Kapitola 6. Krása

Nikdo nevydal žádný zvuk. Skupina si rychle vyměnila pohledy, aniž by si všímali Zhang Chenglinga, a pomalu začali kroužit kolem Gu Xiang a Zhou Zishua.

Gu Xiang si povzdechla: „Jaká nešťastná situace. Nedělala jsem pořád dobré skutky a samozřejmě ve chvíli, kdy jsem je udělala, mi nastaly potíže. Bratře Zhou, jsem jen křehká dívka, na kterou nikdy předtím tolik lidí neútočilo. Mám strach. Prosím, ochraň mě.“

Ta poslední věta mohla lidi opravdu k smrti vyděsit. Zhou Zishu se musel soustředit na správné dýchání, takže se obtěžoval jen tím, že po Gu Xiang hodil pohledem, zatímco ona nasadila svůj pokerový výraz a pohled mu sarkasticky opětovala.

Skupina zabijáků se během této láskyplně něžné zírající soutěže cítila nad věcí. Nebylo jasné, kdo vydal rozkaz k útoku, ale během krátké chvíle byla utvořena síťová formace, která ty dva uvěznila.

Teprve teď Gu Xiang pronesla jemně „Ach.“ Na jejím přísném obličeji se objevil zájem. Přestala s tím malým divadýlkem. Ignorovala Zhou Zishua a vytáhla svou malou dýku, připravená čelit blížícímu se útoku.

Věřila ve své vlastní schopnosti, ale hned jak boj začal, uvědomila si, že je tahle formace docela těžká. Bylo tam čtrnáct nepřátel, a i když bylo možné, že ne všichni by se jí mohli rovnat, jako celek vytvořili neustálý tlak na všechny strany, čímž se situace stala nebezpečnější. Nakonec byla během boje nucena ustoupit a formace se k ní přitom současně blížila a blokovala všechny únikové cesty.

V Gu Xiang se začaly hromadit pochybnosti, když se stáhla vedle Zhou Zishua. Stáli zády k sobě. Zhou Zishuův pohled potemněl. Bez mrknutí sledoval jejich nepřátele a řekl: „Podcenil jsem je.“

Gu Xiang si to zpočátku nechtěla přiznat. Čelo měla lehce orosené. „Co, je to za formaci?“

„Nikdy předtím jsem se s tím nesetkal. Ale říká se, že existuje formace zvaná ‚Obsáhlá formace‘. Její struktura se neustále mění a je dobře koordinovaná. Mezeru každého člověka mohou ostatní vyplnit téměř okamžitě a bez poskvrnky, čímž vytvoří bariéru, kterou nemůže nic proniknout.“ Odpověděl Zhou Zishu.

Gu Xiang vykřikla, když Zhou Zishu holou rukou zastavil letící čepel a srazil ji pryč.

„Tak co teď budeme dělat?“

Zhou Zishu jí neodpověděl. Zcela se soustředil. Najednou vyskočil a oltář použil jako plošinu, od které se odrazil, aby letěl vzduchem dál. Zaprášený stůl se během toho procesu ani nehnul. Okamžitě ho následovali tři maskovaní muži. Meči blokovali každou cestu ven, ale Zhou Zishu se nečekaně stočil zpět a proplul jejich obranou jako ryba, jen aby se dostal k Buddhově soše.

Vykřikl a neznámou silou použil ruce k odhození sochy proti maskovaným mužům. U toho zamumlal: „Buddho, slituj se a tentokrát mi pomoz.“

Kamenná socha se řítila proti mužům plnou silou. Gu Xiang se sehnula, aby se jí dostala z cesty a cítila, jak jí vítr pročechral vlasy. Tři muži, kteří šli ve vzduchu po Zhou Zishuovi nebyli tak rychlí a vůbec takovou odvetu neočekávali. Tváří v tvář čelili jediné možnosti, protože neexistoval způsob, jak se, tak rychle vyhnout nebo vyhledat pomoc. Byli sraženi a vytvořili zející díru ve formaci.

Gu Xiang se ušklíbla: „Zajímavé.“

Nenechala tuto šanci promarnit a máchnutím ruky vystřelila z rukávu šíp. Ten, kdo jí čelil přímo, musel snášet hlavní nápor útoku a bez hlesnutí ustoupil.

Zbytek ztratil veškerou odvahu. Vražedná nálada Gu Xiang se zase objevila a ona si s nimi neměla žádné slitování.

Zhou Zishu tímto činem vyčerpal svou veškerou sílu. Jeho dosud nezotavené končetiny byly opět jako paralyzované. Klidně seděl na oltáři a vůbec už v něm nebyla další touha chlubit se svou silou.

Gu Xiang si toho všimla až po delší chvíli. Otočila se k němu a spustila obviňovacím tónem: „Zhou Xu, co to děláš?“

Zhou Zishu bez spěchu odpověděl: „Sestro Gu, jsem jen křehký žebrák, kterého nikdy předtím nenapadlo tolik lidí. Mám strach. Prosím, ochraň mě.“

Ruce se jí třásly hněvem. Její nůž se vnořil do hrudníku jednoho z maskovaných mužů tak hluboko, že ho už nemohla vytáhnout.

Gu Xiang byla flexibilní, ale v dlouhém boji moc nevydržela. Poté, co ztratila zbraň, byla bezmocná. Ustoupila o tři kroky dozadu a snažila se ze všech sil bránit. Zhou Zishu se po krátkém odpočinku do boje jen tak nevrátil. Se smíchem je všechny sledoval a sbíral malé kamínky. Hrál si s nimi než náhle jednoho z mužů, který chtěl na dívku tajně zaútočit trefil do čela.

„To není vůbec dobré. Vůbec ne. Tvoje pohyby nemají žádnou strukturu.“ Dával jí u toho pár pokynů.

Byl rychlý jako blesk a metal kamínky nepřátelům do kyčelních kloubů, aby ztratili rovnováhu a spadli tak dopředu přímo pod nohy Gu Xiang. Instinktivně zvedla nohu a pod botou se jí zableskl odraz světla, který odhalil krátkou čepel a bodla nepřítele do krku.  

Zhou Zishu klidně pokračoval: „Základ je nanejvýš důležitý. Pokud nemají tvé fáze kořeny – živly a smysly – a útočíš bez základů, jak se můžeš v takové situaci plně ovládat?“

Gu Xiang byla chytrá. Sklonila se, aby se vyhnula meči, a kopla nepřítele do nohy. Využila jeho pádu dopředu, aby se soustředil na pád, a poté popadla jeho zbraň a zasáhla ho do bodu Baihui – střed hlavy – aby muže nadobro zabila.

Další kámen trefil muže do jednoho z bodů Jianjing – nejvyšší bod na rameni – zatímco byl uprostřed útoku. Horní část těla mu ochabla a on se svalil na zem. Gu Xiang slyšela, jak si žebrák nejednoznačně stěžoval: „Nic dobrého. Pořád to není nic dobrého. Formace je zničená, ale to není výmluva pro riskování. Přestaň věci podceňovat.“

Při těchto slovech se tvar lotosu vytvořený pohyby jejích nohou stal živějším a pružnějším. Vyhýbala se dalšímu, který instinktivně změnil jejich strategii tak, že držel meč vodorovně a odhalil tak slabé místo, kterého Gu Xiang využila. Díky tomu sundala snadno další dva.

V okamžiku zem pokryla těla. Zbytek maskovaných lidí se na sebe podíval a ustoupili, protože věděli, že by nebylo dobré, kdyby pokračovali. Zhou Zishu se zamračil. Tito lidé se chovali znepokojivě. Souhlasil s tím, že vezme chlapce na tu usedlost Tai Hu, nebo kamkoliv jinam, ale netoleroval hromady útoků. Kdyby je tentokrát nechal jít, vrátili by se zase později.

Tito vrahové s nejednoznačnou identitou, kteří se pokoušeli zabít každého člena chlapcovi rodiny, byli skutečná spodina Země.

Z toho letmého pohybu se Gu Xiang zatočila hlava – Muž, který seděl na oltáři se náhle ocitl u dveří svatyně. Maskovaný muž, který mu byl nejblíže měl sotva čas se odklonit, než mu rameno s hlasitým praskáním vypáčil. Zhou Zishu měl obtočené prsty kolem jejich krků a jemným pohybem je zkroutil. Špičkou boty si u toho nadzvedl jednu ze zbraní padlého nepřítele.

Na jeho bledé tváři byl úsměv, který v sobě nesl veškerou démonickou energii světa…

Gu Xiang nedokázala držet krok s tím, co se děje, a než si to uvědomila, ze zbytku skupiny zabijáků se staly mrtvoly. Zamrkala úžasem. Tenhle otrhaný muž by měl raději sedět, ale jeho poprava v boji byla jednou z nejčistších a nejkrutějších, jakou kdy viděla. Opravdu ji zajímalo, kdo to je.

Zhou Zishu se ve skutečnosti nedržel tak působivě, jak si myslela. Jeho nohy byly jako želé a tělo nemělo dost času na zotavení, protože se dal znovu do boje. Poté, co je všechny dokončil se mírně zamotal, ale neměl v úmyslu to před Gu Xiang ukázat. Ustoupil o pár kroků, jak jen mu to jeho síla dovolila. Jeho chůze vypadala lehká jako peří, ale ve skutečnosti byl v mizerném stavu a snažil se ze všech sil najít něco, o co by se mohl opřít.

Z ničeho nic se najednou objevily paže, které ho pevně podepřely. Zhou Zishu se vyděsil. Vůbec necítil, že se ta osoba blíží. Cítil, jak se mu naježily vlasy. Naštěstí mu ta osoba chtěla opravdu jen pomoct. Neměla žádné nekalé motivy.

Gu Xiang se rozzářily oči, když zvolala: „Pane!“

Zhou Zishu si nad tím povzdechl a narovnal se. Osobou za ním byl muž v šedém, kterého viděl v hostinci. Vypadal na třicet a byl nepopiratelně pohledný – i když jeho pohled lidi většinou znervózňoval.

Tyto smyslné oči teď byly upřené na Zhou Zishua. Plné drzosti, vypadající, jako by nechtěli nic jiného než odhalit to, co bylo pod vrstvou masky na jeho tváři.

Zhou Zishu zakašlal: „Děkuji…“

„Wen, Wen Kexing.“  Muž odpověděl a jeho výraz byl plný neurčitých pochyb. Sjel očima dolů na Zhou Zishuův krk, ruce a jeho podezření se jen zvětšovalo.

Přestože Zhou Zishu nemohl odhalit mužův záměr, měl důvěru ve své řemeslo. Znal své schopnosti lépe než kdokoliv jiný. Kdyby selhal v tomto jednoduchém převleku, zahynul by už před lety během jedné mise. „Ach, děkuji, bratře Wene.“ Řekl klidně.

Muž po chvíli odvrátil pohled a přikývl: „To nic není.“

Poté prošel do svatyně. Gu Xiang poletovala okolo a zbavovala se těl, aby uvolnila svému pánovi místo na seně. Wen Kexing ještě jednou pohlédl na Zhou Zishua. „Nechtěl jsem to udělat,“ dodal, v případě, že by si vyložil špatně, co se stalo.

Zhou Zishu okamžitě poznal, odkud získala Gu Xiang svůj zvláštní přístup. Posadil se a začal meditovat.

Asi po dvou hodinách otevřel oči. Wen Kexing seděl opřený s nohama zkříženýma a pořád ho upřeně sledoval. Nemohl si pomoct, ale zeptal se: „Mám něco na tváři? Proč mě stále bratr Wen sleduje?“

„Máš na sobě převlek?“ Zeptal se Wen Kexing zpříma.

Zhou Zishu se napjal, ale jeho tvář nic neprozradila: „Co, tím myslíš?“

Druhý mu neodpověděl a tiše si mumlal: „Jak divné…Opravdu, opravdu divné. Nevidím, jestli máš masku nebo ne. Nemohu si být jistý, že nejsi, hm…“

Mnul si bradu a znělo to nejistě: „Nikdy předtím jsem se nemýlil. V okamžiku, kdy jsem viděl tvou motýlí kost – lopatky – jsem věděl, že musíš být velmi pohledný.“

Zhou Zishu nemohl na tuto odpověď nijak zareagovat.

Wen Kexing přikývl a potvrdil si to. „Rozhodně se nemýlím. Samozřejmě, že máš na sobě převlek.“

Ani na tuto odpověď nemohl Zhou Zishu nic namítnout.

Wen Kexing na něj nepřestal zírat, ale po dlouhé době to vzdal: „I když na tobě nevidím nic, co by tomu naznačovalo,“ naklonil hlavu do boku, „jak dobrý musí člověk být, aby prohlédnul tvé triky? Může někdo jako ty opravdu existovat? To je opravdu, opravdu nemožné…“

Gu Xiang chladně promluvila: „Pane, pamatujete si minule, když jste mi řekl, že je řezník hezký jen při pohledu na jeho záda?“

Wen Kexingův hlas změkl: „Mohl by to být řezník, ale ty jeho vodnaté, zářivé oči stačily. Byly dostatečným důkazem jeho kouzel. Lidé se nikdy nestarají o původ hrdiny. Proč by to tak nemohlo být i u řezníka? Ale co o tom ví nekulturní spratek jako ty.“

Gu Xiang si povzdechla: „Vodnaté, zářící oči? Jen si zívl a vyhrkly mu slzy! A kromě toho měl velký nos, ústa, hlavu, uši…“

Wen Kexing se hned ozval. Nechtěl nechávat prostor pro hádky: „Gu Xiang. Jsi opravdu slepá.“

Zhou Zishu neměl co dělat, tak sledoval pohodlně spícího Zhang Chenglinga.


< ←KAPITOLA 5. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 7. →  >