Kapitola 5. Zlo

„Mé příjmení je Zhang, jsem Zhang Chengling.“ Mladý chlapec se se zamračenou tváří posadil.
I když bylo jeho oblečení roztrhané, barvy jasně ukazovaly, že jsou vyrobeny z drahých materiálů, a ne z látky, kterou by nosil obyčejný člověk. „Zhou…“

Zarazil se, nejistý, jak oslovit toho muže, který vypadá jako žebrák.

„Říkej mi jen strýčku.“ Odpověděl Zhou Zishu bezostyšně.

Zhang Chengling se pokusil usmát, ale nepodařilo se mu to. Sklonil hlavu a díval se na zem svatyně, která byla zaprášená a zarostlá trávou. Stále byl v šoku. Velká tragédie přišla nečekaně mrknutím oka a jeho mysl ještě nedokázala vstřebat, co se stalo.

Gu Xiang zašeptala: „Zhang Chengling? To jméno zní povědomě.“

Zhou Zishu se zeptal: „Je tvůj otec pan Zhang? Pán usedlosti Nam He?“

Gu Xiang překvapeně vyhrkla: „Ty jsi syn Zhang Yusena?“

Ve tváři se jí zračila jasná pochybnost, ‚Jak to, že má Zhang Yusen takového zbytečného potomka?‘

Zhang Chengling to musel vidět taky, protože nechal hlavu klesnout ještě níž a ruce, které měl svěšené podél těla zatnul v pěst.

Zhou Zishu potřeboval rozptýlit Chenglingovi myšlenky. Uvědomil si, že tato dívka říká věci, které lidé nechtějí slyšet. V takových chvílích se vždy rozkašlal. „Nevěděl jsem to. Omlouvám se.“

Gu Xiang ho začala bombardovat otázkami. „Tvůj otec má docela dobrou pověst. Před několika dny, když jsme sem dorazili, jsme se dozvěděli o jeho slavných dobách, kdy byl mladší, a že se jeho rodině i podnikání v poslední době daří opravdu dobře. Lidé říkali, že poté, co uspěl, se zde usadil a stáhl se z veřejnosti. Nikdy se nezúčastnil žádných akcí. Říká se, že nechával na usedlosti ubytovávat mistry, kteří byli celkem dobří v bojových uměních, takže se nikdo neodvážil vyvolat potíže. Kdo by tě mohl pronásledovat, když máš takového otce?“

Její hlas měl uštěpačný tón, protože se jí tento problém vůbec netýkal. Stará žena se zjevně cítila rozhořčeně, protože vstala: „Můj pán je nejlepší dobrodinec, kterého můžete najít. Nejčestnější, laskavý a velkorysý. Vždy každému pomůže, i když ty lidi nezná.“

Gu Xiang se ale stále takovým záhadným tónem posmívala: „Dobře, dobře, tetičko. Už víme, jak dobrého otce tenhle mladík má. Ale zabrání ten čestný a velkorysý otec tomu, aby vás takhle v noci někdo pronásledoval?“

Zhang Yusenovi bylo teprve před nedávnem padesát let. Nebylo přehnané ho považovat za osobu, která měla ctnost a jistou prestiž. Od té doby, co začal budovat svou rodinu, už neprováděl v Jianghu mnoho obchodů. Ale kdyby se konala nějaká velká událost, bylo stále povinné mu poslat pozvánku. Zhou Zishu cítil, že by si mrtví měli zasloužit alespoň nějakou úctu. I když byl možná dívčin výstup neúmyslný, bylo opravdu nevychované, aby takové věci říkala. „Kdo se tě to teď pokusil zabít?“

Zhang Chengling chvíli mlčel a pak si povzdechl: „Je to Xue Fang, Oběšený duch.“

„Co, jsi to řekl?!“ Vyhrkli Zhou Zishu a Gu Xiang.

Zhou Zishu se zamračil a na jeho tváři se objevilo překvapení.

Zhang Chengling zopakoval s důrazem každé slovo: „Je to Xue Fang, Oběšený duch. Na vlastní uši jsem slyšel, že mu tak někdo říká.“

Najednou se zhluboka nadechl, jako kdyby si na něco vzpomněl a začal si to uvědomovat. Krev té noci, kouř, oheň, křik. Všechno se mu najednou začalo vracet. Rozechvěle vstal. Obličej mu zbledl a celé tělo se třáslo. Nevypravil ze sebe ani slovo.

Gu Xiang sebou trhla a ukázala na něj: „Dostal záchvat?“

Zhou Zishu se tvářil vážně. Dostal se k chlapci a stiskl mu akupunkturní bod, díky čemuž omdlel. Když Zhang Chengling v jeho náručí ochabl, opatrně ho položil a povzdechl si: „Jeho mysl nevydržela nápor vzpomínek. Nechte ho nejdřív chvíli odpočinout.“

Obrátil se k panikařící ženě: „Spiknul se někdo proti rodině Zhangů, teto?“

Když viděla žena Zhang Chenglinga v tomto stavu, všechno se v ní zlomilo. Po mnoha slzách začala konečně vyprávět, co se doopravdy stalo.

 „O půlnoci začal najednou hořet dvorek; pak přišli muži v černém, kteří se z ničeho nic objevili a vypadali jako démoni padající z nebe. Nejděsivější bylo, že všichni hosté, ti ‚páni‘, kteří dokázali zjistit vše jen z pohledu na stéblo trávy, se nebyli schopní bránit a vypařili se, aniž by o tom někdo věděl. Zůstal jen starý výstřední Li. Do Suzhou přišel před pěti lety, vždy chránil Zhangy z dálky a odmítal vstoupit jako člen usedlosti. Usoudil, že aby mohl jíst jídlo Zhangů, musí být jen hostem. Byl prostě někým, kdo přišel zaplatit za dluh.“

Byla to právě ta výstřednost, která pomohla zachránit pokrevní linii Zhangů, i když to bylo jen tak tak.

Zhou Zishu si po chvíli povzdechl: „Starý bratr Li byl mezi námi zvláštní muž.“ Znovu se k plačící ženě otočil. Byla jen služebnou, nedokázala pochopit všechno. „Máte nějaké příbuzné?“

Přikývla: „Mám synovce, který žije na jihu.“

Zhou Zishu jí dal zlatou minci: „Vezměte si to a jděte. Projevila jste svou maximální loajalitu tím, že jste sem mladého pána Zhanga následovala. Nenechte se ve svém věku trápit.“

Vzala si minci a instinktivně do ní kousla. Když si uvědomila, co udělala, rozpačitě se usmála. Slzy jí přestaly téct a ona mu tiše řekla: „Ano, jsem příliš stará. Byla bych pro mladého pána jen zátěží.“

Prakticky také nebyl dobrý pocit pobývat na místě, kde bylo pohřbeno mrtvé tělo a všude rostla tráva, takže okamžitě odešla. Zhou Zishu si myslel, že je jen obyčejná služebná, takže bylo nepravděpodobné, že by je pronásledovala. Projevila svou vděčnost a odešla, zatímco za ní nehnutě hleděl.

Byla půlnoc, takže Zhou Zishu věděl, že je ta bodavá bolest v hrudi způsobena vzpínajícími se hřebíky. Nebyl to ten druh bolesti, který trápí celé vaše tělo, ani ten pomalý, vroucí druh, který doprovází vnitřní zranění. Byl to druh bolesti, kdy jste měli pocit, že vám někdo rve meridiány na kusy.

Naštěstí se po více než roce utrpení bolesti už dobře přizpůsobil. Na jeho tváři nebylo nic patrné. Také měl na sobě stále masku, takže bylo pro Gu Xiang těžší vidět jeho skutečný výraz.

Zhou Zishu se pokusil odvrátit svou pozornost od přemýšlení nad dívčinou nevědomostí, když diskutoval o Zhang Yusenovi a zeptal se jí: „Dnes tu s tebou není ten z hostince?“

Gu Xiang byla překvapená: „Jak víš, že byl se mnou?“ Pak přikývla: „Správně, musel jsi nás slyšet, jak se spolu bavíme, že? Proto jsem ti na otázku odpověděla přesně jako můj pán.“

Sevřela rty a cítila se jeho podvodem naštvaná.

Zhou Zishu se usmál: „Ano, je tady teď tvůj mistr?“

Gu Xiang seděla na oltáři a houpala ve vzduchu nohama. Naklonila hlavu a oči sklopila, až vypadaly téměř nevinně. Pak pokrčila rameny: „Šel za svou starou milenkou.“

Zhou Zishu na ni pochybovačně zíral. Byla velmi hezká, takže si myslel, že by mohla být jednou z mužových konkubín.

Gu Xiang se zakřenila a zadívala se na něj: „Proč se na mě tak díváš? Chceš, abych hlídkovala za jeho oknem a slyšela, jak to dělá s jiným mužem?“

Zhou Zishu zakašlal a aby zakryl slabé rozpaky, promnul si nos: „Mladá slečno…“

Gu Xiang vypadala jako malé zvířátko, které cenilo ostré zoubky. Zamyšleně pak odvrátila hlavu a rukou ukázala na stále spícího Zhang Chenglinga: „Věříš mu, že ten muž v černém byl Oběšený duch?“

Zhou Zishu zaváhal. „… Musel mít na mysli Oběšeného ducha z duchů Hřebene Qingzhu…“

V očích Gu Xiang se objevil slabý výsměch: „Opravdu toho víš hodně. Kolik si myslíš, že je na tomto světě strašidelných duchů?“

Zhou Zishu zavrtěl hlavou. Chystal se odpovědět, když mu hrudí projela bolest. Takže musel předstírat, že přemýšlí. Po chvíli řekl: „Legenda říká, že na Hřebeni Qingzhu na hoře Fengya existuje místo zvané Údolí duchů. V posledních letech tam hledali útočiště lidé vinní z hrozných zločinů v Jianghu, kteří neměli kam jít. Jakmile však někdo vstoupí do Údolí duchů, jejich lidství bude zatraceno a mysl jim zastře smrtelná zášť. Přežít v Údolí duchů není snadný výkon, protože u toho člověk téměř zemře. Celkově jsou ty příběhy docela děsivé, takže o nich jejich nepřátelé nemluví. Slyšel jsem, že Xue Fang-Oběšený duch, býval neslavným květinovým zlodějem – vyhledával sex – Zanechal za sebou dvacet šest těl mladých lidí, jak mužů, tak žen. Včetně nejbližšího žáka vůdce sekty E Mei. Pronásledovalo ho šest hlavních sekt a neměl jinou možnost než se schovat v Údolí duchů na Hřebeni Qingzhu.“

Gu Xiang zamrkala: „Pak si myslíš, že je to opravdu ten nechutný Xue Fang?“

Zhou Zishu se zasmál. „Xue Fang si dělá jméno již po třicet let. Je zlem zla. Jak ho může někdo, tak mladý jako ty sama porazit?“

Gu Xiang se chtěla začít vztekat, ale když si to promyslela, jen souhlasně přikývla: „Je pravda, že kdybych opravdu zabila Oběšeného ducha, pak by se moji předkové začali drápat ze svých hrobů. Ale nemám rodiče, ani netuším, kde jsou rodinné hroby, takže by pravděpodobně nevylezli. Což by znamenalo, že ten muž rozhodně není Oběšený duch, že?“

Zhou Zishu neviděl žádnou spojitost mezi vzkříšenými lidmi a Oběšeným duchem, ale když viděl dívku, jak je hluboce potěšena svým uvažováním, neměl to srdce jí to vyvrátit. Obrovská bolest stále přetrvávala, a tak utichl, opíral se a až do rána odpočíval.

Hřebíky mu po půlnoci vyvolávají peklo, takže se chtěl ujistit, že půjde brzy spát, aby na ta muka nabral dostatek sil až přijdou. Ale jeho plán byl dnes překažen a nemohl se vyspat. Vše, co teď mohl udělat, bylo zatnout zuby a snést to. Utrpení ustoupilo až za východu slunce, ale do té doby měl pocit, že má tělo celé ochrnuté.

Pokusil se zklidnit dech, ale najednou se probudila Gu Xiang, která se opírala o oltář Buddhy. Začala očima skenovat prostor. „Někdo tady je.“ Oznámila naléhavě.

Zhou Zishu se zamračil, slyšel to také. Chtěl vstát, ale místo toho se jen zapotácel a sklouzl zpět dolů. Gu Xiang na něj upřela překvapený pohled. Pomalu se zapřel o stůl a ztišil hlas: „Jen necitlivé nohy z příliš dlouhého sezení.“

S tou křehkou výmluvou se v Gu Xiang nedůvěra jen prohloubila.

Ráno býval Zhou Zishu nejslabší. A rychlé vstávání mu moc nepomohlo. Ale ani teď nechtěl s nikým bojovat: „Vezmi toho chlapce a schovejte se.“

„Skrýt? Kde?“ Gu Xiang na něj hleděla velkýma očima.

Zhou Zishu byl teď bezmocný.

Nedostali se nikam, protože skupina dobře vycvičených lidí se zakrytými tvářemi vtrhla dovnitř oknem. Spatřili spícího Zhang Chenglinga a vrhli se kupředu. Zhou Zishu, stále opřený o stůl, uviděl jednoho z nich s mečem namířeným přímo na mladého chlapce. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, protože se mihl jen jako letmý stín. Tenké prsty, stejně jako je jeho maska, omotal útočníkovi kolem krku.

Nebyl čas ani na výkřik. Stiskl a muž přestal dýchat.

Tato krutá metoda si získala pozornost zbytku skupiny. Nezbývalo jim nic jiného, než se zastavit a postavit se proti tomuto nemocně vypadajícímu muži, který vypadal, že ani nedokáže rovně stát.

Gu Xiang tajně vyplázla jazyk a seskočila z oltáře, aby si stoupla za Zhou Zishua.

Na první pohled věděl, že se takto ti lidé oblékají jen proto, aby vzbudili hrůzu. S takovou opatrností to nemohou být nepostradatelní zabijáci. Kdyby byli z ‚Tian Chuang‘, nikdy by neváhali postavit misi na první místo, i kdyby šlo o jejich přátele nebo život. Rozhodně to nebyli ani ti nechvalně známí Duchové. Duchové nikdy nemohli být takto koordinovaní. Zdálo se, že byli zaměřeni přímo na rodinu Zhang. Ležérně si ohrnul rukávy jakoby ty hadry, které měl na sobě, byly jeho staré róby lemované stříbrnou nití. Když byl v polovině, zacítil se směšně a s úsměvem se zastavil: „Není příliš brzy na to, abyste útočili na bezbranné dítě? Nejdřív byste měli pozdravit.“

< ←KAPITOLA 4. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > <  KAPITOLA 6. →  >