Kapitola 11. Jeskyně

Zhou Zishu rozjímal před ‚Žlutým pramenem‘, než se vrátil zpět na cestu, po které přišel. Možná do té hrobky skočil bez přemýšlení jen proto, že na Panství Zhao neměl co dělat a nudil se.

Patriarcha sekty Hua Shan nebyl čestný typ, ale jeho syn byl ještě horší, protože se v tak mladém věku oddával zhýralostem. Kromě toho byly všechny oběti napadeny pugilistickými tuláky. Něco takového je na denním pořádku. Bez ohledu na to, kde byl Yu Tianjie zabit, tak se jeho hlava ani rodinné klenoty Zhou Zishua netýkaly.

Možná to bylo kvůli strašidelným historkám Wen Kexinga, ale najednou měl špatný pocit. Podzemní jeskyně byla naplněna zlověstnou atmosférou. Zhou Zishu si vypočítal, že mu zbývá dva a půl roku života. Proto bylo lepší pomáhat umírajícím a zraněným, aby udělal maximum při sbírání dobrých skutků. Neplazil se k hrobu, jako kdyby to neměl v hlavě v pořádku.

Když sledoval zpáteční cestu, ozvalo se náhlé zadunění, jako by se přepínal mechanismus. Kolem vchodu vyčnívaly ze zdi stovky ocelových nožů a blokovaly cestu.

Zamračil se na nože a pak se podíval na Wen Kexinga: „Koho jsi urazil?“

Wen Kexing na něj zůstal s očima dokořán hledět. Nečekal takovou překvapivou otázku. Vypadal, jako kdyby ho ta slova ranila. „Proč jsem musel někoho urazit, aby se to stalo?“

Zhou Zishu se pousmál a zavrtěl hlavou. Nezbylo mu nic jiného, než se vydat po ‚Žlutém prameni‘, aby se pokusil najít jiný východ. „Říkáš, že za to mohu já a ne ty? Do Jianghu jsem přišel nedávno, jsem tady prakticky neznámý. Nikdy jsem se nedopustil krádeže, jen jsem v míru cestoval. Kdo by ke mně mohl cítit zášť?“

Wen Kexing chvíli mlčel a hlavou se mu honilo dost odvážných lží proti svému společníkovi. Po chvíli promluvil něžným hlasem. „Ty jsi doprovázel Zhang Chenglinga a po cestě jsi zabil celkem třicet dva mužů, včetně čtyř extrémně nebezpečných typů, jako je Qin Song…“

„Bylo jich maximálně jedenáct.“ Odpověděl Zhou Zishu. „Ti ve svatyni zemřeli rukou tvé malé služky.“ Dodal.

„Takže za to můžeš určitě ty.“ Natáhl před sebe Wen Kexing ruce. „Od chvíle, co jsem odešel z domu a vydal se do Jianghu, nebyly mé ruce potřísněné krví ani zvířecí natož lidskou. Jak by bylo možné, abych někoho urazil?“

Zhou Zishu na něj nešetřil pohledem.

To přimělo Wen Kexinga kráčet rychleji a postavil se před něj s přehnaně vážným výrazem. „S tím, jak vypadám se to může zdát neuvěřitelné, ale přísahám, že jsem dobrý člověk.“

Zhou Zishu přikývl: „Samozřejmě, dobráku Wene. Když je tedy jasné, že jsem vražedný démon, bylo by lepší, abys mi zmizel z cesty.“

Zdálo se, že ho Wen Kexing napůl ignoroval. Na tváři měl stále oslepující úsměv: „Nenechám tě tady samotného. Jen přiznej, že máš na sobě převlek.“

Zhou Zishu se usmál: „To je od tebe velkorysé.“

„Prosím, nezmiňuj to.“ Zhou Zishu ho obešel, aby mohl pokračovat v cestě.

Wen Kexing šel dva kroky za ním a stále se usmíval.

Voda pramene proudila rychle. Zhou Zishu do vody skopl kámen, ale nebyl schopen vidět na dno. Voda se mlela rychle a někde i vířila. Zdálo se, že jsou tam i ryby, ale plavaly příliš rychle, než aby byly vidět. Zhou Zishu neuměl plavat. Jediné, co uměl, bylo na delší dobu zadržet dech, aby při seskoku okamžitě nezemřel. Když vodu prozkoumal usoudil, že je lepší se od ní držet dál.

Zdálo se, že se jeskyně spojuje mnoha chodbami, protože podle zvuku jejich kroků a hlasů se ozývaly ještě dlouho ozvěny. Zhou Zishu najednou zastavil. „Bratře Wene, podívej.“

Wen Kexing zaměřil svůj pohled na nedalekou hromadu kostí.

Zamumlal: „Neměla by být cesta ke ‚Žlutému prameni‘ lemována květinami rovnodennosti? A mrtvým by měla zůstat jen jejich duše? Proč jsou tu kosti?“

Zhou Zishu šmátral po kostech. V jedné ruce držel napůl zničenou lebku a v druhé ohořelou knížku. Pečlivě je zkoumal: „Tato lebka byla rozdrcena. V místě, kde se spojuje s páteří se zdá být sečná rána…Hm? Ne, rána je nerovnoměrná, jsou na ní stopy po zubech. Pokousalo ho zvíře?“

„Zvíře dokáže někomu ukousnout hlavu?“ Zeptal se Wen Kexing.

Zhou Zishu zvedl stehenní kost. „Stopy zubů…Více kousnutí a jsou docela malá…“

Zaplavil ho pocit, že to už někde viděl. Ale nebyl koroner, takže tu vzpomínku vytěsnil z mysli.

Wen Kexing cítil, jak se mu trochu svírá žaludek a pouhými dvěma prsty vzal od Zhou Zishua stehenní kost. „Tohle… Co tady máme, je docela čistá práce. Je to lepší práce, než když já ohlodávám kuřecí kosti.“ Řekl po prozkoumání kosti.

Zhou Zishu se rozhodl, že od této chvíle už nebude jíst kuřecí paličky.

„Kdo mohl zanechat takové kousnutí? Divoké zvíře?“ Wen Kexing o tom chvíli přemýšlel. „Slyšel jsem, že v podsvětí je obří zvíře, které se jmenuje Di Ting. Nevíš, zda má rád maso nebo ne?“

Bylo jasné, že se stále nevzdal svých strašidelných příběhů.

Zhou Zishu se falešně usmál: „Na to si musíš počkat až ve sto letech opustíš svět a dostaneš se do pekla…“

Větu nedokončil, protože se za nimi začaly ozývat zvuky z vody. V temné jeskyni se jim přitom začaly ježit vlasy. Zhou Zishu a Wen Kexing se otočili tím směrem a udělali jeden krok vzad. Čelem stáli k malé říčce, kde se tyčila příšera.

Wen Kexing pomalu promluvil: „Také jsem slyšel, že Di Ting nežije ve Žlutém prameni a že jich už nežije mnoho.“

Z řeky se začalo plazit mnoho tvorů vypadajících jako lidé, ale nebyli to oni. Jejich končetiny byly neskutečně dlouhé a jejich postavy krátká. Byli nazí s dlouhými vlasy a jejich těla byla bledá z nedostatku slunečního svitu. Jejich těla byla nepřirozeně široká. Možná dvakrát nebo třikrát větší než u normálního člověka. Jejich oči z dály zářily, zatímco oni se pomalu přibližovali.

Zhou Zishu se podíval na svou ruku a kousl se do zápěstí. Pak promluvil k Wen Kexingovi a zíral na slabé otisky po zubech. „Už si to vybavuji. Ty malé otisky, jsou…“

„Jsou co?“ Zeptal se při ustupování Wen Kexing.

„Lidské zuby.“

Wen Kexing se poté zastavil, odkašlal si, upravil vlasy a oblečení. Pozdravil blížící se příšery. „Moji…Dobří bratři. Vtrhli jsme na toto místo úplnou náhodou, vůbec jsme vás nechtěli urazit, takže prosím…“

Zhou Zishu si odfrkl. Než příšery dorazily k Wen Kexingovi vydaly ze sebe strašné kvílivé zvuky.

Wen Kexing rozhořčeně zařval: „Ještě jsem nedomluvil!“

Naproti tomu útočníkům uhýbal jako létající list a bez námahy uhnul do strany. Reflexy příšer byly taky rychlé, proto okamžitě změnili směr pohybu a pronásledovali ho. Vzduch prořízl záblesk dlouhých drápů, které zanechaly v zemi asi dva palce hluboké stopy.

Zhou Zishu se usmál: „Jak to, že ti došla slova, bratře Wene?“

Útok příšer oficiálně započal. Zhou Zishu se k nim nechoval jako k lidem, protože k nim měli daleko. Jejich vytrvalost byla nevyzpytatelná a jejich ničivá síla byla obrovská. Byli také rychlí a zdálo se, že necítí bolest.

Zhou Zishu udeřil vší silou do nepřítelovi hrudi. Při tom doteku by vybuchla i skála, ale když to příšeru odmrštilo ke zdi, jen zaskřehotala a znovu se zvedla.

Zhou Zishu cítil neklid. Nedokázal vymyslet, co jsou vlastně zač.

Uslyšel hlasité křupnutí. Za ním stál Wen Kexing, který zlomil vaz zákeřnému útočníkovi.

Wen Kexing se usmál: „Teď jsem ti zachránil život.“

Zhou Zishu si všiml, že na rozdíl od jejich pevné tělesné stavby, je krk příšery neuvěřitelně křehký až měli občas problém udržet vzpřímenou hlavu.

Překvapilo ho, že na to Wen Kexing přišel tak rychle. Navzdory tomu zdvořile odpověděl: „Děkuji.“

Vrhla se na ně další příšera, které se Zhou Zishu vyhnul. Loktem ji trefil do zad a prsty obtočil kolem krku.

Stejně lehce odstranil i pár dalších nepřátel. Přinejmenším v sobě měli tito tvorové alespoň trochu intelektu, protože se začali silnější kořisti bát. Jejich vůdce zavyl a oni se vrátili do vody. Sem tam se objevila nad hladinou hlava a příšera zírala na své abnormálně silné vetřelce.

Zhou Zishu zašeptal: „Jsou dost velcí na to, aby nám ukousli hlavu. Neměli bychom tady zůstávat.“

Wen Kexing po delší chvíli ticha odpověděl: „Už jsem na to přišel.“

Zhou Zishu předpokládal, že zjistil, co byly ty příšery zač. „Co, jsi zjistil?“ Zeptal se bez přemýšlení.

„Skutečná lidská kůže zčervená, když ji sevřeš. Proto nemohu tvůj převlek rozpoznat. Dovolíš mi, abych tě trochu štípnul do tváře?“

Zhou Zishu se otočil a odešel. S odpovědí se neobtěžoval. Byl na sebe naštvaný, když tu osobu chtěl brát vážně.

Wen Kexing ho těsně následoval. „Konečně jsem na to přišel. Proto nechceš, abych se dotýkal tvé tváře? Věděl jsem, že jsi použil nějaké triky! Jsi tak krásný, že se bojíš, že po tobě půjdou nějací slizcí devianti. Žádný strach, bratře Zhou. Jsem naprosto spravedlivý a ctihodný jedinec, který ti nikdy neublíží. Můžeš mi dovolit spatřit svou pravou tvář…“

Zhou Zishu se přemáhal a dělal že ohluchl.

Ale pak Wen Kexing změnil tón: „Ačkoli nejsou tvé schopnosti až tak dobré, neznám nikoho, kdo by byl tak dobrý. Jsi z legendárního Okna nebes?“

Zhou Zishu zastavil. V temnotě jeskyně se zdálo, že Wen Kexingův úsměv v sobě nese další význam. Ale Zhou Zishu jen zvedl ukazováček, aby ho umlčel a zašeptal: „Slyšíš to?“

Oba utichli. Hluboko v jeskyni se ozýval řev šelmy. „Tohle dokáže ukousnout lidskou hlavu.“

Wen Kexing o tuhle šelmu neměl zájem. Zrak upíral k Zhou Zishuovi. Ten muž na jeho slova vůbec nereagoval, jen pozorně naslouchal svému okolí. Jeho oči ani výraz se vůbec nezměnily.

Byl slyšet další řev, výraznější a hlasitější, jako by se šelma přibližovala. Zhou Zishu viděl, jak se podvodní příšery schovávají v domnělém strachu. Chytil Wen Kexinga za paži a odbočil do další uličky. Zhou Zishu vytáhl malou láhev a pokropil zem.

Pak se ukryli v rohu a zatajili dech.


< ←KAPITOLA 10. > < ÚVODNÍ STRÁNKA > <  KAPITOLA 12. →  >