Kapitola 21. Jedovatý Škorpion

Z rohu vyšel hubený muž se snadno zapomenutelnou tváří, ze které rozhodně bylo poznat, kolik mu je let. Nikdo neměl ponětí o tom, jak dlouho tam byl, když vůbec necítili jeho přítomnost.

Muž v červeném se zamračil. Neměl ponětí proč, ale když se díval na toho obyčejného muže, na kterém nebylo nic zajímavého, přejel mu mráz po páteři a vlasy v zátylku se mu zježily. Nemohl si pomoct, ale jak se muž přibližoval a bez jediného mrknutí ho sledoval, musel změnit svůj postoj.

Znovu se opatrně zeptal: „Kdo jsi?“

Zhou Zishu se mu instinktivně chystal říct: ‚Jsem nikdo,‘ stejně, jako to řekl Gu Xiang. Ale když shlédl na chlapce, spatřil na jeho krku modřiny a pomyslel si, že víc jak polovinu svého života musel v paláci prožít předstíráním, tak proč by teď měl být k těmto amatérům zdvořilý?

Jako tulák v sobě již dlouho potlačoval své chování. Vrhl letmý pohled na muže, včetně toho v červeném – který byl celý napjatý – a zasmál se. „Proč si myslíš, že bych ti měl odpovědět?“

Mužovi zacukalo v koutcích očí, ruce měl zakryté rukávy. Kromě mateřského znaménka, jehož barva se teď zdála být tmavším odstínem červené, nikdo neviděl jeho ruce, ve kterých se mu objevil černý kouř.

Muži stojící vedle něj se mimovolně rozestoupili. Poté, co si dali navzájem znamení, vytvořili kolem Zishua a Chenglinga kruh.

Zhou Zishu si jich nevšímal. Sehnul se, aby vytáhl Chenglinga za límec ze země. „Vstaň chlapče, neskláněj tak hlavu.“

Chengling na něj nechápavě zíral. Byl zmatený, protože na sobě měl Zishu další vrstvu masky a díky tomu ho nemohl poznat.

Muž v červeném byl stále trpělivý. „Chceme se toho dítěte na něco zeptat, příteli, ne…“

…Strkej nos do cizích věcí – chtěl doříct, ale nebylo mu to umožněno, protože se po něm Zhou Zishu již vrhnul. Rychlostí světla se k němu dostal a chytil ho za krk stejně, jako to udělal muž v červeném mladému chlapci.

Muž vyděšeně prskal. V bojových uměních nebyl vůbec neschopný, ale tento podvyživený muž se pohyboval způsobem, který připomínal duchy. Jeho nejzranitelnější část těla byla vydána na milost
 a nemilost muži předním. Neměl šanci uniknout.

Dokonce i nováček ve světě bojových umění by věděl, že krk a hrudník jsou nejzranitelnějšími částmi těla a je třeba si na ně dávat pozor s maximální ostražitostí. Jsou to místa, která by si měl člověk podvědomě chránit. Ten, kdo se odváží zaútočit na cizí krk, je buď neostřílený, nebo si ve své schopnosti velmi věří.

Na Zishuových rtech nebyl ani sebemenší náznak pobavení. „Říkej mi, dědo.“

Muž v jeho sevření byl zpočátku vyděšený, pak rozzuřený a teď začal křičet, aniž by vzal v úvahu svou aktuální situaci. „Ty…!“

Ale to bylo jediné, co dokázal vyslovit. Zishu posílil sevření a proměnil tak jeho vulgární slova v chraplavé výkřiky. Během toho, co panikařil, zvedl ruku, aby udeřil Zhou Zishua do hrudi,
ale než to stihl udělat, měl ruku vykloubenou. Ani neviděl, kdy se ten muž pohnul. Okolím se roznesl jen ubohý bolestný výkřik.

Zishu se protáhl. „Odpověz mi. Já…Jsem…Tvůj…Děda.“

Muž v červeném se naštvaně zeptal: „Co chceš?“

Zishu na něj obrátil svou pozornost a krutě se usmál. „Jen maličkost. Aby se mnou tenhle bastard spolupracoval. Nestrkej nos do cizích záležitostí.“

Na hřbetu dlaně mu pulzovaly žíly a muž se ještě trochu zkroutil, než se mu oči protočily v sloup a on utichl. Nebylo jasné, zda je mrtvý nebo ne.

Zhou Zishu povolil stisk a muž se sesunul k zemi.

V tu chvíli se na ně vrhli další dva muži – jeden zamířil na Chenglinga, který se nebyl schopen ani postavit a druhý na Zishua s hákem v ruce, který páchl zkaženým masem. Neobtěžoval se uhýbat a místo toho kopl muže přímo do hrudi. Síla toho kopu přiměla muže plivat krev a jak letěl dozadu, srazil útočníka, který šel po Chenglingovi, takže oba spadli jako kuželky.

Zishu se zamračil a s nechutí Chenglinga zvedl. Odhodil ho stranou jako malé kotě a netrpělivě řekl: „Počkej tady ty malý otravo a nehýbej se.“

Chengling měl pocit, že bylo jeho tělo lehké jako pírko, když ho zvedl a odhodil. Jeho oči se na krátkou chvilku rozšířily a tiše pronesl: „Mistře…“

Ostatní muži pokračovali v útoku na Zhou Zishua, zatímco ten v červeném se stále nehýbal.

Chengling se neodvážil ani mrknout, aby mu náhodou něco z boje před ním neuniklo. Vzpomněl si na otcova slova. Když byl malý, říkal mu, že mají bojová umění mnoho různých cest a stylů, kterými se mohl vydat – některé stálé a neochvějné, jiné neuvěřitelně ostré a neproniknutelné, jiné rychlé a spěšné jako neutichající bouře. Ale vše výše zmíněno zahrnovalo viditelné techniky a ta nejskvělejší musela být ta, kterou člověk nemůže vidět, slyšet ani cítit, na první pohled zcela nepopsatelná a bez rysů jako jarní déšť – shrnul to ‚rychle‘. Být jako vyplašení ptáci, kteří ostatním ulehčují jejich těžkou práci.

V tu chvíli konečně pochopil, co znamená ‚Ulehčovat ostatním jejich těžkou práci‘.

Každý z těch mužů nesl identický hák, který při bližším prozkoumání vypadal jako štíří ocas. Háčky svítily slabě modře a nesly démonickou auru. Chengling ještě nevěděl, že jsou tito lidé nechvalně známí jako ‚Jedovatí Škorpioni‘. Je to skupina, která se specializuje na vražděné a krádeže. Za peníze by udělali všechny ty nechutné a opovrženíhodné věci, které si lze představit.

Nicméně právě teď byl mezi nimi hrozný chaos. Zdálo se, že se Zishu vůbec nepohybuje. Jeho chůze vypadala až líně. Měl prázdné ruce a jeho tělo se ohýbalo, jako by neměl žádné kosti. Ale žádný z útočníků se ho nebyl schopen ani prstem dotknout. Teprve ve chvíli, když se ho někdo dotkl, si uvědomil, jak je skutečně nebezpečný.

Po chvíli sledování se už Chenglingovi motala hlava a dostával závrať.

Za necelou hodinu bylo vyřazeno třináct Škorpionů.

Chenglinga pohled na tento boj neuvěřitelně povzbudil, pěst měl pevně zaťatou. Zishu si jemně oprášil hábit a postavil se naproti muži v červeném, kterého si chvíli prohlížel.
 Pak zaklonil hlavu a přimhouřil oči. „S tím mateřským znaménkem na tváři a tou slavnou ‚démonickou rukou‘ musíš být jistě poslem smůly, Sun Dingu, potěšený truchlící duchu.“

Mužův výraz se změnil.

Zhou Zishu se chladně usmál. „Údolí duchů mělo svá pravidla a předpisy. Jakmile se staneš duchem, nemůžeš údolí kromě určitých období opustit. Máš pevné nervy na to, že jsi přišel do Dong Tingu a útočíš na ostatní.“

Muž v červeném promluvil skrz zaťaté zuby. “Moc mluvíš.“ Pak se proměnil v rudý oblak dýmu, ze kterého šel zápach rybiny a shnilých mrtvol. Jeho útok byl sotva okem viditelný.

Zishu okamžitě uskočil o několik stop zpět.

Muž nezasáhl, ale Chengling na zemi, kde před chvílí ještě Zhou Zishu stál, jasně viděl hlubokou značku ve tvaru dlaně. Všechna stébla trávy okolo uschla. Byla to neuvěřitelná rychlost. Chlapec udiveně vzhlédl, takže toto je opravdu Sun Ding, potěšený truchlící duch!

Vrah Mu Yungeho a Fang Buzhiho!

Zishu při ústupu zlomil větev a teď s ní vyrazil kupředu. S výkřikem bodl mezi duchovi ruce. Větev se rychle vysoušela, ale Zishu stále vytrvale pokračoval v průniku. Vypadalo to, že do větve přenesl trochu své vnitřní síly, proto se zdála být pružnější. Potěšený truchlící duch měl pocit, že se z větve stala živá bytost, ke které přilnula síla.

Vyděšeně udělal několik kroků vzad, ale Zhou Zishu větví dosáhl již jeho břicha. Duch spadl a snažil se znovu vyhrabat na nohy. Tvář měl bledou. Zishu odhodil větev stranou ve chvíli, kdy se smrtící energie téměř dotýkala jeho ruky. Upravil si rukávy a zachmuřeně zůstal stát.

Duch v projevu výjimečného pragmatismu okamžitě bez váhání zmizel, jakmile se zvedl.

Chengling vykřikl: „Pokouší se utéct!“

Zhou Zishu se na něj podíval, pak se otočil a dal se klidně k odchodu. Chengling k němu přispěchal a vykřikl: „Mistře!“

Zishu se zastavil a svraštil obočí: „Kdo je tvůj mistr?“

Chengling ho bez ohledu na odpověď následoval, tahal ho za paži a hleděl na něj. „Jen vím, že jsi to ty, můj strýc Zhou, kdo mě zachránil. Můj mistr.“

Kdo jiný by při jejich rozhovoru mluvil tímto mírně podrážděným hlasem? Kdo jiný by měl tyto kostnaté, a přesto teplé ruce? Kdo jiný by měl tento zvláštní, přízračný styl boje? Kdo jiný z davu by ho následoval a zachránil ho?

Chengling byl ve svém úsudku neochvějný. Zhou Zishu nečekal, že by někoho tak dlouho vedl, ale přesto byl zklamaný, že ho ten spratek prohlédl. „Ty…“ Snažil se toho ocásku zbavit tím nejtaktnějším způsobem.

Jeho oči náhle potemněly a větu nedokončil. Jednou rukou si přitáhl Chenglinga blíž k hrudi a rychle uskočil stranou. Chengling neměl ani čas zareagovat. Cítil jen závan větru, který jím otřásl a paže, které ho pevně držely. Zishuův hlas byl ledový. „Bastarde našel jsi svou smrt!“

Jediným pohybem zlomil útočníkovi vaz, než na ně stihl zaútočit.

Když se na muže podíval Chengling z větší blízkosti, viděl, že je to ten první muž, kterého Zhou Zishu vyřadil. Kdo měl tušit, že svou smrt jen předstíral?

Chlapec byl znovu odhozen stranou a Zishu se dal znovu na odchod. Chengling ho nechtěl nechat odejít, tak ho bez rozpaků následoval.

Zishu se rozhodl uniknout vzduchem a použil stínové kroky. Z té rychlosti se Chenglingovi znovu zatočila hlava a Zishu mu zmizel z dohledu. Chengling věděl, že bude trvat desetiletí, než dožene jeho dovednosti qinggongu. Slzy měl na krajíčku a žalostně za ním volal: „Mistře…“

V tu chvíli uslyšel tichý smích a ve vzduchu se objevil muž v šedém, který nedovolil Zhou Zishuovi pokračovat v chůzi a jasně propočítaným způsobem ho objal kolem pasu.

Zhou Zishu neměl ponětí, proč bylo jeho tělo v pohybu vzduchem zastaveno. Než si to stačil uvědomit, byl v objetí druhého muže.

Pak uslyšel ten známý, nejotravnější hlas na zemi: „Proč ten spěch, můj svatý mistře Zhou?“

Když se dotkli země, Zishu vykřikl a chytil se za pravou paži. Wen Kexing si bez přemýšlení sundal svrchní oděv a úmyslně roztrhl rukáv pod určitým úhlem. Pak se okamžitě zamračil, když na Zishuově paži viděl dvě drobné rány, které vypadaly jako kousnutí od hmyzu.

„Není divu, že jsi utíkal tak rychle. Kousl tě Škorpion.“

Až teď to Zhang Chenglingovi došlo. Ohlédl se na již mrtvého útočníka a zbledl.

Wen Kexing nedovolil Zishuovi promluvit a rychle mu zablokoval tok mezi jeho meridiány.
„Buď potichu.“

Vytáhl magnet a opatrně odstranil dvě tenké jehličky zanořené hluboko v paži toho druhého. Pak se sklonil a přiložil ústa k ráně, aby z ní vysál jed.

Jakmile se jeho rty dotkl kůže, Zishu ztuhl jako prkno.

< ←KAPITOLA 20. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 22.→ >