Kapitola 16. Liščí duch

Teď se duo proměnilo v trio. Bez ohledu na to byl Dong Ting jednou z oblastí, proti které Zhou Zishu nic neměl.

Existoval typ lidí, kteří žili svůj život tak jednoduše, že by jim větší přemýšlení způsobovalo bolesti hlavy – příkladem toho může být Cao Weining. Pak existoval typ lidí, kteří si nemohli pomoct a všechno zkoumali hlouběji až mátli sami sebe, než si to vůbec uvědomili – příkladem může být Zhou Zishu.

Zhou Zishu a Wen Kexing se vrátili ke své obvyklé rutině výměny vtipů a urážek a s nekonečným nadšením se snažili jeden druhého zkoumat.

Cao Weining, který je zmateně poslouchal, učinil konečný závěr: „Vy dva máte obdivuhodné přátelství.“

Zhou Zishu zmlkl a podíval se na Cao Weininga. Věděl, že patriarcha sekty mečů Qing Feng je stará mazaná liška. Jak ten muž dokázal proboha vychovat nevinného králíčka, jako je tenhle kluk?

Wen Kexing toho bez ostychu využil, objal Zhou Zishua kolem ramen a usmál se na Cao Weininga: „Děkuji, mladý mistře Cao. Vlastně jsem se rozhodl, že si v tomto životě nevezmu nikoho jiného než bratra Zhou.“

Cao Weining na ně zíral s pusou dokořán a vytřeštěnýma očima.

Zhou Zishu mu klidně odpověděl: „Obávám se, že musím bratra Wena zklamat. Se svou nevyléčitelnou nemocí nebudu žít dlouho. Co dobrého ti přinese, když se připoutáš k pomalu umírající duši?“

Wen Kexing vážně odpověděl: „Pokud odejdeš, zůstanu do konce svého života osamělý.“

Zhou Zishuova slova byla ostrá jako dýky. „Pro velkého myslitele je často osudem, aby trpěl osamělostí. Kdo jsem já, abych s tím mohl manipulovat?“

Wen Kexing se ho ale nezalekl: „No tak, nebuď tolik pokorný, A Xu. Je to od tebe příliš zdvořilé.“

„Vůbec ne, proč bych byl zdvořilý?“ Mávl rukou Zhou Zishu.

Cao Weining mezi nimi lítal pohledem. Když se probral, vyhrkl otázku. „…To nemoc bratra Zhou vám brání ve vzájemných citech?“

Po chvilce ticha vybuchl Wen Kexing smíchy. Měl Cao Weininga velmi rád.

Zhou Zishu se rozkašlal a setřásl Wen Kexingovi ruce, které měl stále kolem ramen a s vážným výrazem odpověděl. „Bratře Cao, o tom nemusíte tolik přemýšlet. S bratrem Wenem si nejsme bližší než jakýkoli cizinci.“

Cao Weining se zamračil a sám pro sebe si pomyslel, jak se snaží bratr Zhou sám sebe oklamat. „Člověk jako bratr Zhou by takto neměl trpět.“ Řekl zarmouceně.

Zhou Zishu se hořce usmál: „Děkuji ti, bratře Cao, ale necítím se ani v nejmenším…“

„Můj mistr zná tajemné osoby z Jianghu. Několik z nich pochází z Šamanského údolí léčitelů. Až se vypořádáme se záležitostmi týkajících se neortodoxních sekt, mohl by se mou jít bratr Zhao domů. Můj mistr má prostředky, které Vám pomohou.“

Zhou Zishu byl ‚dojat k slzám‘, takže raději držel jazyk za zuby.

Cao Weining byl skutečným mužem činu, a tak hned udeřil: „Počkejte na mě v krčmě, půjdu poslat zprávu svému strýci.“

Hned na to se zvedl a odešel. Wen Kexing ho pochválil: „Jak nadšený mladík. Skutečně je to muž, který se mi může stát soupeřem.“

Otočil hlavu k Zhou Zishuovi a zamyšleně si ho prohlížel. Odmlčel se a pak se zeptal: „Co, se děje? Podařilo se mým vášnivým slovům přece jen zasáhnout A Xuovo srdce? Plánuješ mi to snad oplatit svým tělem?“

Zhou Zishu se chladně usmál: „Promiň, ale mám pocit, že…Motivy bratra Wena, které vedly k návštěvě Dong Tingu, jsou docela záhadné.“

Wen Kexing zvážněl: „Pomáhat lidem v nouzi a být štědrý jsou jen malé ctnosti. Víš, co jsou velké ctnosti?“

Zhou Zishu přivřel oči a beze slova ho sledoval.

Wen Kexing pomalu odpověděl: „Den, ve kterém není peklo, je o den dále k vzestupu. Dobro a zlo spolu nikdy nemohly existovat, nemyslíš?“ Když to říkal, upíral svůj klidný pohled někam do dálky a odhalil tak pohled na svůj boční profil. Jeho obvykle hravé chování zmizelo a vypadal jako kamenná socha Buddhy.

„Toto je svět smrtelníků,“ pokračoval, „a ve světě smrtelníků by příšery neměly existovat. Ten…Úctyhodný pan Gao Chong chce zničit zlo, kvůli ostatním lidem. Pokud bych mu nepomohl, všechny ty roky čtení svatých knih by přišly vniveč. Říká se, že až po mnoha letech kultivace je člověk schopen sestoupit do této říše. Bylo by k ničemu, kdyby se sám člověk nedokázal prosadit.“

Zhou Zishu stále mlčel a Wen Kexing se na něj podíval. „Co myslíš, A Xu?“

Po dlouhé chvíli se Zhou Zishu konečně tiše zasmál. „Bratře Wene, mluvíš, jako bys byl skutečný gentleman.“

Wen Kexing neodpověděl přímo k věci. „Na tomto světě jsou tři typy lidí: Ti, kteří mohou jíst maso, ti, kterým to nevadí a ti, kteří ho nesnáší. Takhle se narodí, ale není k smíchu to, když se první typ narodí do chudoby a třetí typ do luxusu?“

Zhou Zishu klidně a opatrně promluvil: „Bratře Wene, mluvíš tak záhadně, že tomu nejsem schopen porozumět. Jedno však vím.“

„A co to je?“

„Člověk zůstane stejný, i když se dostane do jiné situace.“

Wen Kexing se na chvíli zalekl. Pak se ale nahlas nenuceně rozesmál, až začal slzet. Zhou Zishu ho sledoval, výraz ve tváři mu zůstal stejný. Jeho nemocná pokožka neprozrazovala žádné emoce. Sklopil víčka a vypadalo to, jako by chtěl pátrat hluboko ve Wen Kexingově duši.

Po dlouhé době Wen Kexing znovu vstal, ztěžka dýchal a rukama si otíral slzy z koutků očí. „A Xu, zjistil jsem, že jsi první člověk v celém mém životě, který nejvíce vyhovuje mému vkusu…Víš, já jsem taky vlastně trochu znalý umění převleků.“

Podíval se na Zhou Zishua. Ten nemrkal až mu i falešná vrstva kůže začala být nepříjemná. Bez přemýšlení odpověděl: „Opravdu?“

Wen Kexing naprosto upřímně řekl: „Proto se možná proměním na Gu Xiang.“

Zhou Zishu tam omámeně seděl, když viděl, jak si ho Wen Kexing prohlíží od hlavy k patě. Okamžitě se uklidnil a beze slova vstal.

Wen Kexing zíral na jeho záda. Pohledem mu propaloval lopatky skryté pod oblečením. I když se oblékal do hadrů a vypadal, že je sám sklíčen svou bídou, vždy z něj vyzařovala nepopsatelná aura. Vrátilo ho to myšlenkami do odpoledne, kdy se Zhou Zishu za jasného slunce usadil na zídce u hlavní silnice, a i přes svůj žebrácký zevnějšek vypadal uvolněněji než kdokoliv jiný na tomto světě.

Wen Kexing ale věděl, že se pouze opaluje.

Jak by takový muž nemohl oplývat ohromující krásou? Pomyslel si Wen Kexing samolibě. Během téměř třiceti let, co žil, se v tom nikdy nemýlil.

Wen Kexing věděl, že Zhou Zishu už odešel, tak se za ním vydal a mumlal si: „Jak může vědět, jestli se člověk změní nebo ne? A ať už má člověk k masu odpor nebo ne, nebude to stejně bídné, jako když ho hodí na pusté místo, kde už není co sežrat?“

Na večer se k nim přidal Cao Weining. Cítil, že je mezi nimi zvláštní atmosféra, tak se opatrně zeptal: „Bratře Zhou, bratře Wene…Pohádali jste se?“

„Moc o tom nepřemýšlej, bratře Cao,“ odpověděli opět jednohlasně.

Wen Kexing upřel bystrý a zároveň škádlivý pohled na Zhou Zishua. Ten předstíral nevědomost.

Cao Weining se poškrábal na hlavě. „Vlastně…Nevím, jak to vyjádřit, ale ano, už jsem o něčem takovém slyšel, ale nikdy v životě jsem to neviděl u dvou mužů…“

Wen Kexing se na něj mlčky podíval, tak rychle pokračoval: „Prosím, nemylte se, bratře Wene, nemyslím tím nic špatného, i když je to trochu těžké přijmout, ale oba jste velmi rytířští…Je to trochu zvláštní, ale…“Zakašlal. „Prosím, neberte má slova vážně, vždy musíme jednat a mluvit správně…“

Zhou Zishu si v klidu nalil pohárek vína a napil se pár doušků.
‚Hloupý chlapec se začíná ve svých slovech zamotávat.‘ Pomyslel si.

Cao Weining pak sklopil hlavu a po chvíli zase vzhlédl. S rudou tváří a tichým hlasem se zeptal: „Takže…Chcete dva pokoje nebo jen jeden?“

Zhou Zishu se málem utopil vínem.

Dokonce i Wen Kexing se neubránil a zíral na Cao Weininga. ‚Našli jsme v tom chlapci poklad, že?‘ Pomyslel si.

Atmosféra mezi nimi zhoustla. Nikdo nepromluvil, jen Zhou Zishu kašlal.
Najednou se z horního patra ale ozval pronikavý výkřik a těch pár hostů, kteří seděli dole, zvedli hlavy. Viděli, jak číšník klopýtal, jako by právě viděl ducha a chvěl se mu hlas: „Vr…Vr…Vražda!“

Cao Weiningův pohled byl docela vážný, když popadl svůj meč a běžel nahoru. Dvojice, muž se ženou udělali to stejné. Byli úhledně oblečeni a vypadali jako bratr a sestra. Vždy se našli lidé, kteří se nemohli přestat plést do věcí druhých. Wen Kexing kopl do Zhou Zishua nohou. „A Xu, nepůjdeš se na to podívat?“

Zhou Zishu vstal a spustil ruce podél těla. „Ty první.“

Wen Kexing se tedy vydal ke schodům. Když procházel kolem Zhou Zishua zpomalil, a přiblížil se k němu. „Pokud se mnou strávíš noc, proměním se v Gu Xiang, když budeš chtít.“ Zašeptal.

„Jsem opravdu poctěn nabídkou, ale raději bych se vyspal ve stáji.“

Wen Kexing cvakl zuby a pokračoval v chůzi: „Není s tebou zábava.“ Zhou Zishu ho následoval.

Ve chvíli, kdy se dostali do druhého patra, udeřil je pach krve rovnou do nosu. Dveře od pokoje byly dokořán. Cao Weining tam stál s vážným výrazem a jakmile ty dva spatřil kývl na ně. „Měli byste se na tu oběť podívat.“

Zhou Zishu k němu přistoupil a uviděl muže, opřeného o sloupek postele, jehož oblečení bylo rozvázané a odhalovalo jeho hruď – na ní byla černá značka ve tvaru ruky. Jeho paže byly useknuty a odhozeny do kouta, všude stříkala krev. Mrtvola měla hlavu skloněnou na stranu, oči na bledém obličeji vytřeštěné. Bylo zřejmé, že byl mrtvý jen okamžik.

Wen Kexing si ho chvíli prohlížel. „Vypadá jako ten…Zloděj, který do mě onehdy narazil.“

Cao Weining se také připojil a podíval se zblízka na mrtvého. „On…Taky vypadá jako ten, kdo do mě narazil!“

Dva muži, kteří sdíleli stejný osud se museli spolehnout na Zhou Zishua. Zírali na sebe a cítili hluboký smysl pro solidaritu.

Pak vedle nich promluvila dívka: „Znám toho muže. Je to Fang Buzhi, liščí duch devíti drápů!“


< ←KAPITOLA 15. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > < KAPITOLA 17.→ >