Kapitola 1. Tian Chun

Rozloučení s Císařským dvorem

Varování: Lehký krvák

Na nádvoří kvetly švestky. Květy padaly na zem, na sníh, který ještě neroztával a na první pohled splývaly. Vítr si hrál s květy a nesl je po dvoře.

Soumrak padl jako opona a na střechách se odrážel chladný měsíční svit, jako vodní hladina.

Až vzadu na malém nádvoří, napůl krytém kvetoucími stromy, byla v rohu brána. Vypadalo to, že tam stála už dlouho. Strážili u ní dva dobře stavění muži, s brněním a zbraněmi. Prostor za branou se zdál být velký. Průchod byl ale úzký, stísněný a tyčil se nad dlážděnou cestou, která vedla do vězení. Atmosféra byla temná a těžká se zápachem smrti.

Slabá vůně květů se přes dveře nedostala.

Další stráže stály se svými zbraněmi uvnitř. Chránily cely, které měly mříže silné, jako paže dospělého muže.

Po temné úzké cestě uvnitř věznice se lze setkat se třemi velkými dveřmi, skrývající mechanizmy. Všechny jsou přísně střežené. Za těmi dveřmi nebyla žádná známka pozemského života. Jakoby ta dlouhá cesta, která sem vedla, halena v závoji mlhy, byla cestou do podsvětí, plná krutých duší a osvětlena blikajícími světélky.

V cele na konci věznice se ozval tichý mužský hlas, který něco pronesl, pak následovalo ticho a unavený povzdech.

Najednou tmu prořízl výkřik a na okamžik všechna světla pohasla. Křik tak trhal uši, jako kdyby to bylo umírající zvíře, až nejednoho člověka zamrazilo.

Jeden ze dvou strážných, kteří stáli venku zády k cele, vypadal mladě a nezkušeně. Když zaslechl výkřik, neubránil se třesu těla. Podíval se na svého společníka, ale ten se tvářil, jako kdyby byl hluchý a stál rovně bez jediného hnutí. Takže i on se uklidnil a sklopil pohled k zemi.

Ale ten výkřik zesílil a trval dlouho. Muž stále křičel, dokud nezačal chraptět a nedošel mu dech. Z výkřiku bylo slyšet jen sténání, vzlyky a další důkazy jeho utrpení.

Nováček cítil, že má po celém těle husí kůži.

Asi po hodině všechno utichlo. Netrvalo dlouho a dva strážní vyvlekli napůl mrtvého muže ve středních letech. Jeho paže bezvládně visely, hlava skloněná stranou, vlasy nasáklé potem, rty do krve prokousané, rudě zbarvená pěna v koutku úst, kromě sedmi hlubokých karmínově zbarvených ran v akupunkturních bodech na hrudi, nebyl jinak zraněn. Byla to děsivá podívaná.

Mladý strážný si nemohl pomoct, ale sledoval muže, dokud nezmizel za kamennými dveřmi.

V tu chvíli se za ním někdo ozval: „Lituješ toho, co jsi teď viděl?“

Viditelně se třásl strachem a otočil se zpět, aby viděl, jak se za ním tiše objevuje muž v tyrkysových šatech.

Druhý strážný poklekl, tak ho následoval.

„Můj pane.“

Vypadalo to, že tomu muži v tyrkysovém rouchu je něco málo přes dvacet let. Šel vzpřímeně, ale na jeho pleti byly vidět známky nemoci. Jeho obličej byl ostře řezaný, oči jasné, husté řasy, které skrývaly pohled na jeho tvář. Což se zdálo, že mu nevadilo. Při vzácné chvíli, kdy muž vzhlédl, byl vidět v jeho očích mráz.

Když člověk přidá elegantní sklon nosu a pohrdavě zvlněné rty, byl hříšně krásný.

Muž si všiml jeho roztržitého chování a jemně se usmál: „Musíte být nový.“

Mladý muž přikývl: „Ano, můj pane.“

Dvakrát ho poklepal po rameni: „Pak si musíš pamatovat, že ode dneška už není ten titul můj. Jednoduše mi příště řekni pane Zhou.“

Mladý muž s úctou rychle vzhlédl a znovu se poklonil. „Ano, pane Zhou.“

Přikývl a mávl rukou: „Vy dva můžete odejít, chci chvíli pro sebe.“

Oba strážní poslechli a odešli bok po boku. Mladší strážný si nemohl pomoct, ale na vteřinu se ohlédl, aby viděl muže v rouchu, jak se opírá o zárubeň a na něco hledí, i když bylo všude prázdno. Nějak si pomyslel, že ten muž vypadal, jako kdyby chtěl odejít někam hodně daleko.

Poté co byly první železné dveře spuštěny, starý strážce vedle něj se najednou tlumeným hlasem ozval: „Když jsi teď viděl přívětivého, laskavého a učeného Pána, uvěříš tomu, že to byl on, kdo na tři podzimy do starého Biho vtloukl hřebíky Sedmi otvorů?“

Mladík na něj šokovaně pohlédl a bělovlasý stařík si povzdechl: „Je toho ještě hodně, čemu nerozumíš. Pokud se přidáš k ‚Tian Chuang‘ – Okno nebes, není cesty zpět. Útěk bude mít za následek pouze smrt, nebo přímé zneškodnění.“

Do roku 4 za vlády Rong Jia v Da Qingu by pouhé zaslechnutí názvu ‚Tian Chuang‘ vyděsilo celý dvůr.

Nikdo nevěděl, kolik jich je ani kde se nacházejí. Byli organizace sběračů informací a zabijáků loajálních pouze císaři a jejich síla mohla sahat až na hranice země. ‚Tian Chuang‘ byli vytvořeni císařem He Lianyim z rodu Rong v době, kdy byl korunním princem a teď už jsou plně sestaveni a přísně řízeni.

A vůbec první vůdce ‚Tian Chuang‘ byl muž v tyrkysových šatech, bývalý Lord ze Si Ji: ‚Pan Zhou‘ Zhou Zishu.

V ‚Tian Chuang‘ nebyla žádná tajemství, ať už se jednalo o dvorní záležitosti nebo rolnické problémy, proto jedním z jejich pravidel bylo, že dokud mohl člověk stále mluvit, nemohl organizaci opustit. Pokud tedy nebyl mrtvý nebo sám nepožádal o vtlučení hřebíků.

A trest ‚Hřebíky sedmi otvorů na tři podzimy‘ znamenal, že byl člověk bodnut otrávenými hřebíky do sedmi nejdůležitějších akupunkturních bodů v horní části těla, které zablokovaly jeho osm meridiánů, čímž poškodily jeho bojová umění, schopnost mluvit a hýbat se. Po třech letech, kdy se jed rozšíří do celého těla a vnitřností, člověk zemře.

Ty tři roky by žili bezcílně a zakusili by bolest horší, než je samotná smrt.

Ale i tehdy, ještě někteří chtěli dobrovolně uvést do blízkosti kómatu, jen aby opustili ‚Tian Chuang‘.

Ty tři roky pro ně byly největší laskavostí.

Poté, co všechny propustil, se Zhou Zishu vrátil do malé cely, zavřel dveře a s rukama za zády přecházel zamyšleně po místnosti. Potom se v rohu místnosti zastavil a vytáhl malou krabičku s hřebíky uvnitř. Ty děsivé malé věci s sebou nesly ponuré aroma, které se nepodobalo švestkovým květům. Zhou Zishu se zhluboka nadechl a poté si svlékl šaty.

Vypadal relativně dobře vypracovaný, ale jakmile si svlékl šaty, objevilo se scvrklé tělo, jako kdyby z něj něco úplně vysálo život. Na jeho ztrhaném těle bylo už šest hřebíků, které se už téměř staly jeho součástí.

Podíval se dolů na své tělo, posměšně se na sebe usmál a vzal nedaleko ležící nůž. Lehce zaťal zuby a rychle rozříznul kůži, kterou byly hřebíky přerostlé. Jako kdyby už byly součástí jeho těla. Jeho hruď rychle zalila krev, ale hřebíky znovu vypadaly jako nové.

Jako by tím něco uvolnil, vykřikl bolestí, opřel se o zeď za sebou a svezl se po ní na zem. Jeho tělo se nekontrolovatelně chvělo. Rty měl smrtelně bledé, zuby stále zaťaté. Najednou se začal zmítat, oči rozevřené dokořán a v druhé chvíli nechal víčka klesnout a hlavu si opřel o stěnu.

Bledý a pokrytý krví vypadal jako mrtvola.

Do úsvitu se muž svinul v rohu cely. Jeho oči se pak pomalu otevřely a on se pokusil vstát, ale slabé nohy mu to nedovolily a znovu spadl. Po druhém pokusu se mu trochu podařilo vstát, natáhl se pro hadřík a namočil jej do vody, aby ze sebe opatrně setřel zaschlou krev. Upravil se a poslední hřebík si schoval do roucha.

Zhluboka se nadechl, otevřel dveře a vyšel ven.

Když opustil vězení a vydal se na nádvoří s květinami pokryté sněhem, ucítil Zhou Zishu uvolňující vůni, která do něj hluboko pronikla a zbavila ho pachu krve. Chvíli stál pod švestkovým stromem, voněl po květinách a nevědomě se usmíval.

Potom se vrátil k povzdechu a pokorně promluvil: „Je tu někdo?“

Z ničeho nic se vynořil člověk oděný v černém, poklekl a čekal na rozkazy. Zhou Zishu mu podal matně zbarvený velitelský token a řekl: „Řekněte hlavnímu sloužícímu Duanovi, aby mě doprovodil na setkání s Jeho Veličenstvem.“

Muž vzal token a zmizel tak rychle, jako kdyby tam nikdy nebyl.

Hlavní sloužící Duan Pengju byl povýšen samotným Zhou Zishuem poté, co převzal ‚Tian Chuang‘ a pracoval pouze na jeho rozkazy. Byl schopný i nestydatě ambiciózní.

Někdy v tom muži viděl Zhou Zishu mladší verzi sebe samotného.

Rychle ho s tokenem v ruce přivítal Duan Pengju. Ten byl zmatený, protože se lidé z organizace zjevovali zřídka kdy a s výjimkou jejich vůdce neměli šanci se setkat s Jeho Veličenstvem.

Zhou Zishu toho moc neřekl, ale chtěl, aby zůstal na snídani.
„Pojďme,“ řekl potom a počítal s tím, že císař nechá uspořádat brzké setkání u dvoru.

Cestou do paláce ho mlčky Duan Pengju následoval, i když přesně věděl, co je záměrem jeho pána.

Ti dva se konečně dostali do císařovi pracovny, a jelikož už je Jeho Veličenstvo He Lianyi čekal, nechal je okamžitě poslat dovnitř. Po pozdravech Zhou Zishu vytáhl z rukávu bambusovou trubičku a předal ji He Lianyiovi.
„Vaše Veličenstvo, tady je výsledek poslední mise.“

Lianyi si trubičku vzal, ale hned jí neotevřel. Místo toho se zadíval na Zhou Zishua a zamračil se: „V poslední době se ti moc dobře nedaří. Je důležité, abychom zavolali císařského lékaře. Nespoléhej se jen na svou mladistvou sílu a nepřehlížej všechna svá vnitřní zranění.“

Zhou Zishu se usmál, ale nepřikývl, pouze odpověděl: „Jsem znepokojen starostí Vašeho Veličenstva.“

Lianyi pohlédl na Duan Pengjua a po chvíli překvapení se zeptal: „Proč jsi tady taky? Už je to dlouho, co jsem tě naposledy viděl, stále jsi v dobrém rozmaru, vidím.“

Duan Pengju se usmál a přimhouřil oči: „Je mi velkou ctí, že si mě Vaše Veličenstvo stále pamatuje.“

Lianyi cítil, že mu Zhou Zishu chce nahlásit něco jiného, a tak nejdřív z bambusové trubičky vytáhl list. Rychle ho pročetl a s úsměvem ve tváři zvedl hlavu k Zhou Zishuovi. „Bylo to provedené perfektně. Čím, chceš být tentokrát odměněn, Zishu?“

• Na to čekal.

Zhou Zishu najednou poklekl, Duan Pengju ho hned následoval, protože nevěděl, co jiného dělat.

Lianyi se zamračil. „Co, to děláš?“

Zhou Zishu téměř nedýchal a tiše odpověděl: „Troufám si Vás požádat o jednu laskavost Vaše Veličenstvo.“

Lianyi se zasmál: „Není nutné klečet. Poté, co jsi pro mě riskoval svůj život a končetiny, s výjimkou tohoto národa, opravdu si myslíš, že bych ti nedal nic z toho, co si přeješ? Stačí vstát a mluvit.“

Zhou Zishu se narovnal a stále klečel. Pak tiše sundal první vrstvu roucha a všichni ucítili pach krve. Jeho nedávno strupaté rány znovu krvácely, pravděpodobně z jízdy na koni.

„Zishu!“ Lianyi vyskočil ze svého trůnu.

Duan Pengju se tiše vyděsil.

Zhou Zishu rozevřel svou dlaň, na které spočíval jediný hřebík. „Vaše Veličenstvo, sám jsem si jich už šest aplikoval. Sedmý způsobí, že se už nebudu schopen starat o královské záležitosti. Přicházím se rozloučit a jen žádám, aby Vaše Veličenstvo umožnilo Pengjuovi splnit můj požadavek.“

Lianyi byl ohromený, neschopen jediného slova. Po dlouhé době se sklesle posadil, opřel se a zadíval se na trámy ve stropě studovny, zamumlal: „Yun Xing je daleko na severozápadě, Beiyuan…Beiyuan už tu není, a teď mě opouštíš i ty?“

Zhou Zishu mlčel.

Po chvilce rozjímání si He Lianyi povzdechl a řekl: „Jsem opravdu sám, no ne?“

Zhou Zishu promluvil: „Vaše Veličenstvo se nemusí o ‚Tian Chuang‘ starat. Pengju mi roky pomáhá a věřím v jeho schopnosti…“

Duan Pengju ho přerušil: „Můj pane! Nesmíte to tak říkat, nikdy sem neměl v úmyslu…Vy…Nemůžete…“

Zhou Zishu zašeptal: „Jsou to hřebíky sedmi otvorů na tři podzimy. Po třech letech stejně zemřu. Šíp byl vystřelen a nezastaví se…“

Uklonil se He Lianyimu a odmítl vzhlédnout: „Vezměte prosím v úvahu všechny ty roky, které jsem sloužil Vašemu Veličenstvu, a splňte mé přání.“

Lianyi přísně zíral na muže zborceného krví a v tu chvíli nikdo nevěděl, co si tento spravedlivý císař myslí – opatrnost, řemeslné výpočty, staré plameny války, hořké boje, všechny ty roky… Nakonec nastoupil na trůn, ale všichni zemřeli a opustili ho.

Nikdo nemohl uniknout veškeré nevyhnutelnosti tohoto světa nebo být časem zapomenut.

Po dlouhé době zavřel oči a mávl rukou.

Koutek rtů Zhou Zishua se zvedl do úsměvu: „Děkuji, Vaše Veličenstvo.“

Vypadal, jako kdyby narazil na nejzábavnější příběh. Nemocná bledá pleť mu slabě zčervenala. S velkým potěšením se obrátil k Duan Pengjuovi a dal mu hřebík do dlaně. „Udělej to.“

Duan Pengju chvíli váhal, pak se kousl do rtů, pozvedl hřebík a vpravil ho do těla svého pána. Potom, co za celá léta viděl, věděl, že tento proces je velmi bolestivý, že i nejsilnější muž se krčil v bolestech a křičel, ale Zhou Zishu se jen trochu zachvěl, a stále vzpřímeně stál. Žádný křik, jen občasné neslyšitelné zasténání.

A zdálo se, jako kdyby ty steny byly plné radosti.

Duan Pengju si myslel, že se jeho pán zbláznil.

Zhou Zishu zůstal dlouho bez hnutí, pak se obrátil k He Lianyimu se skloněnou hlavou a tváří bílou jako papír.

Sil v těle mu pomalu ubývalo, vkrádala se otupělost. Jeho poslední slova byla: „Vaše Veličenstvo, musíte se opatrovat.“ Aniž by čekal na He Lianyiho odpověď, vyšel ze studovny. Všechna zavazadla, se teď zdála být lehká jako pírko. Zdálo se, že jeho silueta na chvilku zazářila a pak beze stopy zmizel.

< ÚVODNÍ STRÁNKA >< KAPITOLA 2. → >