Kapitola 4. Rytířský

Muž v černém a dívka se rychle pustili do boje. Jako cizinec měl Zhou Zishu dobrý přehled o jejich schopnostech. Pohyby nebyly úplně stejné, ale bezohlednost obou byla rozhodně na stejné úrovni. Nezdálo se, že by pocházeli ze spravedlivých ortodoxních sekt.

Asi po čtrnácti výměnách se muž najednou odvrátil, aby se vyhnul jejímu kopu a udeřil ji do akupunkturního bodu na hrudi. Dívka se odvrátila a tiše sykla, zatímco se soustředila na svůj další útok, který zjevně tvrdě srazil nepřítele na kolena. Neočekávala však, že má muž skrytou zbraň a vystřelený šíp teď mířil přímo k její bradě.

Nebyla úplně špatná, dokonce měla teď v boji navrch, ale nedokázala předpovědět, že udělá muž takto odporný tah. Zmocnila se jí panika. V tuto chvíli už bylo marné uhýbat. Kámen v ruce Zhou Zishua byl konečně užitečný, když s ním švihl směrem k letícímu šípu a zásahem odklonil jeho směr. Bylo to těsné, ale dívce to zachránilo život.

Normální člověk by se cítil vyděšeně, kdyby zažil takovou situaci, ale ona byla zjevně opakem a její rozpaky se změnily v hněv. Rychle vyrazila vpřed a bez váhání udělala dravý útok. Uchopila nepřítele za nohu a zlomila mu jí. I když měl muž zlomenou nohu, dívka se nezastavila. Ruce jí modře zářily a ona nemilosrdně bušila do jeho hrudi. Srazila ho dozadu, zlomila i druhou nohu. Jeho tvář okamžitě zešedla a zfialověla, když na ní zíral s vytřeštěnýma očima a ukázal na ni: „Ty jsi Fi…Fial…“

Zemřel dřív, než domluvil.

Stará žena byla touto krásnou, ale krutou mladou dámou vyděšená.

Přihlížející chlapec rychle zareagoval a vrhl se k rybáři: „Strýčku Li, jak ti je? Ty…“

Stále dýchal. Ze všech sil chytil chlapce za rukávy, ten se ho pokusil obejmout a pomoci mu vstát. Dívka ve fialovém k nim přišla, zvedla víčka starého muže a zamračila se. „Je to šestihodinový jed. Teď už mu není pomoci. Upřímnou soustrast.“

Chlapec odehnal její ruce a zamračil se. Pak na ni začal křičet: „Přestaň říkat nesmysly!“

Pozvedla obočí a na rtech se jí znovu objevil vražedný úsměv. Ale hned ho potlačila a ruce zkřížila na prsou: „To vaše štěně neumí rozpoznat dobro ani zlo.“

Rybář se na ni jen krátce podíval. Očima prolétl všechny přítomné, a nakonec se zastavil u Zhou Zishua, který stál u nohou sochy a z vlasů mu trčela sláma. Sám pro sebe se usmál. Stařík na něm visel pohledem a chystal se něco říct.

Každý k němu upíral pohled. Dívka se zasmála. „Aha! Přemýšlela jsem, kdo byl můj dobrotivý zachránce, nemůžu uvěřit, že jste to Vy! Koupila jsem Vám víno a Vy jste mě teď zachránil. Jsme si tedy rovni!“

Mluvila, jako kdyby si ty dvě věci mohly být rovny, ale Zhou Zishu by se nikdy nesnížil k hádce s hezkou dívkou. Usmál se, přešel ke starci a podřepnul: „Volal jsi mě, starče?“

Rybář promluvil: „Já…Vrátím ti tvé stříbro. Jízda na lodi byla zdarma, ale musíš mi pomoc…Pomoz mi…“

Zhou Zishu nečekal, až bude pokračovat. Potřásl hlavou a neochotně vstal, ale stařík neochvějně sevřel jeho zápěstí: „Pomoz mi…Odveď toto dítě na Panství Tai Hu k rodině Zhao…“

Nebyl poblíž krásné dámy, tak si Zhou Zishu povzdechl: „Poslouchej, staříku…“

Rybář ho přerušil: „Malá…Laskavost, by měla…By měla být splacena s velkou vděčností…“

Zhou Zishu zvedl hlavu a mrzutě se rozhlédl po té opuštěné svatyni, která teď byla v troskách. Přemýšlel, že by si znovu změnil tvář, protože tahle ještě nevypadala dost nemocně. Jak by si jinak lidé mysleli, že v tomhle stavu bude s něčím souhlasit?

Zdálo se, že přichází rybářova poslední chvíle. Jeho stisk byl stále silnější, zatímco dech byl slabý a zadrhával se v krku. Zaváhal: „Zvaž, prosím tento způsob, jak si nahromadit své zásluhy. Pro tvé potomky… I když zemřeš bez potomků, stále mysli…Na svůj další život…“

Ta slova ho zasáhla jako úder blesku a hřebíky v jeho hrudi se napjaly, jako kdyby se chtěly ponořit ještě hlouběji do jeho masa. Stále má další život. Hříchy tohoto života budou splaceny za tři roky smrtí, ale…Ale ještě je tu další život, na který se může těšit, že?

Po dlouhé době si Zhou Zishu povzdechl, několikrát převalil stříbrnou hrudku v dlani a vložil si ji do náprsní kapsy.

Rybářovy mlhavé oči se rozjasnily a rty se mu třásly. Potom světlo v jeho očích pomalu uhasínalo, ruka uvolnila stisk a bezvládně spadla dolů. Přesto se zdálo, že ještě něco chrčí.

Zhou Zishu se sklonil blíž k jeho ústům, aby uslyšel, jak zlomeně mumlá: „Musíš…Musíš…pokud to neuděláš…Budu strašit, osmnáct generací…Tvé…potomky…“

Zhou Zishu si beze slov zase sednul, když se rybář naposledy nadechl a hlava mu spadla na stranu. Z mladého chlapce se vydraly vzteklé vzlyky.

Stará žena se také neubránila pláči. Zhou Zishu a dívka ve fialovém stály na jedné straně. Velké oči dívky ho sjížděly a její hlas byl tichý: „Mistře, řekl jste, že jste něco víc, než se zdáte. Ale předtím jsem to opravdu neviděla. Z které sekty jste? Jak se jmenujete?“

Zhou Zishu milostivě odpověděl: „Jsem nekompetentní Zhou…Zhou Xu. Jsem jen osamělý tulák, který rád všude cestuje. Vlastně jsem neměl ještě šanci poznat tvé jméno, slečno.“

Podívala se na něj a potřásla hlavou. „Pokud bys nevypadal jako nemocný duch, ale chodil a mluvil bys takhle, znělo by to tak, jak popsal mistr. Já jsem Gu Xiang.“

Nikdy předtím o Zhou Zishuovi neslyšela. Kromě toho se setkali jen náhodou. Neměli žádný důvod, aby k sobě mluvili pravdu. Ale jí to moc nevadilo.

Poplácala mladíka po rameni: „Rozluč se s ním. Už zemřel. Měl bys ho řádně pohřbít. Pronásleduje vás víc lidí?“

Byl naštvaný její dřívější tupostí, tak jen zíral. Hromadil se v něm smutek a hněv, kterému se nedalo ulevit. A tak se na ni zaměřil, jako by to byla ona, kdo vraždu způsobil.

Gu Xiang pozvedla obočí. Dívka měla určité dovednosti, ale stále byla mladá a vyzařoval z ní jen pocit neortodoxního bojovníka. Když teď toho chlapce tolik naštvala, zvedla ruku s úmyslem zaútočit, ale Zhou Zishu ji nečekaně zadržel.

Gu Xiang ucítila studenou ruku jemně ovinutou kolem jejího zápěstí. Sevření bylo bezbolestné a zdálo se, že do toho nevložil ani žádnou sílu, ale nemohla se pohnout ani se vytrhnout. Nemohla si pomoci, ale věnovala tomu špatně vypadajícímu muži překvapený pohled a pomyslela si, jak si ho její mistr velmi váží, ale teď vypadá ještě záhadněji, než si myslel. Nebyla si jistá, že by uspěla, kdyby na něj zaútočila.

Změnila názor, protože byla chytrá a znala vlastní limity. Ruku stáhla a ušklíbla se na Zhou Zishua: „Dělám to jen z úcty k Vám.“

Potom se otočila k mladíkovi a začala nadávat: „Podívej se ty malý spratku. Jen jsem procházela okolo a ze slitování ti ve tvé situaci pomohla. Tak na mě nekoukej, jako kdybych ti zavraždila celou rodinu nebo tak něco. Zkus se jim pomstít, pokud tolik toužíš po úlevě. Je od tebe milé, že umíš plakat nad mrtvým tělem a šikanovat mě!“

Dívka byla chytrá, ale rozhodně nebyla laskavá.

Zhou Zishu se ho chystal z nedostatku lepších možností aspoň utěšit. Ale k jeho překvapení, si chlapec, který byl ochromen jejími slovy náhle utřel slzy a poklekl. Slyšitelně dvakrát udeřil hlavou do země a tiše promluvil: „Máte pravdu, slečno. Děkuji, že jste mne poučila. Velmi jsem Vám ublížil.“

Vypadal trochu napjatě. Měl zaťaté zuby a napjaté obličejové svaly. Naproti tomu byla Gu Xiang ohromená. O půl kroku ustoupila a zamrkala svýma velkýma mandlovýma očima.

Zhou Zishu se sklonil, aby mu pomohl vstát. Chlapec si to ani neuvědomil. Navrhl: „Nejprve bychom měli pohřbít…Starého bratra Li. Svěřil mi tě, takže tě na tvé cestě doprovodím. Ale pokud vy dva nespěcháte, můžete si tady na chvíli odpočinout a říct mi, co se stalo.“

Chlapec zamumlal svůj souhlas, takže mu Zhou Zishu pomohl najít místo za svatyní, aby starého muže pohřbil. Gu Xiang, která je sledovala nakonec pocítila, že jí zamrazilo u srdce. Přinesla kus dřeva a vytáhla od pasu dýku, aby vyřezala jednoduchý nápis. „Jak se jmenoval?“ Zeptala se.

Chlapec o tom chvíli přemýšlel, než zavrtěl hlavou. „Řekl nám jen, že jeho příjmení je Li, a že něco dluží mému otci, proto riskoval svůj život, aby mi pomohl uprchnout. Říkám mu, strýček Li…Nevím, jaké bylo jeho skutečné jméno.“

Zhou Zishu si povzdechl. Lidé v Jianghu splácejí své dluhy a pomstu, jak uznají za vhodné. Je třeba někdy zanechávat jméno?

Gu Xiang sklonila hlavu a na dřevěný náhrobek vyryla: ‚pro Rytířského strýce Li‘. Ještě jednou si to spokojeně prohlédla a podala dřevo Zhou Zishuovi. „Co, myslíte?“

Zhou Zishu viděl, že ve slově ‚strýc‘ chybí jeden tah. V ten okamžik, kdy na něj pohlédnul se cítil pobaveně i smutně. Chybějící tah vyryl prstem a potom náhrobek zatloukl před jednoduchý hrob. Mladík poklekl a třikrát se poklonil, zatímco se snažil potlačit slzy. Pak vstal a narovnal se.


< ←KAPITOLA 3. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > <  KAPITOLA 5. →  >