlykal: „Strýčku Li…“

Rybář dostal najednou křeč. Zhou Zishu si nemohl pomoci, ale začal mu zkoumat zranění. Když si všiml podivné fialové barvy smíchané s normální rudou krví, věděl, proč má rybář tak smrtelně bledé rty. Zamračil se.

Stařík se ze všech sil snažil usmát a promluvil tichým hlasem: „Není to tak, že by ses o své předky nestaral, chlapče. Můžeš už přestat brečet? Ještě nejsem mrtvý…“

Žena si také utírala slzy: „Starý Li, co by si náš mladý pán počal, kdyby se ti něco stalo?“

Zíral na ni a s velkými obtížemi se nadechl. Roztřeseně promluvil k chlapci: „Já…Jsem jen někdo bez budoucnosti…Ale tvému otci jsem dlouho něco dlužil. Kromě svého života nemám nic jiného, čím bych ten dluh mohl splatit…“ Zakašlal a pak hned zase křečovitě pokračoval: „Mladý muži, pamatuj si to pořádně…“

Nestačil chlapci říct, co chtěl, protože se zvenčí ozvaly spěšné kroky. Do svatyně vešel muž oděný v černém. Neobtěžoval si zakrýt ani obličej, na kterém byla jizva po říznutí nožem. Když ty tři viděl, jak se krčí v koutě jako krysy, jeho ústa se zkroutila do krutého úšklebku. „Vedl sis dobře, když jsi byl schopen utéct tak daleko.“

Chlapec si zkousl rty. Vytáhl meč, který měl připnutý u pasu a vrhl se na muže v černém: „Zabiju tě!“

Bylo strašně nešťastné, že jeho úžasná rychlost nebyla podpořena dostatečnými dovednostmi. Bez ohledu na to, jak slibně vypadal, jeho pohyby byly nemotorné a bylo vidět, že je nezkušený. Než stihnul zasáhnout, byl odzbrojen pouhým pohybem ruky a po úderu do břicha byl odhozen několik metrů zpět.

Chlapec se zastavil, čelo pokryté potem. Beze strachu zakřičel a znovu zaútočil holýma rukama.

Rybář chtěl také vstát, ale byl tak těžce raněn, že zase hned spadnul.

Nepřítel se chladně usmál: „Podívejte na toho králíka, jak se snaží kousat.“ Vyhnul se útoku, pokrčil prsty s úmyslem udeřit doprostřed chlapcových zad. V měsíčním svitu se zdálo, jako by ty prsty nebyly z lidského masa a krve. Zářily slabě modrou barvou a byly připraveny zasadit smrtící úder.

Zhou Zishu do toho původně nechtěl strkat nos, ale měl s tím rybářem spojený osud, protože s ním byl na ‚stejné lodi‘, a chlapec byl příliš mladý na to, aby ho v jeho věku potkala smrt. Vzal si do ruky malý kámen, ale než ho stihl hodit, ozval se najednou zvuk flétny. Muž v černém sebou trhl a spadl na zem, takže chlapec klopýtl, když sáhl jen po vzduchu.

Uslyšeli jemný ženský hlas: „Jaký člověk tady uprostřed noci šikanuje starší a děti? To je tak odvážné.“

Zhou Zishu se polekal, protože mu ten hlas byl docela známý. Stáhl ruku s kamenem a vrátil se na místo své prozatímní postele, aby tiše sledoval, jak se budou věci odvíjet.

Ve výrazu muže v černém se cosi změnilo. Jeho pohled se chvěl. – Zhou Zishu si myslel, že je to kvůli jizvě, která ho bolela.
Jeho tvář ztuhla a navzdory své brutalitě teď vypadal trochu legračně. Zlostně promluvil: „Ukaž se, ty děvko!“

U dveří se objevila mladá dáma s úsměvem na tváři. Zhou Zishu ji znal jako slečnu v purpurovém, která mu předtím hrozila, že ho otráví. Jakou roli dnes vlastně měl, když se s polovinou těch, co tady jsou už předtím setkal.

Dívčin pán nebyl nikde vidět. Naklonila hlavu a s nevinným výrazem se opřela o dveře. Prstem se lehce škrábala na tváři. „Ty starý nestydatý parchante, jak se opovažuješ útočit na staré lidi a děti? Neušetříš ani někoho, kdo je před dveřmi smrti?“

‚Ten, kdo je před dveřmi smrti‘, rybář, který byl před pár hodinami energetický a nadával, se teď tiše hroutil.

< ←KAPITOLA 2. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 4. → >