Kapitola 23. Staré příběhy

Zdálo se, že za Kexingovým úsměvem se skrývá smutek. „Překvapuje mě, že stále existuje někdo, kdo dokáže poznat jeho šerm.“

Zhou Zishu zmlkl. Dokonce ani Okno nebes nebylo zcela neomylné. Kdyby tomu tak bylo, nebyl by schopen uniknout. Bylo to však před dvaceti lety, kdy se šermíř s ‚Oslnivým pádem‘ odloučil od světa, takže nikdo vlastně nevěděl, co se s ním a jeho ženou dělo dál.

Tiše si Kexinga prohlížel. Seděl u ohně s prohnutými zády. Nehybným, vzdáleným pohledem sledoval Chenglingovo nemotorné cvičení dovedností, které ho kdysi učil jeho otec. Z jeho aury vyzařovala lhostejnost a odpoutanost, poněkud podobná tomu, jak viděl Zishu Wen Ruyuho ve svých představách.

Pak začal Wen Kexing zpívat. „Na poli bylo proso se svěšenými hlávkami. Pak začalo růst nové obětní proso. Nečinně jsem jím procházel, ve srdci zmatek. Ti, kteří mě znali, mluvili o mých smutcích a ti, kteří mě neznali, tvrdili, že něco hledám. Ó vzdálené azurové nebe! Kdo to způsobil? Na poli bylo proso se svěšenými hlávkami. Pak začalo růst nové obětní proso…“

Jeho hlas byl neuvěřitelně nízký a trochu chraplavý, trochu mrzutý. Budilo to pocit, že je s těmi pomíchanými slovy něco špatně. Každá fráze a věta zněla, jako by mu duněla hluboko v hrudi, uvízla v krku a nechtěla být vyřčena.

Oheň praskal. Chengling se k nim obrátil, aby požádal o radu, protože byl z jednoho pohybu zmatený, ale jeho kroky se zastavily, když uslyšel píseň.

Když král Ping ze Zhou vládl zemi a musel se přestěhovat, legendy vyprávěly, že když lékař Chu procházel kolem Zongzhou, rozpadající se svatyně a paláce, způsobilo mu to smutek. Když viděl, že je země pokryta plevelem a prosem, vymyslel tuto smutnou píseň.

Truchlil nad pohřbenými halcyonovými dny, pro minulost, která již nebyla dosažitelná.

Chengling byl tou písní dojat a v hlavě se mu začalo honit mnoho myšlenek. Jako mladý si nemyslel, že by měl někdy odvahu vrátit se do sídla rodiny Zhang. Na místo, kde se ukrývá mnoho vzácných vzpomínek na jeho dětství. Usedlost musela být už zruinovaná. Je to břemeno, které musí nést až do konce svého života.

Zishu přimhouřil oči, jak šátral po čutoře s vínem u svého pasu. Zhluboka se napil s hlavou zakloněnou dozadu. Kořenitost se mu hnala přímo do hlavy a dávila ho, až uronil pár slz.

Ti, kteří mě znali, mluvili o mých smutcích a ti, kteří mě neznali, tvrdili, že něco hledám.

Tuto větu zpíval Wen Kexing znovu a znovu s náznakem sebepodceňování. Oči měl přimhouřené, jako by ho to bavilo.

Co vlastně hledal?

Po dlouhé době nastalo ticho. Wen Kexingovo hučení utichlo; Chengling usnul, s tělem nakloněným na jednu stranu a větev se kterou cvičil, si teď svíral v náručí jako vzácný meč. Něco v jeho snu způsobilo, že se mu zkřivily rty a obočí se hluboce svraštilo.

Zhou Zishu vstal, svlékl svůj svrchní kabát a chlapce jím jemně přikryl. Jeho hlava klesla, povzdechl si.

„Osmnáct pohybů meče ‚Oslňující pád‘ tvého otce prý vzalo Jianghu útokem. Zdá se, že ani jeden ze tří pohybů, které jsi Chenglingovi ukázal není tím správným vzorem. Ale když jsem o tom tak přemýšlel, existujících osmnáct pohybů je utvořeno z neustále se měnící povahy těchto tří pohybů. Jak skvělý…Jsi nástupce, bratře Wene, když jsi překonal i svého otce.“

Kexing svůj hlas také ztišil a klidně odpověděl.
„Jeho šerm rozhodně nebyl tak dobrý jako můj, ale byl dobrý v medicíně, zatímco já jsem v ní úplně zaostával. Mohu maximálně obvazovat rány nebo bojovat proti nachlazení.“

Pak se otočil čelem k Zishuovi.
„Víš toho hodně o dovednostech meče toho starého muže. Co dalšího víš?“

Zhou Zishu se k němu připojil u ohně. Vyhrnul si límec a schoval ruce napůl do rukávů, aby se zahřál.
Pomalu se rozmluvil. „V Jianghu existuje nepolapitelné Údolí šamanské medicíny, jehož léky jsou téměř k nepoznání od jedu a naopak, a pak je ještě Údolí božské medicíny, jehož praktikou je pouze pomáhat lidem. Říká se, že i když není druhé údolí v bojových uměních pořádně zběhlé, nikdo se ho neodvážil překročit. Tvá matka, paní Gu, byla učednicí mistra údolí. Za zavřenými dveřmi se o ní říkalo, že byla v mládí nejkrásnější ženou. Když se později objevily zprávy o jejím manželství, zlomilo to mnoha mužům srdce.“

Wen Kexing se tomu jen tiše zasmál a poškádlil ho: „Jak může dospělý muž jako ty znát tolik drbů? Nemáš ve svém životě nic lepšího na práci?“

Zishu se zasmál: „Vlastně ne, proto to teď všechno slyšíš.“

Oba se na chvíli odmlčeli. Wen Kexing potom zamumlal: „To všechno jsou už staré příběhy…“

Možná sdíleli své myšlenky, protože když Zishu slyšel Kexingův zpěv a vzdychání, zdálo se, že něco pochopil. Nemohl si pomoct, ale něžně mu odpověděl a snažil se ho trochu uklidnit: „Tvoji rodiče byli na tomto světě jedněmi z těch vzácných. Skutečně byli párem stvořeným nebem. Cestovali spolu přes Jianghu a pak spolu odešli do ústraní. Kdybych měl taky takový život, nelitoval bych toho, ani kdybych měl zítra zemřít.“

Kexingův úsměv byl sotva patrný. „Dobří lidé?“

V tom nočním mrtvolném tichu zněl jako omámený. „Nemohu uvěřit tomu, že je po tolika letech stále někdo, kdo si je pamatuje a říká o nich, že jsou dobří. Řekni, co dělá dobrého člověka? Proč musí být člověk dobrý?“

Zhou Zishu se chystal odpovědět, když spatřil Chenglingův pohyb. Zdálo se, že měl chlapec potíže s dýcháním, dokud se neprobudil. Zishu se na něj nemusel ani dívat, aby zjistil, že ho probudila další noční můra.

Chengling nic neřekl, jen se na místě schoulil, držel se Zishuova hábitu, větve a poslouchal je.

Zishu nechal svá slova nevyřčená. Chvíli o tom pečlivě přemýšlel a pak odpověděl neutrálním tónem.
„Ne každý na světě je dobrý člověk, ale většina z nich se takovými snaží být, až do té míry, že jsou ochotni to předstírat.“

Chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Pokud jde o to, proč to dělají…Myslím si, že se chovají k ostatním dobře proto, aby se ostatní chovali dobře k nim. Když budeš dobrý, budeš mít přátele, známé, rodinu, lidi, kteří ti budou chtít být na blízku a budou na tebe milí. Přemýšlej o tom, není to až moc mizerný život, mít jen sám sebe a chovat se ke všem opatrně? Je příliš bolestivé, být špatným člověkem.“

Wen Kexing byl ohromen, když to poslouchal. Po chvíli se usmál a zavrtěl hlavou.

Zhou Zishu už o tom dál nemluvil, jen přihodil další dřevo do ohně. Kexing sklopil hlavu a pozoroval jiskřící plameny. Znovu zavrtěl hlavou, ale pomaleji.

Nakonec si zkřížil ruce za hlavou, když ležel tváří v tvář jasné hvězdné noci. Po dlouhém povzdechu následovala slova, která nebylo téměř slyšet. „Správně… A Xu, jsi docela rozumný muž.“

Zhou Zishu se tomu jen usmál.

Další otázka, která od Kexinga zazněla vypadala, že si spíš mluví sám se sebou.
„Může být i opovrženíhodný muž…Zbožným?“

„Samozřejmě.“ Odpověděl Zishu.

Wen Kexing si pro sebe přikývl a nestaral se o případné pohledy Zhou Zishua. Poté z úst vypustil zase jednu ze svých slavných vět. „A Xu, jen si uvědomuji, že i když nejsi možná krasavec, stále vyhovuješ mému vkusu.“

Zishuovi zacukala ústa; věděl, že tento muž nikdy nemůže zůstat dlouho vážný, než se vrátí zpět ke svým chlípným způsobům. Rozhodl se ho ignorovat.

Wen Kexing se opřel o jeden loket a s úsměvem na tváři vzhlédl k Zishuovi. „Vidím, že tolik zbožňuješ mé zesnulé rodiče, měl bys mě od této chvíle následovat. Můžeme spolu procestovat Jianghu a pak se stáhnout někam do ústraní jako oni. Nemusíme myslet na to, že zítra zemřeme. Vůbec mi nevadí být s tebou, tak co na to říkáš?“

Zishuův výraz se nezměnil. „Omlouvám se, ale takové uznání si od bratra Wena opravdu nezasloužím.“

Wen Kexing se zachechtal a podivně zvráceným způsobem si užíval, že se na něj Zhou Zishu zdánlivě hodně zlobí – až tak moc, že si zlomil dřevěný klacek, který používal k manipulaci s ohořelým dřevem v ohništi – ale musel se uchýlit k mlčení, protože to v sobě Zishu dusil a mohl by bouchnout. Byl frustrovaný. Cítil se sám ze sebe dobře, protože se bezostyšně radoval z utrpení druhých lidí.

Druhý den ráno vrátil Chengling Zishuovi jeho hábit s tichým: „Děkuji, mistře.“

Zishu si ho převzal a věnoval mu letmý pohled. „Pojď, vracíme se ke Gao Chongovi.“

Chengling ubral na tempu a pokračoval za Zishuem jako cudná mladá nevěsta.

Kexing to ignoroval a pokusil se ho utěšit. „Tvůj mistr vypadá odhodlaně a myslím si,
 že se s těmi hrdiny spojí. Zůstane s tebou u Gaů, takže bys měl následovat pana Zhaa. Mistra můžeš kdykoli vyhledat.“

„Mě taky samozřejmě můžeš kdykoli vyhledat.“ Dodal ještě rychle.

Zishu před nimi promluvil. „Kdy jsem řekl, že se s nimi chci spojit?“

Wen Kexing si promnul bradu a culil se u toho. „Takže nezůstaneš?“

Zhou Zishu se zamračil. „Nezůstanu.“

Kexing hodil po Chenglingovi pohledem. „Opravdu?“

„Opravdu…“

Zishu se bez váhání podíval na Chenglinga. Chlapec na něj bez mrknutí hleděl. Jeho oči se podobaly očím vylekaného králíka a tvář ukazovala zdrženlivou naději. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, semkl rty do úzké linky a předstíral vážnost. Zhou Zishu, který ztratil veškerá slova, jen zabručel a pokračoval v chůzi.

Wen Kexing, dychtivý po tom, aby přilil olej do ohně, poplácal chlapce po hlavě a zvolal:
 „Hej A Xu, nemyslíš si, že vypadáme jako tříčlenná rodina?“

Zhou Zishu zrychlil svou chůzi.

Kexing promluvil k Chenglingovi až s přehnaně vážnou otcovskou šarádou. „Vzhledem k tomu, že je před námi dlouhá cesta a stejně nemáme co dělat, co kdybych ti řekl příběh?“

Zhang Chengling přikývl jako dobře vychované dítě, kterým byl. Wen Kexing samolibě začal s vyprávěním: „Kdysi dávno žilo na úpatí hory Wu Xing s dalšími démony a duchy démonické dítě. Samozřejmě, že dítě svým druhem opovrhovalo, protože všechno, co dělali, byly jen potíže…“

Vypadalo to, že má talent na vyprávění. Zishu před nimi slyšel Kexingův melodický hlas, který vzbudil v tom pošetilém mladém chlapci naprostou hrůzu. Uvědomil si, že opovrženíhodný Wen Kexing by mohl být dobrým potulným vypravěčem.

„…Démonické dítě vědělo, že je to jedinec s výjimečným dědictvím. Jeho matka byla duch bílého hada, kterému se říkalo Bílá panna. Měla milostný poměr s člověkem, a když se to dozvěděl mnich jménem Fahai, zapečetil ji pod horou Hua…“

Zhou Zishu náhle zakopl o kámen a málem spadl hlavou napřed k zemi.

„…Démonické dítě chtělo horu zničit, aby zachránilo svou matku, ale mnich požádal o pomoc nesmrtelné, aby ho zastavili. Dítě mělo navrch, ale nepředpokládalo, že duchové, se kterými žil, ho také zradili a chtěli, aby zemřel.“

Zhou Zishu to neměl v tuto chvíli proč komentovat. Chenglingova pozornost byla stále uchvácena příběhem. „Proč to udělali?“

Kexing pokračoval: „Protože za tím bylo velké tajemství. Hadí duch vlastně nebyl duchem. Byla to obyčejná smrtelnice, která kultivovala. Ale ven se o ní dostaly zvěsti. Začali s ní zacházet jako s démonem a zapečetili jí pod horu. Řekněme, že kdyby byla někdy propuštěna, nebyli by v jejich rodině všichni normální lidé? Nebylo by potom to dítě obyčejný smrtelník?“

Chengling ho stále otupěle poslouchal. „Ach, smrtelník…Pořád tomu nerozumím.“

Wen Kexing se zasmál: „Hloupé dítě. Pokud bys byl jiné rasy, tak bude i tvé srdce jiné než naše.“

Zhou Zishu se lekl, když se mu v hlavě zrodila nejasná myšlenka a raději jí rychle nechal být, než se do ní ponořil hlouběji. Slyšel, jak se Chengling ptá: „Pak to démonické dítě zemřelo? Byla hora zničena?“

Kexing chvíli přemýšlel, než odpověděl. „Tu část jsem ještě nevymyslel, jaký máš nápad?“

Chenglingova odpověď byla jednoznačná. „Samozřejmě, že porazil démony, zachránil svou matku a stal se nepřemožitelným hrdinou!“

„Hm…Možná, ale to je nuda. Tak končí většina příběhů…Co když se z toho démonického dítěte stane obyčejný muž, který už nebude mít své magické schopnosti?“

Zhang Chengling se vzmohl jen na obyčejné „Ach?“ Měl pocit, že ten konec byl poněkud žalostný, ale nedokázal přesně vysvětlit proč. Pohlédl na Wen Kexinga a rozhodl se, že tento starší není tak špatný, a měl nutkání se s ním spřátelit. Proto se zeptal. „Povíš mi další příběh?“

Wen Kexing, který konečně našel svého věrného posluchače, ocenil chlapcovo obdivování. Následně pokračoval v chůzi dál s příběhy o sově s červenou miskou vody, přes Jiang Ziya bojujícího s duchem Bílé kosti, až po Cui Yingying, která ze vzteku hodila svou šperkovnici do vody a tak dále. Jeho podivné a zajímavé příběhy trvaly celou cestu do Dong Tingu.

Hned jak všichni tři dorazili na panství Gao, narazili na Cao Weininga. Zhang Chenglingovo objevení ho překvapilo a zvolal: „Ach, mladý pane, kam jsi ty dva následoval? Pan Zhao byl napůl šílený, když se tě snažil najít!“

Zhou Zishu na to odpověděl: „Shodou okolností jsme ho našli, jak venku sám pobíhá, tak jsme se ho ujali. Neměli jsme čas někoho varovat a…“

Cao Weining ho táhl dovnitř ještě dřív, než Zishu domluvil.
 „Unikla ti velká zpráva, rychle pojď dovnitř! Ve všem je zmatek a ostatní s tím teď bojují!“


< ←KAPITOLA 22. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 24.→ >