Kapitola 22. Boží

Wen Kexing metodicky vysál všechnu otrávenou krev v Zishuově paži a dovedně mu ošetřil rány. Odblokoval mu meridiány a vytáhl malou lahvičku s pilulkami. Jednu spolknul a druhou si dal do dlaně, kterou přidržel blízko Zishuových úst, zatímco se hihňal a obscénně protáhl hlas.
„Pojď A Xu, otevři pusu.“

Zhou Zishu na něj zíral zasmušilým pohledem. Wen Kexing, stejně jako on, plný energie, se stále usmíval. Pohled druhého muže byl jako mor a nestačilo by ho praštit. Wen Kexing se významně podíval po Chenglingovi a záměrně ztišil hlas. „Už jsme se líbali a všechno na sobě viděli, proč se tak stydíš?“

Zishu si vzal pilulku a bez ohlédnutí odešel.

Kexing pak pokynul Chenglingovi, který tam stále tupě postával. Zjevně v dobrém rozmaru řekl:
„Když vidíš, že tvůj mistr neutíká, je to určitě jedinečná příležitost, abys ho následoval. Na co čekáš?“

Obloha potemněla. Škorpioni vylákali Zhang Chenglinga ze shromáždění v Dong Tingu, aby ho dostali až sem. On teď netušil, jak je daleko a díky tomu byl velmi dezorientovaný.

Po chvíli se Zhou Zishu vrátil s několika velkými zajíci a pokračoval v tichosti přípravou jídla pro ostatní. Wen Kexing se s úsměvem otočil k Chenglingovi: „Víš, jaký je druhý nejroztomilejší typ lidí?“

Chengling na něj vzhlédl. Dávalo to smysl, protože byl jeho mistr zraněn. Ale přesto ho tento muž dokázal tak snadno ovládat, aniž by se zapotil, což skutečně vypovídalo dost o jeho schopnostech. Navíc se nezdálo, že by to měl v hlavě v pořádku, takže byl chlapec ještě víc vyděšený. Zakroutil hlavou.

Kexing pokračoval. „Je to typ, který je navenek silný, ale uvnitř něžný. Víš, jaký je ten nejrozkošnější typ?“

Zhou Zishu, který právě dovedně kuchal zajíce se na Wen Kexinga chladně podíval.
„Přestaň s těmi nesmysly a jdi najít nějaké dřevo.“

Kexing mu šťastně vyhověl, ale když se odvrátil, stále viděl, jak ho Chengling koutkem oka sleduje. Myslel si, že je ten chlapec zvědavý, a povýšeně mu vysvětlil: „Je to ten typ člověka, který má neuvěřitelně dokonalou postavu, které se nikdo nevyrovná.“

Zhou Zishu nenuceně promluvil. „Neposlouchej jeho blábolení chlapče.“

Chenglingův nejistý pohled se obrátil k Zishuovi. Pochopil to špatně? Ale ten muž jasně řekl…

Zishu pokračoval: „Drž se od něj dál, aby se o tebe nezačal zajímat.“

Wen Kexing předstíral, že zakopl o suché listí, otočil hlavu a promluvil, jako by byl zraněn.
 „Ublížil jsi mi, A Xu.“

Zhou Zishu ukázal na mrtvého zajíce. „Jestli hned nepůjdeš pro nějaké dřevo, tak tě vykuchám jako tyhle malé kamarády.“

Wen Kexing se polekal a utekl jako plachý zajíc, aby si zachránil svůj žaludek.

Zishu vyhledal potok, aby si umyl ruce, a nemotorně si omotal roztrhaný rukáv kolem paže. Pocit Wen Kexingových rtů mu na paži stále přetrvával, a byl si jasně vědom toho, jak daleko ten muž zašel.
Po vysátí jedu mu rány lehce olízl, což mu způsobilo pulzování ve spáncích. Ten čin byl zjevně úmyslný.

Zishu si navztekaně strhl masku z obličeje a hodil jí do vody. Bylo to poprvé v životě, kdy se dozvěděl o tak bizarním muži, který tak dychtil po dotecích jiného muže.  Přijal by v okolí každého, kdo by se bránil, jen aby mohl veřejně předvádět svůj sexuální apetit.

Když otočil hlavu, Chengling poznal známou tvář a šťastně vykřikl: „Mistře!“ Jako by si až teď byl opravdu jistý tím, že je to on. Pobíhal kolem něj jako štěně, ale stále si z opatrnosti držel určitý odstup.

Zishu to koutkem oka postřehl, postavil se a pokynul rukou. „Pojď sem.“

Chengling k němu hbitě přistoupil a sladce řekl: „Mistře.“

Po chvíli přemýšlení Zishu znovu promluvil: „Při tvé rychlosti bychom se dnes v noci nestihli vrátit, takže tady přespíme a brzy ráno tě doprovodím zpět k panu Zhaovi.“

Chenglingovi oči okamžitě potemněly. Nic neřekl, jen místo toho v tichu sledoval sklíčeně své boty.
Zishuova pečující duše nemohla tento chlapcův pohled vydržet, a tak se rozkašlal a zamračil se.
„Co to děláš?“

Chengling se stále skloněnou hlavou tiše odpověděl. „Dobře.“

Poté chlapec znovu ztichl a pohlédl na Zhou Zishua. Jakmile byl při svém zírání přistižen, odvrátil se. Ústa se mu chvěla, mrkal očima a na řasách mu ulpěla jediná slza.

Zishu se opřel o strom a posadil se. Neměl ponětí, jak se k tomu dítěti správně chovat. Takhle skončil, protože ho Zhang Yusen vychoval jako dceru, protože mu možná nebylo souzeno ji mít? Díky té myšlence se zašklebil a předstíral, že je podrážděný. „Postav se rovně a zvedni hlavu!“

Chengling poslechl a okamžitě se narovnal. Ve chvíli, kdy zvedl hlavu, se mu po tvářích začaly koulet slzy, jako by se protrhla hráz. Zhou Zishu byl ještě víc znepokojen a jeho hlas nevědomky zněžněl. „Utři si obličej, chlapče. Proč tě to rozplakalo?“

Chengling si s velkou námahou otřel obličej a byl ještě víc zasmušilejší, protože si nedokázal otřít všechny slzy, které se mu valily po tvářích. Vypadalo to, že to byla jeho poslední kapka. Mezi zlomenými vzlyky promluvil: „Mistře…Mi…Já ne…Nebrečím pořád. Já…Já…Jen…Viděl jsem tě…A bylo mi opravdu smutno…Já…Já…Já…“

Zhou Zishu cítil, jak dostává strašlivou bolest hlavy, tak odvrátil pohled s lhostejným výrazem a už mu neměl chuť čelit.

Wen Kexing se vrátil přesně v tomto okamžiku a byl tím mírně omráčen.

Obloha úplně ztmavla. Sluneční světlo postupně mizelo z obzoru a zanechávalo západní oblohu ponuře popelavě šedou. Večernice na obloze jasně zářila a začal se zvedat chladný vítr.

Wen Kexing tiše nasekal dřevo a rozdělal oheň. Dal nad oheň zajíce, které Zishu pečlivě připravil a trpělivě je začal opékat. Tiše si začal pobrukovat neznámou melodii, která trochu připomínala ‚Osmnáct doteků‘ a zcela vyhovovala jeho chování. Zishu seděl tiše vedle něj, jednu nohu pokrčenou a ruce na kolenou. Chengling seděl vedle nich a snažil se ze všech sil zastavit vzlyky.

Po delší době se začala vzduchem šířit vůně masa a Chenglingovi hlasitě zakručelo v žaludku, až se začervenal. Kexing se na něj podíval a usmál se. „Musíš ještě chvíli počkat. Maso ještě není úplně upečené.“

Chengling roztomile přikývl. Wen Kexing měl pocit, že je lépe vychovaný než malý králíček, a tak se obrátil k Zhou Zishuovi. „Ach drahý, poslouchej mě. Když tě tak moc chce doprovázet, proč mu to nedovolíš? Proč ho opakovaně zachraňuješ, když chceš, aby ti zmizel z očí?“

Zishu pomalu vstal a přešel k ohni ke kterému natáhl ruce. Začaly ho bolet akupunkturní body na hrudi, tak se snažil zahnat chlad.

Wen Kexing ho kopl špičkou boty. „Na něco se tě ptám.“

„Zachraňuji ho, protože se mi to líbí.“ Odpověděl Zishu pomalu.

Chengling náhle promluvil. Jeho hlas byl stále chraplavý a trochu se třásl. „Vlastně to nemusíš dělat, mistře. Přináším jen problémy. Je tolik lidí, kteří mě chtějí zabít. Já…Nejsem v ničem dobrý, a dokonce tě díky mně zranili.“

Wen Kexing ho utěšoval. „Neboj, jeho kůže je nejtlustší – nedívej se na mě takhle. Normální lidé mají pouze jednu vrstvu kůže, na rozdíl od tebe. Máš vrstev jako rýžový koláč. Jako by ti jedna nestačila.“

Kexing viděl na Chenglingově tváři úžas, tak trpělivě pokračoval ve vysvětlování. „Podívej se na jeho paže, vidíš, jak je barva kůže od zápěstí dolů úplně jiná než od zápěstí nahoru? Tvůj mistr nelhal, že ti chtěl zachránit život, ale mně se nechce prozradit ani teď.“

Zishu si ho nevšímal a utrhl zajíci část nohy, aby si jí mohl vychutnat.

Když se chystal utrhnout další kus, Wen Kexing sebou znechuceně trhl. „Ještě to není dopečené. To jsi hladový duch?“

Teprve když Zishu spolkl sousto, obrátil se ke Kexingovi. „Byl jsi v minulém životě ženou, že neustále voníš kosmetickými produkty? A všechny ty tvé kapesníčky, které máš… Přestaň s tím neustálím žvaněním nesmyslů.“

Wen Kexing okamžitě zmlkl.

O chvíli později byli zajíci krásně upečení s lesknoucí se zlatavou kůží, zvenčí křupaví a uvnitř měkouncí. Zishu zavolal na Chenglinga, aby se k nim připojil. Dva muži a jedno dítě se do jídla bezostyšně pustili, protože byli po celém dni všichni hladoví. Brzy zůstaly jen ohlodané kosti.

Nyní všichni tři seděli kolem ohně, aby se zahřáli. Zhou Zishu se opřel a zavřel oči, aby si odpočinul, zatímco Wen Kexing promluvil k Chenglingovi: „Proč je tvé kung-fu tak špatné? Otec tě ho neučil?“

Chengling odpověď zamumlal: „Učil. Byl jsem ale příliš hloupý a líný, takže jsem většinu z toho už zapomněl.“

Kexing po chvíli přemýšlení potřásl hlavou. „Když jsem byl já malý, a otec mě všechny ty věci učil, byl jsem také líný, ale nejsem opravdu hloupý…“

Zishu si nemohl pomoct a ušklíbl se, oči stále zavřené.

Kexing si ho nevšímal, sjížděl Chenglinga od hlavy k patě a pak ledabyle řekl: „Chceš něco naučit?“

Chengling zvedl hlavu a podíval se na něj planoucíma očima.

Vášeň v jeho pohledu způsobila, že byl Kexing na chvíli překvapením omámen. Už to bylo dlouho, co v někom viděl tolik poctivosti, vytrvalosti a bezohledné touhy. „Ty…Chlapče, proč ses teď najednou změnil ve vlka?“

Zhang Chengling náhle poklekl. „Vážený pane! Uč mě prosím. Udělám pro tebe cokoliv!“

Wen Kexing si promnul nos a odkašlal si. „Podívej se na sebe. Nezajímají mě ti mladíci…“ Zakašlal.

Oheň vrhl na mladíkovu tvář odstíny rudé a jeho dosud lehce dětinské rysy pokrylo odhodlání, pak zranitelnost a prosba.

Wen Kexing na něj dál intenzivně zíral a reagoval stejným způsobem jako Zishu, který od něj vždy neklidně odvracel pohled. Po chvíli váhání si povzdechl, vstal, oprášil se a zvedl očištěnou větev. „Dobře, naučím tě pár pohybů. Pozorně sleduj, nebudu to opakovat dvakrát.“

Podle svého slibu předvedl pohyby velmi důkladně. Chengling nevynechal jedinou věc a začal poté cvičit sám. Opravdu nebyl bystré dítě; a zatímco Kexing řekl, že to nebude opakovat dvakrát, zjistil, že chlapce opravuje a podrobně mu vše vysvětluje.
Chengling se na něj podíval jasnýma očima a hlas se mu třásl vzrušením.
„Děkuji, pane. Děkuji, pane!“ Opakoval.

Wen Kexingovi se evidentně nikdy nedostalo takové vděčnosti. Začal odhalovat svou vzácnou opatrnou stránku.

Pokračovali i po půlnoci, ale zdálo se, že Zhang Chengling není stále unavený a energeticky cvičil dál. Wen Kexing seděl mlčky stranou a jeho usměvavý výraz zmizel. Zdálo se, že je ponořen do myšlenek.

Najednou uslyšel jemný hlas zdánlivě spícího Zhou Zishua.
„Tvé příjmení je Wen…Jaký byl tvůj vztah s ‚Božským‘ Wen Ruyu?“

Kexing se celý otřásl. Po chvíli sklopil hlavu. „Byl to můj otec.“

Zishu měl nyní oči již otevřené, a sledoval jeho boční profil. Znovu promluvil mnohem vážnějším tónem. „Vždy, když jsem slyšel o ‚Božském‘ lékaři, tak jsem staršího Wen Ruyuho obdivoval. Cestoval se svým mečem ‚Oslňujícím pádem‘, svou ženou a geniálním lékařem Gu Miaomiao, aby mohl pomáhat všem potřebným. Později ze světa bojových umění odešel a žil samotářský život. Omlouvám se, že jsem si doteď neuvědomil, že jsi jeho potomek.“


< ←KAPITOLA 21. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 23.→ >