Kapitola 12. Iluze

Wen Kexing netušil, co Zhou Zishu vylil na zem, ale neptal se, jako by už věděl, čeho je jeho společník schopen. Mlčky stál vedle něj. O několik sekund později už bylo slyšet těžké dýchání pomalu se blížící bestie. Zdálo se, že si stvoření něčeho všimlo a našlapovalo pomalu. Prošlo kolem místa, které od nich bylo asi deset stop.

Tvor byl podobný psovi, ale velký jako poník, celý černý. Dýchal nosem a ve vzduchu byl cítit slabý zápach rybiny. Tvor ještě zpomalil a čichal ve vzduchu, jako kdyby něco zavětřil.

Zhou Zishu zkřížil ruce na prsou, opřel se o zeď a s přimhouřenýma očima sledoval scénu.

Wen Kexingovi se na tváři rozlil letmý úšklebek. Na vteřinu mu teď ten muž přišel mrazivý.

Šelma byla nedaleko, ale ještě si nevšimla jejich přítomnosti. Chvíli stála na místě a pak se rozešla kupředu, sledována dvěma páry lidských očí. Sledovala pach krve mrtvol těch podvodních příšer. Šťastně pak jejich těla sežvýkala a po mrtvolách nezůstalo žádné stopy.

Wen Kexing a Zhou Zishu se na sebe podívali. Zhou Zishu byl lehce zděšený. Přestože nebyl koroner, v životě toho hodně prožil a jeho znalosti byly obrovské. Nebylo možné, aby nepoznal lidskou hlavu. Opravdu je ta šelma člověk? Zamyslel se.

Pokud ano, jak se tímhle stal?

Wen Kexing do něj šťouchnul a ukázal na jeskyní chodbičku. Zhou Zishu přikývl a opatrně se rozešel.

Chodba se nepředvídatelně rozšiřovala a zužovala. Poté, se Wen Kexing po nespočtu odbočení v chodbách zeptal: „Na kostech mrtvých příšer jsou stopy i po jiných zubech. Mohli by na sobě kanibalizovat?“

Když nemluvil nesmysly, jeho hlas byl tichý, skoro jako povzdech bez síly, aby neplýtval svou energií s podtónem lhostejnosti. Odmlčel se a pak pokračoval: „Jsou to lidé?“

Zhou Zishu se na něj podíval a zašeptal: „Odpusť mi, jsem jen blázen s povrchními znalostmi.“

Wen Kexing se tiše zasmál: „Ty a neznalý? Cha cha!“

Pak už se na nic neptal a jen šel dál.

Po dlouhé době se před nimi za jednou ze zatáček objevil rychle proudící ‚Žlutý pramen‘. Zhou Zishu zvýšil hlas: „Počkej!“

Wen Kexing se zastavil a díky podrážděnému chování svého společníka udělal o krok vzad.
 „Co, se děje, krásný bratře Zhou?“

Zhou Zishu moc dobře věděl, že kdyby odpověděl, jen by ho podnítil, tak jeho bláboly raději ignoroval. „Ty podvodní příšery jsou neuvěřitelně silné a rychlé. Dokáží se ve vodě přirozeně pohybovat. Šelma, kterou jsme viděli, kráčí po souši a je si vědoma toho, že se musí držet dál od řeky. Když neloví poblíž řeky, jak může chytat příšery?“

Wen Kexing zastavil a zkoumal půdu pod nohama. Nebylo jasné, zda vede hovor se Zhou Zishuem nebo si povídá sám pro sebe: „Jak je toto místo velké? Proč to vypadá, že nikdy nedojdeme do konce?“

Zhou Zishu náhle promluvil. „Tato řeka vede z východu na západ. Směr si pamatuji velmi jasně. I když jsme několikrát odbočili, tak stále jdeme severojižním směrem…“

„Myslíš, že chodíme v kruzích?“ Najednou Wen Kexing nadšeně zamrkal: „O tomto příběhu jsem také slyšel. Člověk…“

Zhou Zishu se k němu otočil zády a udělal špičkou prstu značku na zdi, pak beze slova pokračoval dál po proudu řeky.

Wen Kexingovi nevadilo, že ignoroval jeho strašidelné příběhy. Protřel si kořen nosu a následoval ho.

Najednou uslyšeli řev, který otřásl celou jeskyní. Uprostřed toho pronikavý výkřik, který by mohl patřit dítěti.

Zhou Zishu zastavil.

Ubohý pláč dítěte byl stále hlasitější.

Zhou Zishu se tím směrem rychle rozeběhl. Mrknutím oka byl deset stop daleko. Wen Kexing nedokázal říct, co chtěl, jen měl svou paži stále nataženou vpřed a sledoval Zhou Zishuův stín. Spolkl to, co chtěl říct a následoval ho.

Spatřili pod drápy toho napůl psa a napůl koně holčičku. Velké tesáky byly přímo u jejího bledého krku, jako by se do ní chtěly zakousnout. Zhou Zishu vyskočil do vzduchu a udeřil příšeru. Útok na dálku byl jednou z jeho silných stránek a šelma byla zasažena přímo do hlavy. Úder ji skolil a spadla na bok.

Zhou Zishu zvedl slabě dýchající dítě.

Šelma ze všech sil třásla hlavou, jako by byla po tom úderu dezorientovaná. Po chvíli si uvědomila, že jí Zhou Zishu ukradl jídlo a s řevem se na něj vrhla.

Zhou Zishu chtěl dívku instinktivně hodit Wen Kexingovi, ale pak se zarazil. Začal obratně ustupovat. Dívku položil na zem ke zdi a pokračoval v ústupu.

Šelma ho následovala a krvavý zápach z jejích úst vyvolával bolesti hlavy. Zhou Zishu vyskočil na vyvýšené místo a během několika sekund přistál na hlavě šelmy.

Wen Kexing tam stál a s kamennou tváří zcela ignoroval plačící dívku.

Zhou Zishu použil ‚Tunový pád‘, aby udržel šelmu na zemi. Šelma byla ale chytrá a snažila se převalovat. Pokud by na ní zůstal a šelma se s ním převalila, rozdrtila by ho.

Zhou Zishu toho okamžitě využil. S výkřikem znovu skočil a udeřil ji do břicha.

Záda šelmy byla plná tvrdých svalů, ale oblast břicha byla opravdu měkká a kopanec jí téměř poškodil všechny orgány. Šelma řvala bolestí, ale stále se dokázala díky silné ochraně kůže postavit. Rozevřela ústa, aby Zhou Zishua pokousala. Zadní nohy šelmy byly navzdory bolestné agónii neuvěřitelně silné a rychlé. Zhou Zishu se chystal uhnout, když ho jeho vnitřní síla náhle zradila.

Ostré zuby šelmy se objevily těsně před ním. Jednou rukou se držel za hruď a druhou zasáhl loktem šelmu do nosu. Tímto čelním útokem riskoval svůj život. Ozval se zvuk zlomeného nosu a ostré zuby trhaly Zhou Zishuovi levé rameno, které začalo hned krvácet.

Zhou Zishu si uvědomil, že nos je slabostí té šelmy. Ignoroval svou ránu a znovu rychle udeřil šelmu do nosu. Byla to tak silná rána, až šelmě praskla lebka. Zavrávorala dozadu a po několika krocích padla k zemi.

Zhou Zishu se zamračil a zablokoval si akupunkturní body na rameni, aby zastavil krvácení. Chystal se použít vodu ze ‚Žlutého pramene‘ k očištění rány, ale pak si vzpomněl na ty podvodní příšery, tak ten nápad zavrhl. Slyšel, jak Wen Kexing vykřikl: „Ach!“, a pak: „Máš nějaká vnitřní zranění?“

Zhou Zishu otočil hlavu, aby se na něj podíval a klidně odpověděl: „Dnes večer jsem moc nejedl.“

Pak se sklonil, aby vzal do náruče dívenku. Poplácal ji po zádech a promluvil něžným hlasem: „Odkud jsi? Jak ses sem dostala?“

Wen Kexing se tomu posměšně zasmál. „Měl by ses jí spíš zeptat, co je za démona. Proč jsi jí vůbec zachraňoval?“

Dívka nic neřekla, jen se zavrtala hlouběji do Zhou Zishuova objetí.

Zhou Zishu se už na nic neptal a jen Wen Kexingovi odpověděl: „Sbírám dobré skutky.“

Wen Kexing hleděl na jeho zakrvácené rameno. Bloumal hluboko ve svých myšlenkách a pak se najednou usmál: „Nachytal jsem tě! Bratře Zhou, zapomněl jsi maskovat svou kůži na rameni. Ta oblast vypadá opravdu jinak než tvůj obličej a krk.“

Zhou Zishu se na pár sekund pozastavil, než stručně odpověděl: „To kvůli opalování.“

Wen Kexing se stále usmíval: „Opravdu? Toto je poprvé, co slyším, že by mohla mít bledá kráska po opalování tak oplzlý odstín pokožky.“

‚Bledá kráska?‘ Po těch slovech Zhou Zishuovi přejel mráz po zádech. Stále měl tu dívku v náručí, chystal se něco říct, když jeho oči spatřily podivnou scénu: Na těle mrtvé šelmy vyrostla rostlina, která se rozzářila a začala kvést…Je to třešňový strom!

Wen Kexing sledoval jeho pohled a zbledl.

Zhou Zishu neměl čas se o nic starat. Nehybně stál a zíral na stále rostoucí strom. Ve vzduchu byla neznámá vůně. Tělo psí šelmy zmizelo a stromy stále rostly, jako by absorbovaly magickou energii. Brzy naplnily jeskyni. Stačilo natáhnout ruku a dalo by se jich dotknout.

Pak tam pod vyrostlým stromem stál člověk.

Byl to mladý muž s hustým obočím a velkýma očima, plné rty se zdánlivě usmívaly. Okvětní lístky mu padaly na ramena, ale to mu bylo jedno. Jen natáhl ruku a pohyboval rty. Zhou Zishu rozeznal, co říká – starší bratře.

Byl to Jiuxiao…

V tu chvíli mu téměř přestalo bít srdce.

V rameni ucítil ostrou bolest. Zhou Zishu vykřikl a přestal být na okamžik ostražitý. Pohlédl dolů a viděl, jak malá holčička v jeho náruči otvírá pusu, aby se zuby zabořila do jeho rány.

Jednal instinktivně a pomocí vnitřní síly ji odhodil. Když se stáhl, strom s třešňovými květy i muž pod ním zmizely. Před ním teď byla jen temná jeskyně s mrtvolou šelmy na zemi a hromádkou kostí, kterou před chvílí prozkoumali.

Dívka, kterou odhodil vydala nelidský výkřik. Když se na ní pořádně podíval, zjistil, že to vůbec nebyla lidská dívka, ale podvodní příšera!

Příšerka ječela s otevřenými ústy a hladově hledala jeho zkrvavenou ránu. Dychtivě se po něm znovu vrhla, ale zastavila jí ruka, obtočená kolem krku. Příšera neměla šanci se ani bránit. Ozvalo se křupnutí a okamžitě zemřela.

Wen Kexing stočil rty v pobaveném úšklebku a bez jediné myšlenky odhodil tělo. Mluvil, jako by se nic nestalo: „Ty podvodní příšery se stále odvažují vydat na souš, i když se bojí šelmy. Vypadá to, že tady dole nejsme jen my dva.“

Zdálo se, že Zhou Zishua opustila veškerá ta tíha, tak se rozesmál: „Šli jsme tedy v kruzích a vrátili se na původní místo?“

Wen Kexing ho zvedl. „Můžeš chodit? Mohu tě nést… Klidně jako nevěstu, jen pokud mi dovolíš vidět tvou pravou tvář.“

Zhou Zishu se suše usmál: „Děkuji, ale není třeba.“

Zakryl si ránu na rameni, pozvedl hlavu a pokračoval dál po břehu ‚Žlutého pramene‘. Potom se zeptal, jako kdyby si na něco vzpomněl: „Tehdy jsem viděl strom s květy, jak rostou z mrtvoly šelmy. U něj se vlnily Psí ocasy. Co, jsi viděl ty?“  [Psí ocas – rostlina]

Wen Kexing mu za zády odpověděl: „Viděl jsem sovu…Předtím jsem ti říkal, že smějící se sovy přinesou smůlu, a měl jsem pravdu, ne? Pak jsem viděl člověka, který nesl misku s červenou vodou a sova ji převrhla…“

Zhou Zishu mlčel. Řekl mu lež. Bylo tedy spravedlivé, že i jeho společník mu lhal.

Ujal se vedení a neohlížel se, takže v tu chvíli neviděl výraz Wen Kexinga – úsměv, jako by mu zamrzl ve tváři a v očích měl prázdný výraz. Nebylo jasné, zda se dívá pod nohy nebo do dály. Když viděl, že nemá Zhou Zishu na soví příběh trpělivost, nechal si ho pro sebe a šel za ním.


< ←KAPITOLA 11. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > <  KAPITOLA 13. →  >