Kapitola 33. Pán duchů

Wen Kexing se pomalu narovnal do sedu a beze slova na něj hleděl. Sedl si do tureckého sedu, prsty si klepal na kolena a po chvíli ticha zašeptal: „Mé příjmení není Rong. Jen jsem zahořklý, že jsem se s ním nemohl setkat, jinak bych ho sám zabil.“

Zhou Zishuův výraz se nezměnil. Nenesl náznak sebemenšího překvapení. Poté, co vyslechl Wen Kexingova slova zůstal ještě chvíli mlčet, než pomalu promluvil:
„Oh? Zdá se, že byl můj odhad špatný. Myslel jsem si, že je současný vůdce Údolí duchů Rong Xuanův potomek.“

Ve tmě bylo slyšet jen Chenglingovo oddechování. Vzdálenost mezi muži nebyla velká, ale oba mlčeli jako hrob. Po chvíli se na Wen Kexingově tváři rozlil úsměv. Tenhle úsměv se však od jeho obvyklého úšklebku s přimhouřenýma očima lišil. V koutcích očí s mu neobjevily žádné vrásky od smíchu. Jeho černé duhovky byly stále chladné jako led a odrážely slabé měsíční světlo. Povytáhl své úzké obočí a ostře se Zishua zahleděl, což budilo dojem falešného úsměvu.

Zhou Zishu mluvil tiše, ale rychle, takže se zdálo, že se jeho rty vůbec nehýbou.
„Potěšený truchlící duch zaplatil Škorpionům, aby pronásledovali chlapce ne proto, že by ho chtěl zabít, ale proto, že chtěl zoufale vědět, zda viděl muže s chybějícím prstem, když došlo k tragédii rodiny Zhang. Podle toho, co vím, tak oběšenému duchovi Xue Fangovi chybí prst. Ale od chvíle, co jsme potkali ve zchátralém chrámy ty lidi vím, že za vyhlazení rodiny Zhang nemůže Údolí duchů.“

Wen Kexing na něj stále hleděl. „Jak to můžeš vědět?“ Zeptal se.

Zhou Zishu se lehce zasmál. „Nezraněn jsem doprovodil toho chlapce do Tuihu a z pasti sta tisíce duchů jsem unikl se všemi končetinami. Kdyby byly mé schopnosti tak dobré, už dávno bych Jianghu vládl.“

Wen Kexing na něj hleděl spalujícím pohledem. „Už nemusíš být tak skromný.“

Zishu pokračoval: „Ale proč se ten pošetilý Potěšený truchlící duch žene za dítětem? Myslím, že by na to mohlo existovat jedno vysvětlení. Bez ohledu na to, kdo rodinu Zhang vyvraždil, musí existovat duch, který si Údolí duchů přivlastnil a sám se toho účastnil. Potěšený truchlící duch něco tušil a měl podezření, že by se mohlo jednat o Oběšeného ducha.“

Wen Kexing přikývl: „Ano a my je potom sledovali z Jiangnanu do Tuihu a pak do Dongtingu. Ocitli jsme se tam náhodou a všichni nás podezírali. Dokonce jsem zabil i toho malého ducha v jeskyni, protože jsem dostal strach, aby neodhalil mou identitu, přesně tak.“

„To je těžké uhodnout, Wene. Když se rozhlédneš po celém Jianghu, tak je jen málo lidí, u kterých nedokážu odhadnout původ. Když se rozhlédnu od jižní hranice, přes severní poušť a centrální pláně, dokážu ty lidi spočítat na jedné ruce. My dva jsme spolu strávili mnoho dní. Kdybych tě nebyl schopen odhadnout, musel bych říct, že jsem hloupý.“

Wen Kexing byl potichu. Nic nevyvracel ani nepotvrzoval. Pak mu unikl tichý smích a přikývl: „Víš toho opravdu hodně… Mladý pane Zhou.“

„Teď už jsem jen obyčejným občanem. Pán Údolí duchů ke mně nemusí být tak zdvořilý.“
Zasmál se Zishu. Když Wen Kexing zmínil Hřeby na tři podzimy, už věděl, že ví, kdo je.

Ani jeden nic neříkal. Jen v tuhle chvíli už nebyl Wen Kexing tím nafoukaným Casanovou, který měl výhradní zálibu v mužích, a Zhou Zishu nebyl tím zlomeným žebrákem, který se toulal po světě a falešně si prozpěvoval… Záhadný pán Údolí duchů a nepředvídatelný bývalý vůdce Okna nebes tiše seděli naproti sobě v opuštěném domě a nepovyšovali se nad sebe.

Jediný svědek spal, jako kdyby ho do vody hodili.

Zishu shlédl na Chenglinga, a ještě víc se ztišil: „Nesleduješ toho chlapce jen proto, že si myslíš, že něco ví? Například… Kdo byl ten duch, který porušil pravidla Údolí duchů, opustil ho a pak Chenglinga pronásledoval?“

„Jak víš, že sleduji zrovna jeho?“ Optal se Wen Kexing s úsměvem.

„Jestli nesleduješ jeho, tak koho? Ještě řekni, že mě.“ Opáčil Zishu.

Jeho slovům se Wen Kexing jen pousmál. Jeho chování se opět změnilo. Vypadal jako někdo, kdo je hluboce zamilován. Pohled, kterým muže obdařil, byl pohled, kterým by hleděl na svého milence až z toho Zishuovi naskočila husí kůže. O chvíli později se Kexing zeptal: „Nemyslíš si, že jsme pro sebe jako stvoření?“

„Rozhodně ne.“ Odpověděl rázně Zishu.

Wen Kexing na něj pohlédl a v jeho výrazu byla pořád vidět něžnost. Chvíli na sebe hleděli, než se Zishu náhle zeptal: „Zbláznil ses, nebo je to důsledek tvé odchýlené qi?“

Kexing ho místo odpovědi lehce chytil za ruku a pohladil ho po dlani. Sklonil se a přitiskl své rty ke hřbetu jeho ruky. „Co, si o tom myslíš?“ Zeptal se.

Zishuovi po celém těle naskočila husí kůže. Ruku stáhl zpět. Měl pocit, že ho Wen Kexingův vřelý pocit a neodbytný pohled zatahuje hlouběji do něčeho, čemu nelze vzdorovat. Zishu tak začal zjišťovat, že Wen Kexing není lehkomyslný, ale dementní.
„Máš až moc velké choutky.“

Kexing bezostyšně řekl: „To je hezké, ale jakmile se na tebe podívám, dostávám na tebe ještě větší chuť. Co myslíš, že bych měl udělat?“

Ještě, než stačil Zishu něco říct, Wen Kexing pokračoval dál: „Před mnoha lety jsem viděl na kraji silnice mrtvolu, jejíž vlasy uschly, kostra seschla a oblečení vybledlo, že nedokážu ani říct, kdo to mohl být. Tvář byla pokryta krví, nos uříznutý, kopí jí procházelo hrudí a trčelo ze zad…Dlouho jsem si jí prohlížel, ale při jediném pohledu na její lopatky jsem si uvědomil, že ten člověk musel za živa oplývat neskutečnou krásou. A hádej co?“

Zishu se nadechl k odpovědi, ale Wen Kexing mu opět skočil do řeči.
„ Ještě jsem nikdy špatně neodhadl krásu člověka, protože jsem se celý život řídil podle vzhledu jejich kostí. Takže klidně můžeš sejmout svou masku a nechat se mnou líbat a objímat, dokud se plně nenasytím. Krásní lidé jsou na tomto světě vzácností, ale také na ně není tak těžké narazit. Přijal jsem všechny krásy světa a pak jsem je nechal za sebou. Kdo ví, možná až spatřím tvou pravou tvář, vyvineme si k sobě vášnivé city a budeme stát při sobě, přestanu na tebe myslet, ale teď, když tě vidím… Mám nutkání s tebou strávit celý svůj život.“

Zishu chtěl něco říct, už měl ta slova na jazyku, ale po těchto slovech zapomněl, co chtěl říct. Zíral na Wen Kexinga s vytřeštěnýma očima a svázaným jazykem.

V Kexingovi to zabublalo smíchem. Začal se kývat ze strany na stranu a prstem ukázal na Zishua: „Vyděsil jsem tě k smrti, že jo?“

„Jdi do prdele,“ opáčil Zishu jednoduše, pak se odmlčel, jako by ho něco napadlo.
Poplácal Wen Kexinga po rameni a řekl: „Zapomeň na to, upřímnou soustrast.“

Wen Kexing ztuhl a váhavě se zeptal: „Co?“

Ale Zishu už nic neřekl. Jen se opřel o zeď a zavřel oči, aby si odpočinul.
Jak si někdo může pamatovat vzhled mrtvého člověka, tak jasně, že i po tolika letech dokáže říct, co měl dotyčný na sobě, jak vypadaly jeho vlasy, tělo a detaily vybledlého oblečení? Musel si mrtvolu nesčetněkrát prohlížet, než mu zakořenila v srci, aby o ní pak tak žertovně mohl vyprávět, jako by to pro něj nic neznamenalo. Jako by se bál, že zapomene, jak zesnulý vypadal.

Bylo to nepochopitelné, ale Zishu těm pocitům rozuměl… Mohli se náhodou setkat v oceánu plném cizích lidí, neznat vzájemně svůj původ, ale nic nestálo v cestě tomu, aby se z nich staly spřízněné duše.

Druhý den opustil Zishu s Chenglingem polorozpadlý dům. Za nimi se samozřejmě nacházel nezvaný stín s příjmením Wen. Zishu plánoval navštívit banku Ping An, aby zkontroloval, jak to jde s jeho poslední žádostí. Tato cesta mu umožnila, vtlouct do Chenglingovi prázdné hlavy mnoho informací, aby chlapec jen hloupě bez porozumění nestudoval kung fu.

Zhang Chengling si zanedlouho uvědomil, jak je takové učení s jeho novým mistrem bolestivé. Prostě se naučil nazpaměť hromadu nesrozumitelných formulí a nestaral se o to, zda je chápe nebo ne. Učení je smysl života a má krásné jméno „Mistr tě vede a osobně učí“.

Chengling cítil, že nároky, které na něj Zhou Zishu klade jsou příliš vysoké. Dokonce větší, než co poznal v horách u jiných lidí. Nacházel se v oblacích a zatemňovalo mu to mysl. Jeho hloupý pohled způsoboval jen to, že byl Zishu čím dál tím víc netrpělivý. Plácl ho dlaní po zátylku. „Budeš mluvit, nebo tě mám pověsit?“

Chengling věděl, že je hloupý, tak se neodvažoval odmlouvat. Lehce ukřivděně se podíval na mistra.

„Co je?“ Zakoulel Zishu očima.

„Mistře, já tomu nerozumím.“ Odpověděl Chengling.

Zhluboka se nadechl a cítil, že musí mít jako mistr trpělivost, a tak byl nucen potlačit nervy, zpomalil svůj výklad a zeptal se: „Čemu přesně nerozumíš?“

Chengling na něj pohlédl, sklopil hlavu a zašeptal:
„Nerozumím vůbec ničemu…“

Zishu mlčky odvrátil pohled. Když bylo už dlouho ticho, nevydržel to a řekl:
„ Ta věc na tvém krku je hlava nebo jen ozdoba?“

Wen Kexing se k nim přiblížil, aby slyšel, o čem se baví. Když spatřil situaci, vstoupil mezi ně a odtáhl je od sebe. Automaticky se považoval za milujícího otce vedle rozhněvané matky.
„Víš, jak dobře svého žáka učit? I ten nejchytřejší by oněměl, kdybys ho takhle káral.“
„A proč ne? Sám jsem si myslel, že toho umí mnohem víc.“ Řekl Zishu.
Wen Kexing mírně otevřel oči a přemýšlel nahlas: „Co tedy uděláš, když tvůj žák neumí odříkat základní taktiku a nemůžeš ho cvičit?“

Zhou Zishu se na chvíli zamračil a pak řekl: „Požádal jsem ho, aby třistakrát opsal základní trénink qi. Pokud to stále ani tak nechápe, nepotřebuje jíst, nepotřebuje spát. Požádal jsem o uzamčení jeho pokoje, aby to tady ve sněhu pochopil.“

Zhang Chengling cítil vnitřní zachvění.
Wen Kexing dlouho čekal, než si povzdechl: „Máš štěstí, že jsi jeho učení vůbec přežil.“

Zishu o pár kroků ustoupil. „Nemá štěstí. Je mrtvý.“ Chengling i Wen Kexing se na něj podívali. Jeho kamenná tvář nic neprozrazovala, Zishu neuměl být příliš něžný. Plácl Chenglinga po hlavě a narovinu mu řekl: „Pokud chceš zůstat ještě pár dní naživu, musíš získat nějaké schopnosti.“ Pak postrčil Chenglinga směrem k Wen Kexingovi.
„Jdu za přítelem, tak tu s ním můžeš chvíli zůstat.“ Odešel, aniž by se jedinkrát ohlédl za sebe.

Chengling tak zůstal sám s Kexingem. Vzájemně se na sebe podívali.
„ Tvůj mistr je velmi rozumný a musí k tomu mít nějaký důvod. Teď na to zapomeň, není tady. Změňme téma. Řeknu ti druhu část příběhu o tom rudém dítěti.“

Chengling byl zahloubaný v myšlenkách, ale okamžitě se vzpamatoval. Zašli do nejbližšího hostince a tam začal Wen Kexing vyprávět.
„Co ty příšery dokážou? Rudé dítě nad tím dlouho přemýšlelo a zkoušelo nespočet různých způsobů, až ho napadlo přijít s magickou zbraní…“

Oba byli spokojení a cestou do svého hostince si ještě hezky popovídali. Jeden bez hnutí poslouchal a hltal každé vyřčené slovo, druhý byl velmi šťastný za své malé publikum. Najednou za sebou zaslechli křičící dívku: „Mistře! Mistře! Konečně jsem Vás našla!“

Když se Kexing s Chenglingem otočili, spatřili poskakující Gu Xiang, kterou překvapivě následoval Cao Weining. Wen Kexing nemohl přijít na to, jak si ty dva spolu spojit. Než stihl říct jediné slovo, Gu Xiang začala mluvit dál. „Chyběl jste mi a nemohla jsem Vás najít. Včera mi bratr Cao řekl, že jste spolu s Zhou Xuem odvedli Zhang Chenglinga pryč.
Tak se bratr Cao nabídl, že mě při Vašem hledání doprovodí!“

Cao Weining se ušklíbl a dokonce promluvil: „Bylo mi potěšením.“

Gu Xiang pokračovala: „Mistře, bratr Cao je nejen spravedlivý, ale je také velmi dobře informovaný. Dovolte mi, abych Vám řekla…“

Wen Kexing raději předstíral, že ty dva nezná a zatáhl Chenglinga do restaurace.


< ←KAPITOLA 32. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 34.→ >