Kapitola 7. Nastavení

Zhou Zishu nechal Zhang Chenglinga omdlet ze strachu, že by měl v sobě chlapec příliš mnoho špatných myšlenek. Takže ho bylo nutno uklidnit. Sotva na to měl ale sílu, takže se chlapec probudil nedlouho poté, co dorazil ten podivný Wen Kexing.

 Otevřel oči a omámeně hleděl na strop. Jako kdyby mu duše opustila tělo. Až do včerejšího dne byl mladý pán Zhang hýčkán mnoho sloužícími – i když mu jeho učitel řekl, že je naprosto hloupý a zbytečný. I když byl jeho učitel bojových umění ve skrytu duše zklamaný, že je jen ‚špatné bahno‘ a nedokáže omítnout stěny – byl jeho život šťastný a spokojený.

Přiměl lidi, aby ho oblékali a krmili. Všude, kam šel ho sluhové následovali a pilně mu sloužili i při průměrném studiu až do pozdní noci. Po celý den mu lichotili, a i když Zhang Chengling věděl, jakou má cenu, nezabránilo mu to, aby se občas vyhříval na falešném výsluní chvály. Jeho život plynul s takovou výsadou čtrnáct let.

Pak za jedinou noc přišel o všechno.

Jeho domov byl pryč. Jeho rodiče byli zabiti spolu se všemi příbuznými a přáteli a svět se mu obrátil vzhůru nohama. Byl vyděšený a nevěděl, co dělat.

Zhou Zishu byl ten typ, který uměl lépe klít než utěšovat lidi, takže zůstal jen tiše sedět. Zhang Chengling měl na tváři prázdný pohled a z očí mu stékaly slzy.

Slyšel, jak se Wen Kexing ptá Gu Xiang: „Kdo je ten mrňous?“

„Povídá se, že je synem Zhang Yusena.“

Wen Kexing jen přikývnul, jako by pro něj nebylo jméno Zhang Yusen nic víc než částečka prachu. Chvíli poté znovu promluvil. „Slyšel jsem, že rodina Zhangů byla tak chudá, že neměli kromě peněz nic jiného. Jak to, že dopadl syn Zhang Yusena takto? Utekl s nedostatkem stříbra, nebo se ztratil?“

Gu Xiang ztišila hlas: „Z toho, co nám řekl, někdo vyvraždil všechny Zhangy. Zprávy už musely otřást celým městem, ale myslím si, že jste o nich neslyšel, když jste někde skotačil.“

Wen Kexing chvíli přemýšlel a kývl: „Není divu, že je tam bylo tolik mrtvol.“

Otočil se a sjel pohledem Zhou Zishua. „A co tady dělá on?“ Zeptal se Gu Xiang.

Dívka se pousmála: „Ten žebrák si říká Zhou Xu. Prodal se za dva kusy stříbra teď už mrtvému muži. Takže musí doprovodit chlapce do Tai Hu.“

Wen Kexingovi se rozevřely oči dokořán a interně hodnotily muže, zatímco měl na tváři vážný výraz. Poté řekl Gu Xiang: „Teď jsem si ještě jistější, že je krásný. Tak hloupí, jsou jen krásní lidé.“

Gu Xiang to přešla mlčením. Je příliš zvyklá na dovádění svého pána.

 Zhou Zishu se držel taky tiše, protože ještě nedokázal plně posoudit schopnosti tohoto muže. Otočil se na Zhang Chenglinga. Cítil se trochu naštvaný a přál si, aby s tím už přestal. Popíchl ho špičkou prstů na nohou a zakašlal: „Mladý pane Zhangu, dej se dohromady. Pokud sis odpočinul, neměli bychom tady zůstávat příliš dlouho. Musí po tobě jít víc lidí, aby dokončili svou práci. Jsem pověřen tím, abych tě v bezpečí odvedl do Tai Hu, a to také udělám.“

Zhang Chengling zvedl pohled a rozhlédl se okolo. V okamžiku, kdy si prohlédl prostor si zakryl obličej rukama, stočil se do klubíčka a začal znovu naříkat. Zhou Zishu cítil, jak ho s novým chlapcovým sténáním začíná bolet hlava. Chtěl ho pokárat, ale neměl na to srdce. Utěšování dětí také nebylo jeho silnou stránkou, takže zvolil nejlepší cestu a byl ticho. Pak se náhle postavil a šel ke dveřím.

Chtěl jen zkontrolovat stav Buddhy a možná sochu vrátit na původní místo, s odůvodněním, že jeho předchozí chování vypadalo docela urážlivě a nepomohlo by, kdyby chtěl získat více zásluh. Zhou Zishu nečekal, že se Zhang Chengling – který v tu chvíli předpokládal, že ho chce starší opustit – vyškrábal dopředu, spěšně ho chytil za kotníky a začal naříkat: „Strýčku Zhou, strýčku Zhou, prosím ne…Prosím, neopouštějte mě, já…já…“

Jak vzlykal, vypadal hodně žalostně. I když na sebe narazili jen čistou náhodou, mladší neměl nikoho jiného, na koho by se mohl spolehnout než na Zhou Zishua. Druhým byl jeho zachránce, žijící Buddha.

Zhou Zishu na něj lhostejně pohlédl a sklíčeným hlasem řekl: „Tvůj otec ti nikdy neřekl, že skutečný muž si má zachovat svou důstojnost v každé situaci?“

Zhang Chengling po těch slovech konečně dosáhl jakéhosi pochopení. Rukávy si otřel slzy. „Úcta k nebi, zemi, králi, rodině a učiteli je samozřejmostí. Zachránil jste mě strýčku Zhou. Mohu se stát Vaším učedníkem?“

Wen Kexing a Gu Xiang pobaveně sledovali tu scénu. „Včera v noci byl ještě pošetilé dítě. Opravdu rychle se přizpůsobil, hm?“ Pronesl.

Zhou Zishu mu jen řekl: „Nejdřív vstaň.“

Zhang Chengling tvrdohlavě odmítl. „Nevstanu, dokud mne nepřijmete za učedníka. Pokud bych nemohl pomstít svou rodinu, jaký smysl by má existence měla? Mistře…“

Zhou Zishu se o jeho argumenty nezajímal a vytáhl ho za rameno. „Jsem mrzák, který za chvíli zemře. Jsem dost požehnaný na to, abych se probudil do následujícího dne. Myslíš si, že bych tě mohl něco naučit? Slyšel jsem, že Zhao Jing z Tai Hu je starým přítelem tvého otce. Jdi za ním a najdou se vhodnější lidé, kteří ti pomohou s pomstou.“

Soustředil svou vnitřní sílu do dlaní, chytil sochu a položil ji zpět na oltář, a tiše zamumlal ‚jsem hříšník‘. Ne moc vážně se rozloučil, než se otočil, aby promluvil na stále ohromeného Zhang Chenglinga. „Měli bychom odejít, když ses už probral. Pokud chceš pomstít svou rodinu, musím tě co nejrychleji dovést k panu Zhaovi. Ale teď bychom si měli dát nejdřív asi něco k jídlu.“

Protáhnul se, usmál se na Gu Xiang a Wen Kexinga ignoroval. Pak opustil svatyni, aniž by se obtěžoval zkontrolovat, zda jde Zhang Chengling za ním.

Chlapec stále sklesle postával na místě, ale následoval ho hned, jak zjistil, že muž odešel.

Wen Kexing si mnul bradu a sledoval se zájmem dvě vzdalující se siluety. „Budeme je následovat. Půjdeme do Tai Hu.“ Řekl Gu Xiang a vstal.

Šibalský výraz na její tváři zmizel. Po chvíli zamyšlení začala mluvit. „Mistře, Zhang Chengling řekl, že masakr rodiny Zhangů provedli duchové Qingzhu. Byl tam, oběšený duch.“

Wen Kexing na ni pohlédl. „Hm, vážně?“

Gu Xiang se trochu lekla a vydala se za odcházejícím Wen Kexingem. Vážným hlasem se ho zeptala: „Oběšený duch byl zjevně falešný, protože jsem ho v noci porazila…Mistře, víte o tom něco?“

„A Xiang“ Wen Kexing na ni znovu pohlédl a jeho oči vypadaly jako černé jámy, které by do sebe mohly vtáhnout lidi.

Gu Xiang okamžitě ztichla a zamumlala: „Vím, moc jsem mluvila.“

V tu chvíli její tvář zbledla, jako by se tato nebojácná dívka něčeho zděsila. Wen Kexing se po její odpovědi opět odvrátil a pokračoval kupředu. Gu Xiang ho následovala a udržovala si malý odstup.

Před sebou zaslechla Wen Kexinga: „Budeme následovat toho Zhoua. Moje instinkty se nikdy nemýlily. Nemůže být nic jiného než krásný. Nakonec ho přistihneme. A Xiang ty mi nevěříš, tak se vsaďme.“

Za to Zhou Zishu rozhodně klidnou cestu neměl.

Jeho doprovod Zhang Chengling se nelišil od nejotravnějšího hmyzu, a ještě se po cestě ukázaly další ‚mouchy‘. Právě dnes večer znovu litoval svého rozhodnutí a díval se u toho na své dvě stříbrné hrudky.

Stále v sobě měl polovinu síly a jeho dovednosti nebyly na špatné úrovni. Ti lidé by to měli dobře vědět, než se ho dotknou. Ale hřebíky udělaly své nepředvídatelné činy, což vyústilo v jeho zlost na nekonečné mučení bolestí. A bodající bolest na něj útočila každou minutu. Nemluvě o dvojici pána a služebné, kteří se za nimi bezdůvodně vlekli.

Mohl je snadno svést z cesty, pokud by s sebou nevlekl tu malou zátěž. Kromě toho měl pro něj tajemný Wen Kexing nějaký talent. Mnohokrát se Zhou Zishuovi povedlo nechat ho za sebou, jen aby jeho tvář za půl dne znovu spatřil.

Než se vrátil meditovat do pokoje, vytáhl Zhou Zishu tiše ven tělo jiného vraha. Zhang Chengling si ničeho nevšiml. Stále hluboce spal a myslí byl ponořen do svých nesmyslných snů. Během posledních dnů, kdy spolu cestovali, zjistil, že tento chlapec nevykazoval žádné rozpolcené chování. Zdálo se, že to naříkající dítě úplně zmizelo, jako kdyby bylo donuceno dospět.

Nestěžoval si, ani když šli velmi pomalým tempem. Poslouchal každé Zhou Zishuovo slovo a byl obecně velmi čestný a upřímný. Jediným nedostatkem byla neschopnost přestat mu říkat mistře, bez ohledu na to, kolikrát na to byl upozorněn.

Zhou Zishu to nakonec vzdal a věřil, že jakmile předá chlapce v Tai Hu, panu Zhaovi, bude moci hned odejít. Už to měl všechno naplánované. Jak uvidí slavné hory a jezera, vydá se spíše na jih než na sever, protože Nan Jiang byl přítel, kterého dlouho neviděl. Než sestoupí do podsvětí, chce se s ním vidět a napít se.

Mladý muž na posteli najednou rozhodil ruce a prudce se otočil, politý potem. Bylo tomu tak skoro každou noc. Během dne byl navenek klidný, s myšlenkami na pomstu a znovuzískání své duševní stability, ale vzpomínky na tu osudnou noc se staly nočními můrami, které ho nepustily. Zhou Zishu si povzdechl a zatřásl s ním.

Zhang Chengling vykřikl a s vyděšeným výrazem se posadil. Reagovat začal až po nějaké delší době a omluvně zašeptal: „Strýčku Zhou…Nechtěl jsem to udělat.“

Byl tak mladý a nezkušený, že i jeho podlité oči si uchovaly svou nevinnost, která mu byla až příliš známá.

Zhou Zishu si okamžitě vzpomněl na někoho, koho v minulosti znal. Na toho, jehož přání bylo s ním bloudit všude po Jianghu.

Nemohl si pomoct, ale seděl tam jako omámený.

Zhang Chengling opatrně promluvil. „Strýčku Zhou, nechtěl jsem tě probudit. Jen jsem snil o svém otci…“ Jeho bledé rty se chvěly. „Já…Pokud je to velký problém, nebudu spát.“

Zhou Zishu ho poplácal po rameni, hlas mu zněl neúmyslně něžně: „To je v pořádku, spi, jak jen chceš. Pokud budeš mít noční můru, probudím tě.“

Zhang Chengling odpověděl zamručením a vklouznul zpět pod přikrývku. Prsty stále nevědomky držel rukáv Zhou Zishua.

Muž na to smysluplně zíral. Když zatahal rukou, Zhang Chengling už znovu spal.

V tu chvíli někdo z nedalekého místa zabrnkal na struny a citera vydala zvuk ‚Wang‘.

Zhang Chengling pocítil ten zvuk tak silně, jako kdyby mu u ucha práskl hrom. Zdálo se mu, že se mu otřásly i orgány. Potom bolestí vykřikl a zoufale se chytil za hruď.


< ←KAPITOLA 6. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > <  KAPITOLA 8. →  >